Existuje jistý komický, právem vysmívaný jev: jazyková pedanterie, lpění na zaběhlé podobě jazyka kombinované s odporem k vývoji, změnám, novým podobám jazyka. Lze za tím tušit strach ze ztráty pevné půdy pod nohama, z ohrožení vlastní (mocenské) pozice. Nerozumět je nebezpečné, nerozumět lidem kolem sebe vyvolává úzkost… K jazyku, psanému i mluvenému, ovšem vývoj bytostně patří. U spisovatelů a dramatiků dokonce vlastní, originální podobu jazyka vyžadujeme. Durdíme se, když nám ji neposkytnou. – Původní metafora, neotřelé přirovnání, zdařilý neologismus nám poskytují estetickou rozkoš: rozehrávají lidské tvůrčí síly. Radost má, obecně vzato, kořeny ve vědomí vlastních sil, v jejich rozehrání, ve vědomí převahy, jíž se těšíme. Nejvyšší podoba síly je ta tvůrčí. Sem spadá i jazyková tvořivost, lidová i ta vyšší. Něco dobře, přesně, neotřele pojmenovat: v tom je rozkoš. Potíž je, že existují dobré a obohacující, ale i špatné, pokleslé, blbé a nevkusné tvůrčí výkony. V kultuře jako takové, ale i v oblasti jazykové (pseudo)tvořivosti. Na některé aktuální výkony tohoto druhého typu v českém „veřejném prostoru“ se teď podíváme.

Estetická funkce ale přirozeně na jazyku není to hlavní. Jazyk je primárně prostředek komunikace, nositel významu. Dnešní sofistikovaná podoba jazyka je velkým výkonem, něčím, na čem pracovaly generace lingvistů. Umožňuje relativně přesnou komunikaci a je jednou z mála věcí, u níž panuje obecná shoda, že jde o kulturní hodnotu. Bývaly doby, kdy jazyk obsahoval minimum výrazů (označení pro nebezpečí, potravu a pár dalších základních věcí): tam se jistě vracet nechceme. Je proto značně iritující, když dochází ke stírání významu slov v dnes tak častých vyjádřeních typu: politici se potkali na jednání; dám si rychlou sprchu; ta stejná myšlenka; budu krátký; ČSSD prohlásilo. Fuj! Zmínění politici se „nepotkali“, ale setkali. Potkání se je náhodné setkání, o něž v daném případě zjevně nešlo. „Rychlou sprchu“ si nikdo dát nemůže. Rychlost (a pomalost) jsou potenciální vlastnosti pohybu, dění. Sprcha by mohla být rychlá, jen kdyby se dala do běhu nebo něco podobného, což nepředpokládáme. Chci-li říct, že se nebudu sprchovat dlouho, je to třeba říct jinak než žvástem o „rychlé sprše“. Nemluvě o tom, že kdo má jemnější cit pro jazyk, pociťuje i výraz „dám si (jídlo, pivo…)“ jako nevkusný – ale to už bychom chtěli moc. Dále, výraz „to stejné“ (sotva to napíšu, je to tu zase: „ti stejní ekonomové“– tak Jindřich Šídlo, Šťastné pondělí, 22. 5.) je nejen nevkusný, ale i nesmyslný. Je třeba říci „to samé“ nebo „totéž“. „Stejný“ a „tentýž“ jsou dvě různé věci. Začít označovat obojí stejně je příklad zcela nesmyslného uplatnění jazykové pseudo-tvořivosti. Místo odporného (a nesmyslného) „budu krátký“ je třeba říct „budu stručný“. A výrazy typu „ČSSD prohlásilo, USA udělalo“ apod. češtinu jako první ozvláštnil tuším „vlastenec“ Okamura. Proč rozlišovat rod, že ano, vždyť je to tak pracné…

Všechno to jsou příklady stírání významových odlišností, což je znak úbytku sil. Aspoň trochu přesné vyjadřování vyžaduje námahu, což je pro slabého problém. Dílo zkázy pak dokonává bezmyšlenkovitý stádní pud, tato základní charakteristika lidstva. Ten zajišťuje, že se tyto barbarismy šíří jako stepní požár. Kdo pokleslosti tohoto typu přejímá, kdo na ně, řečeno literárně ubohou, ovšem rozšířenou metaforou z jazykové dílny Václava Klause „naskakuje“, o sobě prozrazuje nejen to, že nemá vkus, ale že je též stádní bytostí. Pozor na to! Kdo je aspoň trochu individualita, toho instinkt nutí podobného neřádu se vystříhat.

Jiný druh slabosti, totiž nedostatek logiky, je za vyjádřeními typu „zeptám se na otázku“. Mám říct „položím otázku“ nebo „na něco se zeptám“. Otázka je už obsažena v pojmu ptaní se, že ano. K tomu má blízko i jiná soudobá nechutnost, totiž spojení „jednak – druhak“. Novotvar „druhak“ je nejen hnusný, ale i zbytečný. Tradiční „jednak – jednak“ je logické a postačující.

Mezi estetické pokleslosti patří označování 80. let jako „osmdesátek“, devadesátých jako „devadesátek“ atd. Slyší-li člověk takovéto vekslácko-diskotékové výrazivo, má chuť říct: upadla by ti huba, kdybys řekl „osmdesátý léta“? I výraz „v osmdesátých“ by byl lepší než „v osmdesátkách“. V nedávné debatě o seriálu Volha zveřejněném v jednom českém týdeníku to – z úst historika Michala Stehlíka – dunělo od začátku do konce: „v padesátkách, šedesátkách, sedmdesátkách…“ Au! Jde o anglicismus, doslovný překlad anglického eighties, nineties…

Doslovné, prkenné překlady z globálně dominující angličtiny jsou dalším pro dnešek charakteristickým zdrojem jazykového odpadu. Tento jev ale není něco, co by potěšilo milovníka jazyka Williama Blaka a Jamese Joyce, naopak. Přejímá se buď z globální, zprimitivnělé angličtiny (Pidgin English), nebo z amerického žargonu sociálních sítí. Česká televise klidně pojmenuje svou předvolební debatu „superdebata“… Bezmyšlenkovité přejímání je občas nejen neestetické, ale i věcně chybné. To je případ výrazu „epické“ (z anglického epic) ve smyslu „velkolepé“. V češtině je však epické protikladem lyrického, nikoli synonymem pro „velkolepé“. Relativně častá – a strašná – je fráze „mějte hezký den“, otrocky doslovný překlad anglického Have a nice day. V angličtině existuje i pozdrav Good day, který se ovšem na rozdíl od češtiny používá při loučení. To zřejmě inspirovalo moderátorku jisté komerční TV stanice. Ta se jednou s hostem slovy „dobrý den“ rozloučila (!) Tady už člověku docházejí slova… Časté jsou také paskvily na překlad. Dotyčný nemá dost sil na to, aby převod anglického vyjádření dotáhl do konce. Padne v půli cesty a výsledkem je hybrid, viz třeba vyjádření „to nechceš slyšet“ ve smyslu: nepřej si to slyšet, nepotěšilo by tě to.

Existují tací, najdeme především mezi naší levicovou „progresivní“ omladinou, kteří se s překladem už ani neobtěžují a anglickým výrazivem své texty a promluvy rovnou prokládají. Kdo se ponoří do žumpy sociálních sítí, musí být připraven na vše, jsou ale nutné následující věty? „Jinak big up, tohle je důležité téma, dneska mi teda notifikace na bereal (a nejen mně) pípla, ta dnešní debata je fakt naprostej chill.“ „ČSSD be like: máme silný názor.“ „Úplně gumový člověk bez charismatu. Just wow.“ (Apolena Rychlíková, Twitter) „Nemusím k tomu ani bezdůvodně shameovat rodiče.“ „Petromaskulinita in the making.“ „Dneska je to rok, co jsem dopsala první draft knížky.“ (Šárka Homfray, tamtéž) „Téma posledního Pay Gapu je plné nejasností“ (Alarm, tamtéž).

Co někoho nutí vytvářet něco takto barbarského? Člověk nemusí být jazykový purista, aby mu z toho krvácely oči. A tito lidé píší knihy… Tušíme odkud v tomto případě vítr fouká: od avantgardy dneška, „progresivního“ woke hnutí, jež má kořeny v neblahé směsi puritánství, této anglosaské karikatury křesťanství, a resentimentu. Západní civilisační řád se dnes nenapadá přes chozrasčoty, kolchozy a úderníky, ale jaksi zevnitř, infiltrací. Fikané!

Jiná věc, kterou těžko považovat za zdařilou, je to, co už delší dobu provozuje Týdeník Respekt. Nedávno k tomu přistoupil i Deník N. Jde o zrušení přechylování nečeských ženských příjmení. To má smysl u zaběhaných výjimek typu Marylin Monroe, ale v 90 % případů, o nichž se referuje v českých textech, to jednak mrzačí informační hodnotu, jednak je to estetické barbarství. Na obtíže s tím spjaté už bylo poukázáno: představme si zprávu o výsledku tenisového mače ve znění „Davenport porazila Williams“. Kdo porazil koho? Nevíme. To je destrukce základní funkce jazyka. Čeština je flektivním jazykem, tj. význam se v ní vyjadřuje flexí, ohýbáním. Angličtina je jazyk jiného typu. Pokud budeme bohorovně prvky obou typů míchat, vznikne absurdní hybrid. Respekt a Deník N v této záležitosti předvádějí amatérské jazykové kutilství, diletantské zasahování do vyladěného systému motivované mimojazykovými důvody.

Tyto důvody, rozumíme-li tomu správně, tvoří jednak emancipační snaha zbavit se koncovky -ová, jež je vnímána jako ponižující (identita ženy se odvozuje od manžela či otce), jednak snaha čelit určité úřední buzeraci tlačící na to, aby byla všechna ženská příjmení v ČR pokud možno zakončena na -ová. K tomu prvnímu je ale možno uvést, že je to řešení podružnosti, přičemž podstata věci je ignorována. Co člověka zotročuje, je především jeho animalita (pudovost) na čele se stádním pudem. Optimistickým odhadem tak 99,99 % lidí nemá těžiště svého života ve svých rukou, ve vlastní vůli a rozumu, ale mimo ně, v základních pudech sebezáchovy, rozmnožení a stádnosti, jimž do roztrhání těla slouží. Kdo se chce emancipovat, tj. spět k suverenitě (všechna čest takové snaze: dle Ladislava Klímy je spění od otroctví k suverenitě smyslem bytí), by měl řešit podstatu problému, ne se zdržovat zástupnými pitomostmi. Mimochodem: shoda podmětu s přísudkem (muži věděli, ženy věděly) vychází z dobové představy, že žena se řadí mezi neživotná jsoucna, po bok hmotného majetku, domu atd. To se tvůrcům české gramatiky hrubě nepovedlo. Kdybychom ale šli po všech podobných jevech, celá stavba se rozsype. – Pokud jde o to druhé, zmíněnou úřední buzeraci, tam jistě platí, že není důvod nutit cizinky připojovat si k příjmení -ová. Představme si překlad cizojazyčného románu, v němž by se nepřechylovalo. Něco takového by u nás nikdo nečetl, a právem.

Specifickou kapitolu tvoří gramatika a gramatické chyby. Gramatika se řídí logikou toho, co chci sdělit. Uvědomím-li si, co přesně chci sdělit, není v zásadě důvod, abych dělal gramatické chyby. České školství, které zná jedinou učební „metodu“, totiž biflovací drezuru, a jedinou motivaci, totiž výhružné práskání bičem (špatnou známku a z ní plynoucí neblahé konsekvence), i zde ale podělalo, co mohlo. Literaturu, mj. zdroj intuitivního poznávání gramatiky, dokázalo omladině zprotivit vnucenou povinnou četbou museálních obrozenců. Čtení knih může být zdrojem celoživotní hluboké radosti, navíc snadno dostupné. Co se však stane, když se v rukou českého školství ocitne dítě se slabším kulturním zázemím? Nejenže není k četbě přivedeno, četba je mu naopak skrze povinnou četbu znechucena! Tohle je zločin. – Autor tohoto článku byl na ZŠ nucen číst např. J. Š. Baara či Němcovou (!), na SŠ Olbrachta a Arbese. Který idiot něco takového vymyslel? Bez četby úroveň jazyka ale u každého degeneruje. Kdo nečte, riskuje, že dopadne jako Babiš.

Gramatika se u nás učí „osvědčenou“ základní metodou českého školství: tupým biflováním pouček a jejich následným testováním. Tak je to totiž nejjednodušší a taková už je naše tradice. Nejde se po smyslu těchto pouček, což je ale to jediné, co může zajistit, že se student věc naučí, tj. zapamatuje si ji a dovede ji používat. Výsledek tupé české drezury je zpravidla ten, že žák se věc jakž takž našprtá, aby prolezl příslušnými zkouškami, načež velkou část toho všeho zapomene, a to s pocitem zadostiučinění. Základním předpokladem učení se je motivace. Mám-li se něco naučit, musím se to v první řadě chtít naučit, musím mít o to zájem. Existuje něco jako pedagogický talent. Schopný pedagog by měl být schopen zájem o svůj obor vzbudit. Ano, to nejde vždy a u každého, ale u nás se na to úplně resignovalo. Pedagog hodný toho jména musí mít také schopnost vcítit se i do žáků, kteří disponují jen zlomkem znalostí a vloh v daném oboru, a musí být schopen pracovat i s tímto zlomkem, rozvíjet ho a kultivovat. Omladině, jejímž maximem je Harry Potter, nebude cpát Máchu. Talentů se ale jaksi nedostává, a navíc je něco takového pracné. Jednodušší je řídit se „učebními osnovami“ a odškrtávat příslušné kolonky byrokratického molocha. Že je to od základu špatně, pochopí i laik během asi tak pěti vteřin, pokud se nad tím zamyslí. Ne tak ale naše školství se svým odborným aparátem, výzkumnými pedagogickými ústavy a bůhví čím vším. Výsledkem je nevyhnutelně Potěmkinova vesnice. Navíc na straně žáků provázená ve vztahu ke škole dominantními pocity nudy, strachu a nenávisti (v ČR v mezinárodním srovnání v rekordní míře – na to jsou data).

Nejde samozřejmě jen o češtinu. Matematika není zdrojem radostného, uspokojení přinášejícího poznávání, jímž by být mohla, ale tradičním zdrojem strachu a stresu. Historie není klíčem k pochopení současnosti a inspirací k vlastnímu životu (skrze informace o alternativních životních způsobech a příklady velkých osobností a činů), ale absurdní lavinou dat a jmen, které je třeba se našprtat a pak přežvýkat při trapném „zkoušení“ před tabulí nebo při „písemce“. Bububu! Kdo u těchto ubohostí neobstojí, dostane špatnou známku a bude mít problémy… Gramatika se neučí jako logická struktura umožňující smysluplnou komunikaci, ale jako nepřehledná změť nejasných pouček, z nichž mají skoro všichni posléze v hlavě guláš. Výsledkem jsou vedle otrávenosti žactva nevyhnutelně i chabé výsledky. To dobře ilustruje notoricky tristní stav znalosti cizích jazyků. Jejich výuka u nás je čítankovým příkladem nesmyslnosti české záměny učení za drezuru. Logiku gramatických pravidel je třeba pochopit, jinak je vše marné (v angličtině typicky třeba podmínkové věty: „If I had known it, I would have done it“ atd.). Existuje kuriosní jev tzv. věčných začátečníků: člověk se znovu a znovu od nuly něco „učí“. Může být něco absurdnějšího?

Na závěr ještě pár ukázek pro dnešek typických gramatických čuňáren. Řeknu-li, že ve tři hodiny byly lístky prodány, má to jiný význam než „ve tři hodiny byly lístky prodané“. Dnes je zcela běžné používat druhou verzi pro oba případy. Když chci říct, že se prodaly ve tři hodiny, musím použít první verzi. Ta druhá říká, že se prodaly už před třetí. Jiný případ: zvratná zájmena. Jejich existence zůstává nejednomu našinci utajena. „Byl tam Franta i s jeho psem“ znamená, že tam F. byl se psem, který nebyl jeho. Kdyby byl jeho, musím říct „se svým“. Když to neudělám, úplně, jak patrno, otočím význam. Dalším typickým zdrojem chybování je interpunkce. Interpunkční chyby jsou přitom většinou zbytečné. Stačí si uvědomit, k čemu čárky ve větě slouží – a voilà, člověk v tom přestane chybovat. Nuže, čárky slouží k oddělování významových celků. Čárkami jsou oddělena ta slova, která k sobě logicky patří; účelem čárek je větu v tomto smyslu zpřehledňovat. Na to ale člověk musí přijít sám, ve škole mu to neřeknou.

Jazyk včetně citu pro gramatiku lze kultivovat, jak řečeno, též četbou. Ovšem ne četbou článků na internetu, anóbrž dobrých knih. Schopnost takové knihy číst však upadá spolu s tím, jak degeneruje estetická vnímavost. To lze pozorovat nejen v literatuře. Zvládnout román Dostojevského nebo film od Felliniho (nemluvě o dílech ze starších dob) je dnes pro většinu publika zkaženého návykem na čím dál rychlejší střih heroický výkon. Sedět a 60 minut se soustředit na poslech hudební skladby? To už jsme pomalu ve sféře sci-fi. Kdo se ale stravuje u McDonalda, ať se nediví, že ztrácí cit pro nejvybranější lahůdky. Vystavovat se spotřební kultuře je nebezpečné, je to sebepoškozování, za to se platí něčím velmi cenným, totiž schopností vnímat něco pomalejšího, neakčního, něco, co si dává na čas. Co není instantním náhražkovým ukojením banálních emočních potřeb (byť i řemeslně zvládnutým, což je případ většiny dnes tak oblíbených TV seriálů – nemyslím samozřejmě ty české).

Dalo by se pokračovat dál a dál, ale radši už skončíme. S nadějí, že napsané nebude ctěný čtenář považovat za (pod)učitelskou buzeraci, a s útěchou, že jako pomíjí vše, tak i blbé módní jazykové výstřelky. Ba ty na prvním místě, neboť jejich život bývá po zásluze jepičí.