Je tohleto vůbec možné?!? – nese se takřka unisono českými médii po odhalení aféry Nagyová a spol. Jak se mohlo stát, že pouhá šéfka premiérova sekretariátu úkoluje generály? A ne ledajaké – vždyť ta ženská úkolovala generály-špiony, přímo šéfy Vojenského zpravodajství!

Inu, možné je ledacos. A od doby, kdy o osudech tohoto státu mělo rozhodovat, zda-li jistá Kristýna Kočí píchá, či nepíchá s tehdejším šéfem poslanců ODS Petrem Tluchořem, se nelze divit opravdu ničemu. Zvláště když  m o ž n é  je opravdu ledacos.

Ale kauza Nagyová je vlastně zcela banální. Stačí totiž trochu více přemýšlet a dát do souvislosti věci, které se zatím do souvislosti nedávaly.

Tak zaprvé. Generál Ondrej Páleník, bývalý šéf vojenského zpravodajství, v čase propuknutí aféry již odsunutý do Správy státních hmotných rezerv, není žádným hrdinou z Afghánistánu, jak byl dosud malován. Skutečný Ondrej Páleník byl sice do Afghánistánu vyslán, bojoval tam, snad i učinil pár hrdinských kousků, avšak padl zasažen kulí Talibanu rovnou do hrudi. Normálně by sice něco takového přežil, ale kule byla očarovaná, ulitá za úplňku a louhovaná půl roku v roztoku smíchaném z kravího lejna, sraženého kozího mléka, slepičího trusu, husích jater, ještěrčího hlenu, hadího jedu a býčích varlat. Tomu nedokáže odolat ani moderní vojenská technika.

Nicméně skutečný (či původní) Ondrej Páleník podepsal před misí závěť, ve které slíbil přenechat v případě své smrti svou identitu vojenskému zpravodajství. Je to něco podobného, jako prodat ještě za živa kostru do muzea nebo na univerzitu, pouze o dost výhodnější. Manželka a děti pak mají o čtvrtinu vyšší vdovský a sirotčí důchod, ovšem pod podmínkou, že budou o smrti manžela a otce zarytě mlčet. Promluví-li, zahynou.

Šéf vojenského zpravodajství generál Páleník byl tedy pouze mužem vystupujícím v čele vojenské tajné služby s identitou Ondreje Páleníka a s biografickou legendou hrdiny z Afghánistánu. Kdo je ve skutečnosti tímto mužem, není známo, a patrně se to nikdy nikdo nedoví. A dozví-li se to, zahyne.

Tedy tento muž, nazývejme ho pro zjednodušení generál Páleník, si brzy jako zkušený zpravodajec povšiml, že premiérova vrchní sekretářka Nagyová, jinak obyčejná mocichtivá husa, s premiérem nejenže spí, což je celkem obvyklé, ale že usiluje i o to, aby se rozvedl, což už je obvyklé trochu méně. I nabídl jí – zdánlivě nezištně – pomoc. Prý jí rozumí, taky se už v životě zamiloval do vdané ženy, takže trochu ví, o co jde, ale, paní vrchní ředitelko pozor, pozor na ty vášně, z toho by mohl být pěkný průšvih. Snad vás nenapadlo najmout si na to soukromou agenturu? Ano? Proboha! Tušil jsem to, ale, paní vrchní ředitelko, to není dobrý nápad, tyhle soukromé agentury, víte, jsou nespolehlivé, samý únik, prolezlé agenty všemožných tajných služeb to je, prostě fuj, špína a póvl. A když soukromá očka, která by šlo celkem dobře vyfakturovat z rozpočtu Úřadu vlády, dostatečně očernil, nabídl zoufalé paní vrchní ředitelce pomocnou ruku, ba přímo rámě: vojenské zpravodajství.

„A není to trochu moc, na obyčejné šmírování?“ Nagyová na to. „Možná ano,“ odvětil Páleník, „ale zde je nutno, ve státním zájmu, zajistit absolutní diskrétnost, paní vrchní ředitelko, opakuji, absolutní diskrétnost.“ A tak si plácli. Páleník dodal i kódovací jazyk pro vzájemnou komunikaci. Nagyová se sice trochu upejpala, prý jestli to není příliš hrubé, používat takové výrazy jako „žrádlo pro psy“ nebo „krtečci“. „Ale, paní vrchní ředitelko, co vás vede,“ děl na to Páleník, „to je v našich kruzích běžné, taková mluva, jde o běžné opatření technické povahy, na to si rychle zvyknete.“

A Nagyová si zvykla. Dokonce si vsugerovala, že to celé byl vlastně její (a výborný!) nápad. Páleník a jeho lidé šmírovali, dodávali fotografie i jiné dokumenty, kde sice nebylo skoro nic důležitého, nicméně, a to Nagyová, jinak obyčejná, jenom trochu nadprůměrně mocichtivá husa, netušila, důležité bylo vše pečlivě zaznamenávat. Vše, hlavně tu vzájemnou komunikaci. Koncem roku byl Páleník povolán k jiným akcím a vystřídal ho muž, vystupující pod jménem generál Milan Kovanda, v kódovacím jazyku používaném Nagyovou „Kovák“.

„Kovákova“ biografie je samozřejmě též „legendární“, neboli jde o muže (pravděpodobně tedy jde o muže, mohlo by sice jít i o ženu nebo třeba o zvíře, ale v tomto krátkém článku není bohužel prostor na složitější kombinace), jehož pravý původ neznáme a který v dané funkci vystupuje vždy pod nějakou více či méně uměle vyrobenou identitou. Jak vznikla identita Kováka, to na rozdíl od Páleníka, kde to víme alespoň trochu, nevíme vůbec. A kdo to ví a poví, ten zahyne. A asi zahyne i ten, kdo to ví a nepoví.

Zbytek už v podstatě známe z médií. Když Páleníkovi a Kovandovi lidé nashromáždili dostatek důkazů (ve skutečnosti samozřejmě „důkazů“) o tom, že Nagyová Páleníka a Kovandu nezákonně úkolovala, že oni ji poslouchali a vojenské zpravodajství zcela protiprávně nasadili ke šmírování premiérovy manželky, propukla aféra. Od začátku šlo o spiknutí s cílem vyrobit takovou kuli, která přistane premiérovi přímo mezi očima a jejíž úder politicky nepřežije. Kuli ulitou za úplňku a louhovanou půl roku v roztoku z kravího lejna, sraženého kozího mléka, slepičího trusu, husích jater, ještěrčího hlenu, hadího jedu a býčích varlat, na což je i ta nejmodernější technika dosud krátká.

Vtip je v tom, že Páleník a Kovanda jsou pouhé masky, identity používané v různých tajných operacích, takže jim je nějaké sesazení či dočasné uvěznění šuma fuk. Na to jsou cvičení. Mají to v popisu práce. Ostatně, jejich současné uvěznění či postavení mimo službu se náramně hodí pro vytváření jiných legend v jiných akcích. V případě Kovandy má prý jít o něco v Uruguaji, ale nic bližšího zatím není známo. Pokud by o tom někdo něco bližšího věděl, pravděpodobně zahyne.

Zbývá samozřejmě odhalit, proč vojenská tajná služba vědomě pracovala na odstranění Nečase. Nejlogičtější vysvětlení zní, že si ji na to někdo najal. Někdo, kdo na to sice neměl právo, ale kdo se pomocí rozvětvených zpravodajských her a skrytých identit dostal naší vojenské tajné službě takříkajíc na kobylku a používá ji v rámci svých tajných operací, aniž by o tom sama tajná služba něco věděla.

Poznání, kdo to byl, ale může přinést jen čas. Zatím je ve hře příliš mnoho falešných stop i identit, aby se v tom dalo vyznat. Nyní lze pouze zacpat ústa posměváčkům, kteří si po přečtení tohoto článku budou ťukat na čelo a vykládat něco o paranoie či ještě horší věci: Přátelé! Tato verze případu každopádně není v rozporu s žádným faktem, který se zatím objevil v médiích! Omnes amores vulnerant, ultima necat.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 2/XXII, 24. června 2013