Polský Institut národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej, IPN) si za necelou dekádu své existence prošel ledasčím. V posledních letech nevybíravé výpady na adresu Institutu formulovala velmi pestrobarevná „koalice“, od postkomunistů až k prvnímu vůdci Solidarity Lechu Wałęsovi, a od „guru“ polských levicově-liberálních elit Adama Michnika až k řediteli rozhlasové stanice Rádio Maryja Tadeuszi Rydzykovi. Ale i přes tyto obtíže je hodnota vkladu IPN do výzkumu nejnovějších polských dějin nevyčíslitelná.

Utloukáni Michnikem

Je trochu projevem ironie dějin, že země s největším protikomunistickým hnutím v bývalém lidově-demokratickém bloku, tedy Polsko, se po roce 1989 ocitla na chvostu procesu vypořádávání se s vlastní dějinnou zkušeností. Jelikož mezi Otce zakladatele nového státu patřili stejně tak vůdci opozice jako Lech Wałęsa, intelektuálové-disidenti jako Adam Michnik, a komunističtí zločinci jako generál Wojciech Jaruzelski a poslední šéf státní bezpečnosti Czesław Kiszczak, otázka (třeba i mravního) odsouzení minulého režimu se ocitla na indexu. A každý, kdo se nastolené ideologii „zapomínání na minulost“ nepodřídil, byl označován za „nepřítele demokracie“ a „bolševika a rebours“. Argumentace ve prospěch „nehrabání se v minulosti“ zahrnovala velmi širokou škálu postojů: od ideologie „zvolme budoucnost“ (čti: řešení minulosti je překážkou pro nové, bohaté Polsko demokracie a tržního konzumu) až k heslu „křesťanského milosrdenství a odpuštění“ (z něhož však zvláštním opomenutím zmizela nutná podmínka pokání).

Debata na téma lustrace a dekomunizace se stala jednou ze základních štěpících linií polského intelektuálního života a politického spektra. Na jedné straně zněl požadavek na právo na informace o veřejných činitelích jako nezbytné podmínce fungování demokratického státu, na straně druhé varování před „honem na čarodějnice“ a politickou manipulaci se svazky státní bezpečnosti. Spor o lustrace je polským specifikem (a ne náhodou se obě strany odvolávají na Čechy jako na příklad úspěšné dekomunizace, nebo naopak „ničení životů nevinných lidí“), avšak debata kolem vzniku a fungování IPN – této (jak napsal Adam Michnik) vizitky „hanby a ostudy“ polských poslanců, kteří v roce 1998 vznik ústavu podpořili – má mnohem širší kontext.

Punk a filmy do škol

Působení IPN zahrnuje totiž kromě jednoznačně politizované otázky lustrací rozsáhlou vzdělávací a badatelskou činnost – stovky publikaci, programů pro školy, výstav či internetových projektů, jako nedávno otevřený portál www.13grudnia.pl, věnovaný výjimečnému stavu z roku 1981. Na stránkách Institutu si lze stáhnout desítky vzdělávacích příruček pro učitele, jež ohromují moderní, neotřelou formou vyprávění o dějinách, hodně vzdálenou klasickým výukovým prostředkům, které známe z hodin školního dějepisu: od protirežimních punkových písniček přes galerii dobových grafitti až k bohatým filmovým materiálům.

O tom, že boj proti „hrabání se v septiku archivů státní bezpečnosti“ (opět citát z Adama Michnika) má širší kontext, svědčí třeba čerstvá kauza interaktivního projektu „Po stopách zločinu“, který IPN připravil mj. právě pro učitele a středoškolské studenty. Základní myšlenkou je, že zatímco místa spojená s nacistickou genocidou jsou všeobecně známá, komunistická vězení, v nichž umírali stovky odpůrců režimu, často stále slouží jako budovy státní správy, školy či sídla soukromých firem, a jejich minulost znají pouze někteří. Nevinný nápad? Ani náhodou – polská média se okamžitě zaplnila obviněními z „šíření nenávisti“ a pokusu o „indoktrinaci mládeže“. Jak se totiž ukazuje, ve skutečnosti problémem není zneužívání minulosti k „politickému boji“, ale sám fakt označení komunismu za „zločinné období“ a vědomí o obětech komunistické zvůle uchované v paměti.

Problémem se totiž stává již samo používání slov „oběti“ a „zločinci“. Zatímco snahy IPN o oživení paměti o „prokleté armádě“ – vojácích protinacistického odboje, kteří pak kladli se zbraní v ruce odpor i komunistické okupaci – jsou označovány za „oživování přízraků nacionalismu“ či za posilování „nezdravých následků vlastenecké výchovy“ – výstavy „Tváře StB“, jež ve formě venkovních instalací prezentují portréty funkcionářů ze 40. a 50. let, byly popisovány termíny jako „porušení osobních práv“ a „středověká praxe“. Gazeta Wyborcza otiskla například srdceryvný článek, v němž autorka popisuje „psychické zhroucení“ kamarádky, „veřejně zostouzené“ tím, že se na této výstavě ocitla fotografie jejího otce. Naopak obdobné výstavy portrétů obětí tajné policie z osmdesátých let se v některých médiích nedočkaly jediné zmínky.

Smradi z IPN

Nelze si nevšinout též „generačního“ rozměru sporu o Institut, jenž se neustále vrací jako bumerang. „Smradi z IPN“ – napsal s elegancí sobě vlastní o historicích ústavu Adam Michnik, „třicetiletí inkvizitoři“ – zněla jiná z invektiv. Institut se stal příležitostí pro mladou generaci badatelů, kteří by jinak museli desítky let obtížně dobývat jednotlivé kariérní stupně zkostnatělých akademických korporací. Debata tak často dostává nádech střetu mezi dvěma generacemi historiků, a zároveň odráží i rozdělení společnosti jako celku: mladí vědci z IPN nemuseli za svoji vědeckou kariéru „platit daň“ marxismu-leninismu, nemuseli donášet na kolegy, aby si vybojovali postup v hierarchii, ani psát pro státní bezpečnost zprávy ze zahraničních stáží. Toto nezatížení osobní zkušeností je pro mnohé důkazem jejich nekompetentnosti, na druhou stranu však může jít o podmínku „zdravého“ pohledu, kterou koneckonců znal už Mojžíš, když proháněl Izraelity po poušti tak dlouho, dokud nevymřela generace, jež si pamatovala na egyptské zajetí. A není také od věci připomenout, že některé čelní postavy proti-IPNovského tažení posledních let v akademické sféře byly nakonec samy odhaleny jako tajní spolupracovníci StB…

Objektivita v kauze Jedwabné

Konečně ještě jedna otázka, objevující se jak v polské, tak v české veřejné debatě. Projekt ústavu „paměti národa“ (jak prohlásila poslankyně Kateřina Jacques „nelíbí se mi slovo paměť ani slovo národ“) je kritizován jako pokus o „vytvoření jediné správné vize dějin“. Není od věci připomenout, že první velkou výzvou, před kterou IPN stál, byla – překvapivě – nikoli otázka lustrací, ale široce diskutovaná kauza protižidovského pogromu v Jedwabném v roce 1941. Každý, kdo měl v ruce k této příležitosti vydaný obsáhlý sborník „Wokół Jedwabnego“, si může sám udělat úsudek o adekvátnosti těchto obvinění: důkladná práce s archivními materiály a různorodost prezentovaných pohledů je stejně vzdálená „jediné správné interpretaci“ jako komunistická historiografie ideálům objektivity. Koneckonců právě díky činnosti IPN bylo Polsko první zemí, která důkladně probádala svoji účast v invazi do Československa v roce 1968.

Činnost IPN je v Polsku předmětem vášnivé debaty a politického boje. Je proto obdivuhodné, že Institut dokáže stále proplouvat mezi extrémistickými politickými pozicemi a tvrdošíjně připomínat lidi a události, které se minulý režim (a velká část současných elit) snažil a snaží vymazat z paměti. Plní tak společenskou funkci, které se stát – postavený na základě kompromisu někdejší protikomunistické opozice a komunistů – nedokázal zmocnit: „znovu-odkrývání“ zfalšovaných kapitol nejnovějších dějin, navracení elementární spravedlnosti v pohledu na oběti a viníky totalitního režimu a připomínání skutečnosti, že v minulosti museli mnozí za naší svobodu zaplatit tu nejvyšší cenu.

Stanisław Samborski

Babylon 6/XVII, 29. února 2008