Třiatřicet procent, která průzkum agentury STEM přisoudil hnutí ANO Andreje Babiše, přičemž sběr dat proběhl v době vrcholící politické krize, mnohým vyrazil dech. Babiš působí jako neporazitelné monstrum, jako nějaký Kostěj Nesmrtelný. Jistě, průzkum agentury Median Babišovu hnutí naměřil jen něco přes 25 %, avšak i v něm „politická divize Agrofertu“ dominovala nad ostatními účastníky zdejší politické ligy, včetně ČSSD premiéra Sobotky. Další průzkumy jiných agentur či pozdější údaje dvou výše zmíněných asi přinesou trochu jiná čísla, nicméně s velkou pravděpodobností z nich půjde vyčíst, že vládní krize Andreji Babišovi moc neublížila, pokud na ní vlastně nevydělal.

Babiš prostě části české společnosti nabízí zboží, po němž spotřebitelé lační, a dovede jim ho dobře prodat. Hlavně svůj mediální obraz, který formuje i díky obratnému působení na sociálních sítích.

Zajímavé či podnětné však může být jeho srovnání s Jiřím Paroubkem, jemuž konkurenti též předhazovali, že se řídí hlavně průzkumy veřejného mínění.

Paroubkova (opoziční) ČSSD sice ve volebním období 2006–2010 dlouhodobě kralovala průzkumům a držela se okolo mety třiceti procent, nicméně když měla ve volbách v roce 2010 své dominantní postavení potvrdit, získala jen pětinu hlasů, skončila opět v opozici a její předseda ve vysoké politice. Jednu z hlavních příčin Paroubkovy blamáže nutno hledat ve svržení vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 i ústavním soudem zastaveném vypsání předčasných voleb. Jiří Paroubek tak totiž ztratil nepřítele, vůči němuž by mohl mobilizovat voliče, což proti úřednickému premiérovi Janu Fischerovi dost dobře nešlo. Avšak Andrej Babiš, nyní mimo vládu a s houfem nepřátel v podobě Bohuslava Sobotky, jeho ČSSD i ostatních partají teď asi ani nemá šanci podobnou chybu udělat.

Jiří Paroubek byl každopádně leaderem jedné z nejúspěšnějších českých politických kampaní – tzv. oranžové tsunami v krajských a senátních volbách 2008. Využil hlouposti ODS, jež mu pěkně nahrála zavedením poplatků ve zdravotnictví. Poplatky byly totiž z politického hlediska sebevražedný akt, poněvadž placení mincemi či bankovkami se psychologicky více zapíše do paměti, ba přímo do duše, než imaginární platba kartou nebo nějakým mechanismem, který reálně proběhne mimo zrak, sluch i čich platícího. Jde jednak o fyzický kontakt, o ono řekněme hmatatelné placení. A v případě poplatků navíc za něco, o čem se dosud soudilo, že je to zadarmo.

Tvůrci tehdejší reformy poukazovali na úsporu v rozpočtu v řádu pár miliard korun. Avšak ve zdravotnictví se za rok protočí stovky miliard. Jedna ministerská vyhláška, upravující kolik bude za dané léky platit pojišťovna a kolik si bude muset doplácet pacient, má potenciál vytáhnout lidem z kapes nikoliv desítky, ale stovky, ba tisíce korun. Leč o ní de facto nikdo neví, platba probíhá v lékárně, tudíž jako „běžně v krámě“, pacient si tam u pultu doplácí, tedy vlastně normálně kupuje. Avšak když po něm ještě někdo chce nějaké drobáky do extra kasičky navíc, pohár trpělivosti snadno přeteče a ony v zásadě neškodné poplatky to pak schytají nejen za doplácení si na léky, ale za všechna reálná i domnělá příkoří světa a života.

Což Jiří Paroubek vycítil a dovedl toho šikovně využít – s pomocí americké firmy Penn, Schoen & Berland (PSB), tudíž samé, kterou si v roce 2013 najal Andrej Babiš. Hoši a dívky z Ameriky už dobře věděli, jak lidské emoce vybudit a správně usměrnit.

Makali tak vydatně, že ani nevadilo, když se na prezentaci Paroubkovy knížky nazvané Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata nedlouho před volbami strhla mela, při níž jakýsi Ďuričko odprásknul Kočku. Kočku s velkým K, tedy vražda. Lidu však bylo šuma fuk, že se na křtinách knihy předsedy ČSSD, kam pozval své kamarády, střílí, přál si jenom zamést s poplatky.

Ne, určitě nechci mezi Paroubkem a Babišem dělat rovnítko. Samozřejmě, existuje mezi nimi plno rozdílů, nejen v (nad)váze. A Babišova EET obyvatelstvo nerozčiluje podobně jako Julínkovy poplatky, naopak, lidé jsou rádi, když živnostníky, kteří si dle rozšířeného mínění jen „mastí kapsu“, někdo chytí pod krkem. Nicméně ze srovnání Babiše a Paroubka přece jen plyne cosi poučného. Bohužel, jde o skoro samá smutná ponaučení.

Za prvé, politika je především hrou s obrazy a emocemi, které spouští a udržuje v chodu často spíše nějaká – z hlediska rozumu – banalita. Paroubkovi se podařilo tehdejší pravicovou vládu vyportrétovat jako asociální zloděje, přičemž poplatky použil jako emoční spouštěč. Babiš jako asociální zloděje líčí všechny dosavadní strany a jako emocionální spouštěč použil případy politické korupce, jimž pomohly na světlo i Babišem sponzorované rádoby nezávislé instituce typu Nadačního fondu proti korupci Karla Janečka. Babiš k tomu dokáže přidat image zkušeného fachmana i muže veskrze lidového, jenž své bohatství nestaví okázale na odiv pozlaceným Rolls-Roycem. Naopak, dovede (nebo dovede vyvolat zdání, že dovede) klábosit s „obyčejnými lidmi“ na Facebooku, na ulici i v přírodě. A přesně tenhle mix lidé doslova žerou.

Za druhé, marketingové technologie, jak s těmito obrazy a emocemi pracovat, jsou na Západě daleko rozvinutější než u nás, a v tomto ohledu Paroubek i Babiš vlastně představují import ze Západu, nikoliv pozůstatek komunismu. Zkrátka – asi bude ještě hůř.

A za třetí – pokud Babiše něco sejme, tak spíše nějaká prkotina, jež ale emočně zafunguje a jeho konkurenti toho dovedou náležitě marketingově využít. Což je však v podstatě rovněž k pláči, neboť o vítězi politického zápasu by přece měl primárně rozhodovat programový střet.

Andrej Babiš prostě nespadl z nebe, naopak, vyrašil z české politiky jako její organický výhonek. Je jen jednou z hlav saně, která bude neporazitelná do té chvíle, dokud k obalamucení poloviny národa postačí reklamní letáky ze supermarketu či nějaká jejich facebooková varianta.