Rozhovor Babylonu s novinářkou a spisovatelkou Irenou Brežnou o válce v Čečně etc.

Na počátku toho všeho byl rok 1968, kdy mi bylo osmnáct let, a odjela jsem na prázdniny do studentského tábora ve Francii. Okupaci jsem tedy nezažila a rodiče se rozhodli, že zůstaneme na Západě. Skutečnost, že jsem se nemohla postavit na odpor tomu, co se v Československu dělo po 21. srpnu 68, že jsem ztratila celé své zázemí, tedy Československo, což byla moje identita, zapříčinila, že jsem velmi těžce prožívala emigraci. Když jsem se pak dozvěděla o sovětských disidentech, kteří přišli proti okupaci Československa protestovat na Rudé náměstí a těžce si to pak odpykali, začala jsem se zajímat o osudy lidí vězněných v SSSR z politických důvodů. Dala jsem se dohromady s lidmi z Amnesty International a protože jsem mluvila rusky, stala jsem se švýcarským koordinátorem aktivit týkajících se sovětských vězňů svědomí. Byli to pro mne hrdinové, a když jsem emigrací ztratila prostředí, ve kterém jsem dosud žila, stali se sovětští disidenti v emigraci a lidé z Amnesty International, kteří se zasazovali za politické vězně po celém světě, skupinou lidí, s kterou jsem se pak identifikovala. Tato světová solidarita mi pak nahradila mou ztracenou národní identitu.

V roce 1986 propouštěli v SSSR politické vězně a jedním z posledních, kterého pustili, byl Mustafa Džemilov, který byl patnáct let v gulagu za to, že se zasazoval o návrat Krymských Tatarů do jejich domova na Krym. Stal se pak takovým mým favoritem mezi sovětskými politickými vězni. V gulagu se choval velmi statečně, držel hladovky, nedal se zlomit. Celý jeho životní příběh, včetně příběhu lásky s jeho současnou ženou, která za ním šla do vyhnanství, je silný. Když jsem pak jela do Moskvy, tak samozřejmě moje první reportáž byla o těchto lidech. Mustafu Džemilova jsem tam náhodou potkala na islámské konferenci, pozval mě na Krym a já tam pak jela dělat reportáž.

Ano.

Zatímco Inguši nebo Čečenci, které Stalin rovněž deportoval do střední Asie nebo na Sibiř, se začali vracet na severní Kavkaz už po 13 letech, Krymští Tataři se mohli začít vracet až v roce 1991. Podmínky tam byly těžké, oni se vraceli prakticky s holýma rukama. Měli ovšem o Krymu představy jako o zemi zaslíbené, což v jejich povědomí udržovala nejstarší generace, ale když tam přišli, ta realita byla děsivá. Neměli kde bydlet, jejich domy byly obsazené. Stavěli si stany na více méně ilegálně obsazených pozemcích a vyvěsili si plakát: Vlast nebo smrt. Vyháněli je, pak je tam zase nechávali být. Začali si stavět domy. Za celá ta léta ještě před návratem vozili tajně s sebou své mrtvé v kufrech na Krym a pochovávali je na místě hřbitovů, které Rusové srovnali se zemí. Říkali, ne, to je naše zem, a my se odsud už víc nehneme.

Často mi ukazovali své domy, ve kterých nyní žijí Ukrajinci nebo Rusové, kteří se na ně dívali jako na nějaké potomky Džingischána – nevraživost vůči islámu tam byla cítit.

Krymští Tataři podporovali prozápadní orientaci Ukrajiny, tedy Juščenka. Jsou zaměření proti Moskvě, pochopitelně. Byly tam i časté střety s policií kvůli ilegálnímu obsazení. Jak ta situace vypadá teď, nevím.

Nebylo to lehké je ve Švýcarsku vůbec někde v novinách vydat – prý, proč mě zajímá krymsko-tatarský nacionalismus, když je to takový zpozdilý jev. Úplně přehlíželi celou otázku Krymských Tatarů v jejím celku a v kontextu, že pro porobené národy SSSR zbyla jejich národnost jako poslední bašta odporu proti násilné rusifikaci a mocenské zvůli Moskvy. Západní společnost nahlížela na SSSR, jako kdyby to byla kulturně, etnicky i nábožensky jednolitá společnost, která by se neměla rozpadnout. Upozorňovat na Západě na tyto porobené sovětské národy se tak stalo jednou z linií mého psaní.

Zase přes bývalé sovětské disidenty, které jsem poznala, když jsem o nich psala reportáž. Jeden z nich, Andrej Mironov, který byl předtím taky v gulagu, jezdil hned po vypuknutí války do Čečenska, spolu s bývalým disidentem a politickým vězněm Sergejem Kovaljovem, který byl tehdy předsedou komise pro lidská práva při ruské vládě. Andrej mi povídal o tom, jaký tam vládne duch, a že jde opravdu o národní odboj.

Kdy jste tam jela poprvé? 

To bylo v únoru roku 1996 právě s Andrejem Mironovem. Psala jsem tehdy do curyšského deníku Tageszeitung, do nedělní přílohy „Das Magazin“ a šéfredaktor mi nabídl udělat reportáž o italském muži. Já povídám, neznám italského muže. On na to, jeďte tam a poznáte ho – on sám měl italské jméno. Já na to, že napíšu reportáž o ženách v Čečensku – všude se píše jen o bojovnících, jak tam běhají se samopaly, ale o jejich ženách, matkách, sestrách, co si myslí, jak válku prožívají, jsem dosud nic nečetla. On s tím souhlasil. Měl jen obavy, zda se válka neskončí, než se tam dostanu a já ho musela ubezpečovat, ať se nebojí, že to bude ještě dlouho aktuální. Dali mi neprůstřelnou vestu, a když jsem přijela do Moskvy, Andrej Mironov mi povídá: To nejdůležitější ti ale do té vesty nedali – ty ocelové plíšky. Později jsem pochopila, že to byla dobrá metafora toho, že jsem šla do té války úplně bezbranná, a to nejen z fyzického, ale především psychického hlediska -vlastně jsem vůbec netušila, do čeho jdu a byl to pak pro mě opravdu silný náraz. Andrej mi pak obstaral do vesty ty destičky, ale nosit na sobě takovou dvanáctikilovou věc, bylo vyčerpávající. A přilbu jsem neměla. Když jsem se pak vrátila do Švýcarska, tak akorát zabili čečenského prezidenta Dudajeva, takže to měl šéfredaktor úplně nejaktuálnější. Po svém návratu jsem se pak stala expertkou na Čečensko a začala jsem tam jezdit.

Už jenom to, že jsem na ulicích viděla ty samé tanky, které vpadly do Československa v roce 1968, vyvolalo ve mně silné pocity. Co bylo nejhorší, je těžké říct, byla jsem šokována velkoplošnými útoky na civilní obyvatelstvo. Zažila jsem v březnu 1996, jak ruská armáda přes nás bombardovala vesnice Sernovodsk a Samaški pětisetkilogramovými pumami. Čečenské ženy, které právě uprchly do Ingušska, na nás novináře křičely, proč jste tady a nejdete se podívat na ta zvěrstva, co tam Rusové napáchali! Já jsem jim na to řekla, že nás tam nechtějí pustit. Pak vojáci dovolili selkám vrátit se do rozbombardovaného Sernovodsku vyzvednout si věci. Jedna z nich mi povídá: „Vem si šátek mojí babičky a pojď s námi. Řekneme, že nemáš doklady a že jsi naše ruská učitelka.“ Nakonec jsem si vzala ten šátek, dlouhou sukni a koženou bundu a šla jsem. Procházela jsem s těmito ženami dům po domu. Všude obraz zkázy. Ruské velení například nařídilo představitelům obce: Vydejte nám bojovníky a sto samopalů, nebo vás budeme bombardovat. Na to ti staršinové, mladí muži-bojovníci tam dávno nebyli, nakoupili sto samopalů u ruských vojáků, dali jim to zpět, a co se stalo – Rusové tu vesnici vybombardovali a pak vyrabovali: odváželi si na tancích televizory, koberce, dokonce i ženské spodní prádlo a prodávali to na trzích v jižním Rusku. A co nemohli ukrást, rozstříleli – stříleli do lamp, do oken, do televizorů, které už nemohli unést, krávy stříleli do čela nebo je zlomyslně zavírali hladové do obývacích pokojů a ložnic. Zvířata, která po vesnici bezcílně pobíhala kolem zdechlin, na mě silně působila. Byl to takový kontrast života a smrti. A o utrpení zvířat za války se obvykle nepíše. Napsala jsem reportáž o tom, co to znamená vybombardovaná a vyrabovaná čečenská vesnice, i o trápení zvířat. Ve svých textech jsem se až tak nezabývala čečenskou válkou z hlediska průběhu bojů, ale zvěrstvy a amorálností ruské armády ve vztahu k civilistům. Ruská koloniální válka v Čečensku byla absolutní svévole a bezpráví a pro ruské důstojníky a generály taky velký byznys. I zatýkání mladých mužů (později občas i žen), jejich mučení a vraždění nebyl jen projev sadismu, ale mělo to i své ekonomické důvody, protože ztýraného nebo mrtvolu umučeného si rodina musela vykupovat, zaplatit v dolarech. Byly na to pevné ceny, asi 2 000-3 000 dolarů -živý stál o něco víc, než mrtvý. Čečenské rodiny se úplně zruinovaly, jen aby od Rusů vykoupily syna či otce, a to i mrtvého, protože v jejich tradici je velmi důležitý pohřební rituál – bez řádného pohřbu jakoby člověk nežil. Filtrační tábory fungovaly tedy de facto i jako supermarkety na lidské maso. I způsob vedení války byl obludný. Když jsme byli v Grozném, tak den a noc odstřelovali město jen tak, bomby padaly na všechny strany. Ruské velení například za druhé, už Putinovy války vyhlásilo přestávku v bombardování, aby byl čas na evakuaci civilního obyvatelstva, a když tisíce rodin s dětmi a starými lidmi vyrazily z města, tak byly ty evakuační konvoje napadnuté raketami. Přitom byly zabity a zmrzačeny stovky lidí. To je samozřejmě jen jeden detail této brutální války.

Jistě. Ve vybombardovaném Sernovodsku jsem se potkala se Zajnab Gašajevou, která se pak stala mojí čečenskou hrdinkou – věnovala jsem ji svou druhou knihu o Čečensku. Když viděla, že Rusové bombardují vesnice plné civilistů, chtěla jít bojovat k povstalcům. Oni ji odmítli s tím, ať si vezme kameru a všechno to nafilmuje. Když Rusové vybombardovali nějakou ves, tak tam jela a zpovídala lidi, kteří přežili: „Jak se jmenuješ, kolik ti je, co se ti stalo, co jsi viděl…?“ Dělala rozhovory s mučenými: kdy a kde se to stalo, kdo tam byl…? V Sernovodsku točila na takovou amatérskou kameru a já se jí ptala, co bych pro ni mohla udělat. Ona mi řekla: „Sežeň mi dobrou kameru!“ Tak jsem jí přivezla peníze a ona na kameru, kterou za ně pořídila, nafilmovala neuvěřitelný materiál. V říjnu 1999 byla Zajnab v Grozném na trhu, když tam dopadly tři rakety země-země, odpálené z Kaspického moře. Tyto přesné zbraně explodovaly na tržnici v pět odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí – další raketa zasáhla nemocnici. To byly stovky mrtvých, všude ležela na kousky roztrhaná těla. Zajnab tam běhala s kamerou a filmovala to. Dostala se i do nemocnice, kde mrtví leželi narovnaní v několika řadách nad sebou. K tomu, aby mohly být tyto rakety země-země použity k útoku, musí dát souhlas ruský prezident. V té době to byl Putin. Za tento úmyslný válečný zločin má přímou zodpovědnost on.

Ano. Ale oficiálně to nemůžete nazvat genocidou. Když Zajnab v Ženevě vystoupila na půdě OSN, nesměla slovo genocida použít, jinak by ji okamžitě odstřihli od mikrofonu. Kdyby totiž světová veřejnost přiznala zločinům v Čečně statut genocidy, tak by museli s Moskvou jednat úplně jinak. Nejdál se odvážil zajít v této věci jeden americký expert, který na Berlínské konferenci o genocidách prohlásil, že to, co se tam ze strany Ruska dělo, byly možná genocidální zločiny. Ruské jednotky přitom zabily pětinu národa, dvě stě tisíc lidí – Čečenců není ani jeden milion. Každý třetí čečenský muž byl mučen v tzv. filtračních táborech. To nemá v poválečné Evropě obdoby.

Naposledy před dvěma měsíci jsme byli za předsedou komise pro Čečnu v Radě Evropy Dickem Marty, který byl navázaný na ruský Memorial, jenže to ovšem neznamená, že lidsko právní aktivisté nemohou být zároveň ruští nacionalisté.

Vůči Čečensku prezentovali vlastní pozici, která sice nebyla prokremelská, ale nebyla ani nestranná. Například nikdy neuznali svébytnost Čečenska a nezpochybnili jeho přináležitost k Rusku. Martymu jsme donesli zpracovaný materiál o tom útoku na grozněnský trh, doporučili jsme mu kontakty na čečenské lidskoprávní aktivisty a jeho spolupracovník nám na to řekl, že nejsou objektivní, protože spolupracují s tamními ozbrojenci. Povídám: „A to vám řekl kdo? Rusové?“ Dovedla jsem k nim ženu, která si prošla obě války, viděla toho tolik, ale pro ně byla věrohodnější ruská verse. Jedenáct let po tom, co se to stalo, to vlastními silami zpracováváme, děláme práci za ně, doneseme jim to a pak je ještě musíme prosit, aby se tím vůbec zabývali. Pak se v něm ale přece jen něco hnulo. Druhý den jsem dostala mail, ve kterém sděloval, že budou kontaktovat ty Čečence, Dagestánce, Inguše, o kterých jsme je informovali. Je to snad divné, ale my jsme z toho byly celé šťastné. Zažili jsme už tolik lhostejnosti i nevraživosti ze strany politiků, že si ceníme každého malého gesta zájmu. Aby se Čečensko dostalo na přetřes v mezinárodních grémiích, je třeba vyvinout velmi mnoho úsilí z mnoha stran. 21. června bude mít Dick Marty ve Štrasburku zprávu o severním Kavkaze. Tak jsem zvědavá, ale velkou naději, že by se něco pohnulo, nemám.

Nebyly. Jenom některé organizace, jak je Gesellschaft für bedrohte Völker, společnost pro ohrožené národy, organizovaly protesty. Když například Medveděv přijel do Bernu, nebo koncem 90. let Jelcin do Baden-Badenu, tak jsme tam vystoupili. Bylo nás deset, ani ne.

Jediný známý západoevropský intelektuál, který se o osud Čečny zajímá, osobně tam přijel a pobouřeně o tom píše a neustále mluví, je francouzský filosof André Glucksmann.

Dá se to tak nazvat, úplně se toho štítili. Když se to týkalo Ameriky a Iráku, lidé byli na ulici hned, ale když šlo o ruskou agresi, nebyli vůbec žádné masové demonstrace. Ve společnosti stále přežívá z doby minulé reflex určitých sympatií nebo aspoň pochopení pro Sovětský svaz. Já si nemám se západními pravičáky co říct, zajímají je jenom jejich vlastní privilegia. Západní levicoví intelektuálové mi byli vždy myšlenkově bližší, ale co se týkalo komunismu, Československa, celého sovětského bloku, o tom se s nimi nedalo mluvit.

Částečně. Když jsem byla za sametové revoluce v Praze, tak jsem poprvé mohla do švýcarských novin napsat slova „rudý teror“. To bylo v prosinci 1989.

Der Tages Anzeiger. Byli to levicoví, sympatičtí lidé, ale když jsem psala o disidentech v Sovětském svazu, tak to uveřejňovali jen konzervativní noviny Neue Zürcher Zeitung. A musím říct, že dodnes se levičáci na Západě nedobrali k sebekritice vlastních postojů, jak se chovali. Dodnes nenašli odvahu říct, že se mýlili. Úplně se to tak mlčky přešlo.

Žije v Grozném a stále je v ohrožení života. I Kadyrov jí vyhrožoval, že má přestat se svojí činností. Bojíme se o ni.

Čečensko, jak já jsem ho viděla, byla za války země žen. Muži byli v horách, nebo zatčení a ve vsích se pohybovaly většinou jen ženy. Obraz, jaký o nich panoval na Západě jako o muslimkách, uťápnutých puťkách, které sedí doma a čekají, až co jim muž nakáže, vůbec neodpovídal realitě. Viděla jsem tam silné ženy, které uprostřed bojů svobodně a beze strachu křičely na ruské vojáky: „Jak tě vychovala tvoje matka, vrať se domů!“ Proto se také moje první reportáž z Čečenska jmenovala Vlčice ze Sernovodsku. Čečenci mají v erbu vlka, který je nyní zakázaný – Čečenci nesmí být vlci, oni musí být ochočení psi. Rusové měli strach z vlčího vytí. Kolovaly tam různé legendy. Třeba se mezi ruskými vojáky vyprávělo, že tam jsou ženy ostřelovačky oblečené v bílém, a ty prý nikdy neminou cíl. Zajnab Gašajeva, nebo Lipchan Bazajeva – to byly silné osobnosti a já si říkala, že tyhle ženy musí vystoupit před veřejnost na Západě, aby na konferencích nehovořil stále nějaký Rus z Moskvy, který v Čečně nakonec ani nebyl. Vystupovaly jsme na školách, na universitách, na různých konferencích, a dosáhly jsme toho, že dostaly různé ceny a švýcarský režisér Eric Bergkraut o Zajnab natočil film Koka, holubice z Grozného. Promítali ho i na filmovém festivalu v Praze – udělal pak film i o Anně Politkovské. Seznámila jsem Zajnab, Lipchan i jiné aktivistky s různými ženskými organizacemi v Německu, Švýcarsku, Itálii a jinde a vytvořily se spontánně nové skupiny. Dodnes jsem s nimi ve styku a společně děláme různé humanitární a lidskoprávní projekty.

Zajnab byla jednoduchá sovětská žena. Narodila se v roce 1953 v Kazachstánu, kam byli Čečenci za Stalina vyhnaní. Když jim bylo v 60-tých letech dovoleno vrátit se do Čečenska, stala se ředitelkou Grozněnského potravinářského závodu. Byla to už tehdy samostatně přemýšlející žena. Skákala s padákem, tajně, aby se to nedozvěděli její rodiče. To pro ni bylo příznačné. Při natáčení v bombardované Čečně pracovala ještě s Majou Šovchalovou, bývalou operní pěvkyní, která zpívala v divadle v Tbilisi. Stala se z ní pak odbornice na miny. O Zajnab jsem napsala esej Sběratelka duší. Za její portrét mi v Berlíně za přítomnosti tehdejšího německého prezidenta Johannese Raua udělili prestižní novinářskou cenu Theodora Wolffa. Pozvali mě na její udělení do prezidentské rezidence Bellevue. Na pozvánce stálo, že platí pro dvě osoby. Tak jsem tam vzala Zajnab, která přijela z Grozného. Všichni mi k té ceně blahopřáli, jak prý jsem statečná a jak jsem vystihla tu hrdinku. Já řekla, že ta hrdinka je tady. Zajnab vylezla na pódium a řekla: „Daragyje druzjá, u nas vsjo jiščo vajna,“ a jak to dořekla, tak ji přerušili a nedovolili jí pokračovat. Pak mě po slavnostní recepci Johannes Rau pozval k sobě ke stolu a řekl mi: „No, vy bydlíte v Basileji, tam je taková krásná katedrála, já ji znám.“ Já ale na to, že bych si s ním chtěla promluvit o situaci v Čečensku. On byl totiž krátce předtím u Putina. Rau, kterého jsem si jinak celkem vážila, na to odpověděl, že Putin mu řekl, že už mají dohodnutou mírovou smlouvu – to bylo v roce 2002. A já na to: „A vy mu věříte? Nechtěl byste si poslechnout jiný názor?“ On pak prohlásil, že už všechno ví. Podal Zajnab ruku, nechal se s ní vyfotit, ale neprohodil s ní ani pár slov. Němci na tom samém setkání hodně mluvili o holocaustu. Dovedou být sebekritičtí, ale jakmile slyšeli, že někdo má materiál o genocidě v Čečně, tak o tom nechtěli slyšet. V Bundestagu nám například Zelení řekli: „My nechceme izolovat Rusko.“ Pro německé politiky jsme byly nebezpečnější my s důkazy o všech zvěrstvech, než Rusové, kteří je páchali.

Říká se tomu vietnamský syndrom. Vrátit se z Čečny do Švýcarska a znovu začít psát o švýcarské kultuře a tak, to nešlo – nic z toho mě už vůbec nezajímalo, nic nemělo tu šílenou intensitu. Byla jsem traumatizovaná z toho, co jsem v Čečně zažila, a jediné, co jsem mohla, bylo o tom psát. Mělo to dopad na jednotlivé lidi, to ano, psali mi, pomáhali, stali se sami aktivisty, předávali jsme si štafetu, ale ve velké politice jsme nedosáhli nic. Ta osamělost a bezmocnost v této věci je bolestná.

V současné době se zpracovává v Bernu pro soudní tribunál.

Nejdřív na to peníze skutečně dalo švýcarské ministerstvo zahraničních věcí, ale nechce se tím chlubit. Teď to financuje Soros, který ale platí jen zpracovávání archivu – já tam působím jen jako neplacená externí síla. Vůbec za žádnou mou lidskoprávní aktivitu nejsem placená, dělám to zadarmo – narozdíl od politiků, kteří za svou nečinnost ohledně Čečenska etc. placení jsou. Vydělávám si jako novinářka na volné noze a jako spisovatelka, což není vůbec lehké.

Dnes to samozřejmě není vůbec možné. Kdo ale ví, co bude za deset, za dvacet let. Sbíráme materiál i u jiných novinářů, kteří natáčeli v Čečně.

Byla jsem tam čtyřikrát, z toho dvakrát během té krátké fáze nezávislosti, když v roce 1996 odešli všichni ruští vojáci až do podzimu 1999.

Ta situace tam už byla strašná. Ona „romantická“ odbojná situace z první války, kdy všichni drželi spolu a pomáhali si, dělaly se pochody míru atd., to bylo všechno pryč. Bujela kriminalita, únosy cizinců byly běžné -za jejich propuštění požadovali jeden, dva miliony dolarů. Za války jsme se mohly pohybovat volněji, než potom v osvobozeném Čečensku, kdy jsme nemohly udělat krok bez mohutné ochrany. Byli jsme zabarikádovaní na letišti, a když jsme se chtěli někam podívat, jeli jsme v konvoji policie a dvanácti ozbrojenců, které nám přidělil Maschadov, a to včetně protivzdušné ochrany, protože ty bandy, které se tam rozmohly, měly veškerou vojenskou techniku od Rusů. Na jednom výjezdu jsem zažila pokus o únos a od té doby mě chránil sám šéf ochranky. Většina našich bývalých strážců zahynula ve druhé čečenské válce. Jeden z nich žije jako utečenec ve Štrasburgu a často mi telefonuje. Má psychické problémy.

Důkazy na to nemám, ale mluvilo se o tom, že je spoluorganisovala FBS, aby rozvrátila život v Čečensku a vypudila odtamtud zahraniční novináře i mezinárodní humanitární organizace. Cíl byl úplně izolovat Čečensko, což se Kremlu nakonec podařilo a svět mu nyní dává za pravdu, že Čečensko nebylo schopno zvládnout svou nezávislost.

Ano, o tom už se dnes mluví skoro oficiálně, že v tom měla prsty FSB.

V roce 1997, v době mezi oběma válkami, když jsem byla v totálně zničeném Grozném, Zajnab mi řekla, že mě vezme k Basajevovi, který se stal premiérem. Byl to takový hezký mladý muž, až na oči – ty byly matné a stále se nepokojně pohybovaly sem a tam. Na jeho očích bylo vidět, co zažil. V té době tam byla nezávislost a on byl národní hrdina. Pak jsme měli jít s Basajevem navštívit sirotčinec a než jsme vyrazili, tak jeho tělesný strážce přinesl obrovské zrcadlo. Šamil si velmi dlouho upravoval baret, až se sám sobě líbil. Ejhle, v ruinách se pěstuje estetika. V tom sirotčinci se bezmála rozplakal. Já se ho ptala, jestli na ty děti jako bojovník myslel a on říkal, že ne. Viděla jsem ho tenkrát ještě romanticky, ale cítila jsem, že v něm bylo něco naprosto šíleného, že překročil jakousi hranici.

Za tím je nutno vidět bezmeznou zoufalost v celém tom kontextu toho děsivého zničení země. Musíte si uvědomit, že jim Rusko zničilo úplně všechno, a to hned několikrát. Když jsem v Čečensku viděla vedle sebe čtyři netknuté domy, tak jsem se divila. Když to Čečenci opravili, přišla druhá válka, která byla ještě horší. Jelcin tam zavedl filtrační tábory, což jsou koncentráky, a Putin je vylepšil a stále je ještě udržuje moskevská loutka Kadyrov. Teď tam všechno funguje jen pomocí korupce, když chcete získat podřadnou práci, musíte zaplatit dva tisíce dolarů. Když se dnes píše o individuálním čečenském terorismu, který vůbec nechci ospravedlňovat, musíme za tím vidět celou tu nezměrnou tragedií národa – co tam napáchali ne jednotliví ruští teroristé, ale ruská pravidelná armáda s požehnáním, nebo na pokyn vedení země. A nejen to: Rusové čečenský národ úplně rozložili, dosáhli toho, co chtěli: zničili jeho kulturu, hrdost a ty trosky se dnes občas mstí.

Na počátku žádnou, stejně jako rusko-čečenská válka nesouvisela s náboženstvím, ale byla to koloniální válka. Kavkazské národy jsou pro Rusy podlidé. Co se týká sebevražedných atentátů, spáchaly je hodně mladé ženy, kterým zavraždili nebo umučili příbuzné, a nebo byly samy znásilněné. V Čečensku měli vždycky hlavní slovo staršinové, a ti chtěli na začátku válek s Rusy vyjednávat, hledat kompromis, čímž se absolutně zdiskreditovali před mladou generací. V Čečně byl tradičně rozšířený súfismus, mystická forma islámu. Pak se tam dostal wahabismus, který tam zavlekli Saúdští Arabové, snad i s podporou FSB. Někteří Čečenci říkali, že jsou obětí dvojí kolonizace: politické ze strany Ruska a náboženské ze strany Saúdské Arábie. Čečenští bojovníci byli na začátku venkovští kluci, kteří islám ani pořádně neznali. To, že křičeli „Alláh Akbar“, to byl takový pozdrav, za kterým nebyl fanatismus. Radikální islám se tam dostal, až když tam Rusové všechno zničili, mezi troskami hořela nafta a do té zničené země přišli Saúdové s čistým islámem. Na začátku bojovali na straně Čečenců i třeba Ukrajinci. Bylo to velké protiruské povstání. Zahraniční novináři, kteří tam byli na začátku válek, stáli na straně Čečenců. Změnilo se to až později, právě v souvislosti s útoky Čečenců na civilisty.

Ta první válka mi narušila psychiku. Když jsme jen zaslechla slovo Čečensko, dostala jsem paniku a nakonec jsem skončila v nemocnici. Z toho jsem se vyléčila, ale ještě dnes o tom nemohu mluvit úplně klidně. A tehdy jsem zcela jasně cítila, že kdybych tam šla znovu, že bych to už nevydržela a řekla jsem si dost. Pokračuju v tom, že navazuju kontakty, vystupuju, píšu.

Když Srbové obsadili Kosovo, dělala jsem pro Červený kříž, protože umím rudimentárně srbochorvatsky. Pracovala jsem pro uprchlé kosovské Albánce, kteří měli příbuzné ve Švýcarsku, a Švýcarsko se k nim chovalo velmi nevlídně – skončili někde v albánských táborech v Makedonii a měli otce živitele, který pracoval léta dejme tomu na stavbě ve Švýcarsku, a Švýcaři mu nedovolili, aby si přivezli rodinu, ženy a děti. Snažila jsem se jim pomáhat a vystavovala jsem jim doporučení, aby mohli přijet.

Když jsem se dozvěděla, že Vladimir Bukovský, Simone Weilová a Armando Valladares zakládají na začátku 80tých let v Paříži organizaci Résistance International, hned jsem se za nimi vypravila. Předtím jsem šla po Paříži s jedním arménským novinářem a on mě ponoukal, ať mu ukážu nějakého chlapa, který se mi doopravdy líbí. Já mu pak ukázala Armanda Valladarese. Nedávno předtím ho propustili z kubánského vězení, zezačátku nemohl chodit, jezdil na vozíčku. Armanda jsem pozvala na přednášky do Švýcarska a vyprávěl, co se na Kubě děje a jak ho týrali. Lékaři na něm ve vězení dělali pokusy, které řídili sovětští poradci. Třeba mu dávali pít slanou vodu a pak zkoumali, jak žízeň působí na organismus a psychiku, nebo mu dlouhou dobu podávali jen vodu s cukrem, dvě čajové lžičky ke snídani, tři k obědu a tři k večeři. V noci měli na cele rozsvícené světlo, celý den a celou noc jim pouštěli pořád dokola Internacionálu. Mučili je hlukem a ti sovětští lékaři pak chodili pozorovat, co to s nimi dělá. Seznámila jsem se i s Viktorem Feinbergem a s Natálií Gorbaněvskou, s Rusy, kteří demonstrovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa. Feinberger mi vyprávěl, jak to probíhalo na Rudém náměstí, jak tam zažil pět minut svobody a následně pět let psychušky. Stala jsem se členkou organisace proti zneužívání psychiatrie, kterou založil anglický slavista Peter Reddaway. Týkalo se to i Československa, ale byly to spíš jednotlivé případy – většina případů jasného zneužívání psychiatrie byla v Sovětském svazu, kde to byla de facto běžná praxe politického nátlaku. V emigraci jsem se seznámila s psychiatrem Anatolijem Korjaginem, který byl z Charkova, kde založil organisaci proti zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu a byl pak za to v gulagu, později ho vyhostili. To byl také vynikající člověk.

Ne, i když žil také ve Švýcarsku. Pak se odstěhoval do Kanady, protože nechtěl platit ve Švýcarsku daně. V Kanadě se uzavřel na své farmě a rozvíjel tam ruský šovinismus. Když se pak vrátil do Ruska a začal se kamarádit s Putinem, tak jsem ho už nemohla brát vážně. Ale má svou nepopiratelnou zásluhu knihou Souostroví Gulag.

Samozřejmě. Setkala jsem se například s Jánem Mlynárikem, psala o něm, přátelila jsem se s Libuší Moníkovou, v Paříži jsem se setkala s Tigridem, který ve Svědectví uveřejnil můj rozhovor s ruským spisovetelem Andrejem Siňavským. Přátelila jsem se i bývalým českým vězněm v nacistickém koncentráku Treblinka, kterému se podařilo odtamtud uprchnout, po válce žil v Čechách a po 68. roce se usadil v Basileji. Trpěl tím, že ani v Československu ani na Západě mu nechtěli vydat jeho vzpomínky, procházeli jsme se a on mi vyprávěl zajímavé postřehy o chování lidí, které získal v tom vyhlazovacím táboře. Nakonec kniha vyšla v německém vydavatelství Fischer pod titulem Flucht aus Treblinka a po revoluci vyšla i česky. Tím se mu splnil životní cíl a Richard spáchal sebevraždu.

V 80tých letech jsem chodila v Alsasku na karibské bály, které pořádali dělníci z Martiniku a z Guadalupe a tam jsem se seznámila s jedním africkým intelektuálem, který mi řekl, že zrovna skončila komunistická diktatura ve Guineji. To bylo v roce 1984. Byla to myslím první země na světě, kde padnul komunismus. Já se tam hned vypravila. Brzy ráno jsem přistála v Konakry a to co jsem viděla, bylo úžasné: ostré světlo Afriky, syté barvy, pomalé pohyby, zánik komunismu a vznik něčeho nového. V Guineji jsem dělala rozhovory s právě propuštěnými politickými vězni z tábora Camp Boiro. Československo tam mělo také svého „experta“, rozvědčíka Novotného, který učil tamní komunisty mučit vězně, včetně mučení elektrickým proudem. Nakonec jsem byla i v Karibiku, na Jamajce, ale to už je další kapitola.

To nebyl můj muž, ale jen druh. Seznámila jsem se s ním v Paříži, kam přišel v 70tých letech jako emigrant. Byl z pronásledované etnické skupiny Fulbov, založil v Paříži časopis, byl také novinář a napsali jsme spolu knihu. Vrátil se pak do Guineje a dnes je politik.

Afrika byla i úžasná i děsivá. Moje slovenská rodina považovala za nemorální, že jsem porodila syna s krásně zbarvenou pokožkou – vůbec se nechtěli s otcem mého syna seznámit, zatímco ta africká rodina se chovala velmi vstřícně – mého syna mají rádi, je to velká rodina, část žije v Paříži, část v Londýně, můj syn má kopu bratranců a sestřenic. Jeho otec má ještě další tři děti se svou novou ženou, a můj syn je u nich jako doma.

Ne. Já jsem z trenčínské tzv. dobré rodiny. Dědko tam byl okresní lékař v Trenčíně, otec byl právník, který musel za komunistů do výroby. V podstatě jsme byli cosi jako tamní honorace, která musela formálně dodržovat společenské zvyklosti. Já byla rozvedená, byla jsem vdaná za německého spisovatele Franka Geerka, máme spolu syna, a pak jsem šla do Afriky a měla dalšího syna, aniž bych se znovu vdala. Přivezla jsem rodičům dětskou knihou Biro a Barbara, kterou jsme napsali společně s otcem mého syna -o přátelství bílého děvčátka s černým chlapcem. Já to psala za tu holčičku a on za toho afrického chlapce, psal to francouzsky, já německy a pak jsem to celé přeložila do němčiny. Byl to vlastně takový dialog mezi Severem a Jihem, kde jsem si mnoho věcí ujasnila, včetně mnoha stereotypů, které má bílá civilisace o Africe. On měl stejnou zkušenost, ale z opačné strany. Rodiče to ale vůbec nezajímalo, oni se nikdy z toho trenčínského světa nedostali.

V knize jsou autobiografické momenty. Město Trenčín je tam popsané i někteří hrdinové jsou jakoby skuteční, ale nejsou to paměti. I ta hrdinka je jiná, než jsem byla já. Důležitý je pro mě ten humor a také jsem chtěla zobrazit atmosféru diktatury: Chtěla jsem ukázat lidem na Západě, že v tom pervertovaném humanismu komunistické diktatury lze nalézt vlastní humanismus.

Máma byla zavřená za to, že chtěla emigrovat. Byla to taková silná žena, která chtěla utéct z tamtoho světa. Odehrálo se to v roce 1959, kdy jsme jeli do Polska, to byla první země, kam se vůbec mohlo cestovat, a to jen na základě toho, že máma vybavila u lékaře potvrzení, že máme něco s průduškami a musíme jet k moři. V Polsku pak šla ke švédskému velvyslanci a dohodla s ním, že nás propašuje ven přes moře. Chtěl za to ale peníze. Tak jsme se vrátili zpátky, máma sebrala rodinné šperky, nacpala to do krémů a jela s tím zpět do Polska. Jenže jim bylo divný, proč jede na podzim k moři, udělali jí pořádnou prohlídku, ty brilianty našli. Za pašeráctví dostala rok a měla štěstí, protože jí hrozilo vyzvědačství. Otec byl takový ten synáček, kterého v kapitalistickém Československu posílali na studia – v Rakousku, v Itálii, ve Švýcarsku. Byl to sukničkář a měl v notýsku adresy všelijakých žen. Mámě ten notýsek dal, a oni jí to našli. Otce poslali už v 50. roce na stavbu do kamenolomu a nesměl pracovat v Trenčíně, pak ho nechali dělat úředníčka a nakonec mu zavřeli ženu, což byla taková místní trenčínská krasavice, úplně ho ponížili. A když se vrátila z vězení, tak to stále ještě byla potupa. Proto máma chtěla za každou cenu odtamtud pryč.

Ne, ale ani se nechovali vůči nám nějak zle. Ale strašné bylo, že se o tom nemluvilo, vůbec. Maminka najednou zmizela a já jsem nevěděla nic – umřela? To byl hrozný strach v těch letech. Matka se vrátila a zase se o tom vůbec nemluvilo – až do roku 1968. Když se na jaře 1968 začaly objevovat v novinách články o politických vězních, tak najednou začala o tom vyprávět. Tu hustotu toho strachu si dnes již nedovedeme představit.

Máma rozhodla, že utečeme – otec chtěl zůstat. Máma byla na Západě šťastná, chtěla podnikat, zařídila si butik, ve Švýcarsku byla konjunktura. Švýcaři nás navíc velmi dobře přijali. Přišli jsme do utečeneckého tábora a tam bylo napsané: Vítejte, hrdinové! To si musíte představit, v jakých podmínkách žijí utečenci dnes, a nikdo je nevítá. Ve Švýcarsku tehdy jezdila auta s československými vlajkami! Já tím ale trpěla, chtěla jsem něco dělat pro svůj národ, pro Československo.

My jsme se hned po 17. listopadu 1989 sešli v Basileji, tamní emigranti, a říkali si, co udělat. Koupili jsme tři faxy a já je pak vezla do Prahy. Přišla jsem do OF, kde byl zrovna Havel, další jsem pak vezla do Bratislavy a do Košic. Bylo to krásné, návrat po 21 letech, a pak jsem taky mohla napsat tu reportáž, ve které jsem mohla naplno říct, že tady byla diktatura a že chceme demokracii – slovo, které bylo na Západě už takové vyprázdněné, tak tady najednou mělo neuvěřitelnou hodnotu.

Když jsem přijela poprvé začátkem prosince 1989 do Československa, tak jsem se snažila navázat na to, co bylo dříve. Nakonec se pro mě Slovensko stalo zemí, jako mnoho dalších. Mám na Slovensku přátele a co je nejdůležitější, publikuju tam, jsem tam tedy přítomná, navázala jsem na přetrženou kontinuitu.

Co vám mám na Mečiara říct? Že to bylo hrozně trapné. Mě trochu bolí, že už Praha není moje hlavní město. Na Západě jsem se vždycky považovala za občanku Československa. Na druhou stranu si ale dnes uvědomuji, že rozdělení federace nakonec bylo prospěšné, protože Slováci si mohli uvědomit sami sebe a být s Čechy v rovnoprávném postavení.

Nechci a nemůžu se omezit jen na jednu vrstvu, mám jich mnoho. Navíc mám velkou africkou rodinu… Tak asi světoobčanka.

Chci napsat pokračování Nejkrásnějšího ze všech světů, kdy se ona dívka, teď už na prahu dospělosti, dostane na Západ do emigrace, což je o mnoho těžší, než popisovat ten maličký svět v Trenčíně, místní kluziště, plovárnu, do toho diktatura a v tom vlastně šťastné dětství. To děvče přijede najednou do cizí země a vidí pouliční lampy a můry, které se lepí na to oslepující světlo. To je metafora utečenců, kteří také jdou za světlem. A to světlo je jiné, než si původně mysleli. Chtěla jsem, aby to bylo spíš humorné, ale ještě mi chybí lehkost. Snad se psaním dostaví. Doufám.

www.brezna.ch