V těchto dnech slaví půlkulaté narozeniny Dana Němcová. Přinášíme rozhovor, který s ní vyšel v Babylonu před patnácti lety, kdy slavila sedmdesátiny. Dano, vše nejlepší!

Dano, slavíš kulaté životní jubileum. Kdyby byla možnost vrátit se o 50 let zpět, brala bys to?

Ani náhodou, já jsem ráda, že už to mám za sebou.

Proč – to to bylo tak strašný?

Ne naopak, ale myslím, že každá situace má svůj smysl a čas: je mi sedmdesát, to, co jsem zažila jsem zažila a už bych to nechtěla opakovat.

Odkud vlastně pocházíš?

Pocházím ze Sudet. Narodila jsem se v Mostě, v bytě své babičky a dědečka, což byl horník a jeho nejmladší syn, páté dítě, můj otec, vystudoval učitelák, takže byl celou dobou v této profesi. Maminka byla sirotek z první světové války, takže její rodinu jsem vlastně ani nepoznala. Po demobilizaci v 38. roce jsme pak ze Sudet odešli.

Sami jste se rozhodli, nebo vás k tomu někdo nutil?

Byla k tomu taková výzva — kdo nechce s vlky výti, tak tam nemusí býti, takže jsme se přestěhovali. Nejdřív do Kladna, kde to ale začalo být nebezpečné, protože gestapo šlo po mém otci, který byl důstojníkem na hranicích v situaci, kdy se předpokládala obrana republiky. Přeložili ho tedy z ministerstva školství jako školského tajemníka do Náchodu a celou válku jsme bydleli v Novém Městě nad Metují, které mi přirostlo náležitě k srdci. Když jsme se pak v 45. roce vrátili, protože ministerstvo zase vyzvalo otce, aby šel budovat školství do pohraničí, tak už jsem tam byla dost nešťastná.

Rodina otce se ocitla na Mostecku v 19. století, kdy tam přicházelo hodně Čechů z vnitrozemí za prací?

To jsem se nikdy nedozvěděla, kdy tam rodina zakotvila.

Změnil se vztah mezi Čechy a českými Němci po 33. roce?

Ne hned. Ptala jsem se na to rodičů a ti říkali, že až do Henleina bylo to soužití naprosto normální, nebyly žádné problémy. Pak se ale podařilo německou menšinu, s kterou jsme asi nezacházeli přiměřeným způsobem, zfanatisovat, a ti lidé jako kdyby se zbláznili. Takhle mi to rodiče popisovali, a také je fakt, že když jsme se v 45. roce vrátili, tak otec tam měl ještě nějaké přátele, Němce, o kterých věděl, že to byli demokraté, antifašisti, a zasadil se o to, aby mohli zůstat.

Zůstali?

Ano, zůstali a naši se s nimi ještě leta stýkali.

Jak dopadl táta po únoru 48?

Vzhledem k tomu, že byl dělnického původu, tak ho nemohli tak jednoduše z místa školského inspektora vyhodit, přestože sám odmítl vyhodit učitele, kteří byli například křesťané: ačkoli otec byl totál liberál, postavil se za ně a řekl, že oddřeli největší práci a že je jednoduše vyhazovat nebude. Vykopli ho tedy nejdříve na kraj a odtamtud během půl roku, v rámci snižování počtu pracovních sil, šel učit jako řadový učitel a učil pak ještě v důchodu.

Do Prahy jsi šla na studie?

V 53. roce, když se mně po roce, co jsem maturovala v Chomutově, kde jsem také pár let prožila, co tam otec dostal místo, podařilo dostat se na katedru psychologie — zřejmě zásluhou pana profesora Stavěla, který byl v přijímací komisi a zeptal se mě, jestli znám Březinu. Vzhledem k tomu, že jsem Otakara Březinu znala, který se v té době neučil, tak jsem se tam dostala.

Jak to tam tehdy vypadalo?

V té době to byla docela zajímavá škola, protože prestiží šéfa katedry profesora Doležala, což byl jediný straník, bylo udržet na katedře universitní úroveň spoluprácí s mnoha externisty a být tak určitým protipólem Linhartova psychologického ústavu, kde to tedy jelo podle Pavlova. Takže my jsme měli profesora Stavěla, který byl fenomenolog, profesora Příhodu, který byl behaviorista, a když jsme se na společných seminářích na profesora Doležela sesypali s různými náměty a námitkami, tak měl vždycky co dělat — bral se za srdce, což nám připadalo jako pósa a on chudák nakonec na ten infarkt skutečně zemřel.

Jaký jste vedli společenský život?

Náš ročník se opravdu povedl. Ve třídě jsme měli jenom jednu soudružku, a to byla taková holka, která byla naprosto neškodná. Stýkali jsme se i mimo školu, náš kolega byl např. Ivan Vyskočil, takže společenský život mířil třeba do těch začínajících malých divadel. Dělali jsme, co se dalo. Krom toho jsme měli takovou křesťanskou společnost, která se věnovala křesťanské literatuře. V tom hrála velice důležitou roli Květa Neradová a Terezka Tichá, která se později stala ženou doktora Suma, bývalého tajemníka Jana Masaryka. Věnovali jsme se literatuře, která byla v té době opomíjená — to bylo myslím také velice formativní, a také existoval privátní kroužek profesora Patočky, kam jsem začala docházet od 54. roku.

Kdy jste se seznámili s Jiřím Němcem?

S Jirkou jsme se seznámili na škole a to tak, že k nám přestoupil z medicíny. Já jsem na medicíně měla bývalou spolužačku z Chomutova, tak jsem samozřejmě kádrovala, kdo to k nám jde, a ona mi řekla, ten Němec, to je idiot, bolševik. Já to pak řekla všem kolegům v ročníku a od Jirky by nikdo kůrku nevzal

Cha cha cha.

Pak jsme se náhodou potkali na nějaké výstavě obrazů, dali se do řeči a já měla pocit, že to nějak nesedí — že na bolševika nevypadá. Tak jsem zase vyhledala tu Libušku, která mě to řekla, a ona na to, že to byl jinej Němec – tenhleten je dobrej. Tak jsem se Jirkovi omluvila a řekla to také všem ostatním ročníkům. Pak jsem se potkávali v Letenském zámečku, kde nám na index půjčovali třeba ještě Listy o existencialismu a takovou literaturu, která už nebyl běžně dostupná. Chodili jsme odtamtud spolu a diskutovali zcela svobodně, no a tím to všechno začalo.

Jiří pocházel z jakého prostředí?

Jirkova maminka byla dcerou nakladatele Františka Borového a jeho otec byl potomkem ředitele brněnského gymnasia Vesna, což bylo dívčí gymnasium. Vystudoval techniku, byl žákem profesora Lista a dělali spolu původní projekty na pražské předválečné metro. Celý život se pak věnoval elektrifikaci železnic. V rámci jakési intriky byl také v 50. letech zavřen a pak byl v 68. roce rehabilitován. To byli naprosto vynikající lidi.

Jiří Němec ale nebyl příliš technický typ.

Jirka byla takový technicky typ, že když přibíjel skobu pod obraz, tak to odnesla celá zeď.

Skončili jste školu a co bylo dál.

Když jsem končila školu, tak jsem už čekala Pavlu, to znamená třetí dítě, ale školu jsem dokončila, aniž bych si odložila jedinou zkoušku, protože mi bylo jasný, že když mi ten vlak ujede, že už ho nikdy nedohoním. Jirka už byl zaměstnán na Foniatrické klinice, kde vlastně zaváděl obor klinické psychologie a kde pak působil až do Charty 77, kdy dostal výpověď. Věnovali jsme se různým činnostem. V 60. letech byl pro Jiřího velmi důležitý časopis Tvář, pak ekumenické semináře v Jirchářích. Činnost to byla prakticky na poli takového náboženského dialogu. Postupně se rozvíjel i dialog mezi křesťanstvím a marxismem, což hrálo potom určitou roli v 68. roce.

Jak jsi vnímala 60. leta?

Uvolnění bylo v tom smyslu, že sice se leccos dalo prosadit, ale samozřejmě tam byla ještě potřeba různá zaklínadla, na záložkách různých edic atd., což pochopitelně budilo humor, ale ty knížky byly, stály se na ně fronty, lidé četli, ještě nebylo všechno zapomenuto, kultura nebyla zcela zdevastovaná. Také garnitura spisovatelů, kteří se vraceli z kriminálů, byla určitou pobídkou a možností navázat na to, co bylo předtím.

Jak jsi brala 68. rok?

Já už na to dávno zapomněla, ale estébáci mi to jednou omlátili o nos: na jakémsi mítinku se mě televize zeptala, co očekávám od 68. roku, a já jsem údajně řekla, a pak jsem si na to vzpomněla, že čekám, až si komunisté vyperou své špinavé prádlo a pustí k vládě někoho jiného. Tak nějak jsme to brali a snažili jsme se především využít ten čas relativní volnosti.

Nepřipouštěli jste si, že by sem Kreml mohl vtrhnout a zaříznout to?

Ruská mocnost za zády a její stín, to bylo samozřejmě ve vzduchu, a představit si, že by nám to prošlo, s tím jsme na dlouho nepočítali. Proto všechny aktivity byly opravdu tak usilovné: snaha co možná nejvíc věcí vydat nebo navázat, aby to třeba ještě nějaký čas vydrželo.

Zažilas 21. srpen v Praze?

Byla jsem s dětma venku na Vysočině ve Studené, a ráno, ještě jsem byla v posteli, přišel otec Jiřího, který tam byl s námi, a měl takový zmuchlovaný výraz, který jsem znala, když byl v kriminále, a řekl mi, že jsme okupováni. Od té chvíle jsme posedávali s různými zemědělci u malých tranzistorů a poslouchali, co se děje v Praze. Měla jsem pocit, že snad Jiřího už ani neuvidím, protože mi bylo jasné, že se do všeho možného namočí. Po nějaké době se ale objevil s naší kamarádkou s trabantem, do kterého jsme všichni naskákali a odjeli do Rakouska, kde se nás ujali naši přátelé, kteří nás navštěvovali celá 60. leta. Tam jsme v klidu probrali, co dál. Jirka měl spoustu nabídek z různých zemí, kde jsme mohli určitě velmi dobře existovat. Já měla tehdy dojem, že bych raději nevychovávala děti v pokořené zemi, ale Jiří byl toho názoru, že než se podaří celou zemi zmanipulovat a dostat ji na kolena, že to bude trvat asi tak dva roky, a že když se vrátí, dá se ještě leccos udělat – vydat knížky, které připravil a vůbec pomoci překonat období, které bude bezpochyby následovat se vším tím ponížením, o kterém jsem si myslela, že bych toho mohla děti ušetřit. Takže jsme se vrátili.

Litovalas toho někdy?

Ne.

Vrátili jste se a jak to vypadalo?

Vypadalo to přibližně tak, jak to Jirka předvídal. Knížky stihly vyjít, jako třeba Bolest a naděje, a 21. srpna 1969, jak je tady u okna ten široký parapet, tak jsem na něj vysadila všechny děti a říkala jim, ať si pamatují, že všechny ty obrněnce a tanky dole na ulici a všichni ti, kteří tam házejí slzný plyn a honí lidi po ulici, už nejsou Rusové, ale Češi.

Jak jste se dívali na Dubčekovu garnituru?

V té době už bez ilusí.

Co se ti nejvíc vrylo do paměti?

Ohromná událost byla smrt Jana Palacha a jeho pohřeb a poklonit se jeho památce jsem do Karolina vzala všechny děti.

Jak došlo na ta kolena skvěle zachytila Agnieszka Holland, která na jaře 1969 studovala v Praze na FAMU: V lednu se upálil Jan Palach, a to bylo chápáno jako akt národního heroismu. O tři měsíce později se upálil Jan Zajíc a nikdo jakoby o tom nechtěl vědět, už to bylo lidem nepříjemné, už to najednou byl blázen — „Tři měsíce předtím hrdina, za tři měsíce blázen.“

Já si myslím, že už to bylo na nás moc, my nejsme takoví hrdinové na dlouhou trasu, vždycky se nějakými způsobem vzepneme, ale když nás někdo začne škrtit, tak v nás ta biologická inteligence, která má zájem na přežití, zvítězí a nenecháme se mlátit systematicky.

Byl tam taky strach z nových komunistických šibenic?

Mě tehdy v tom 68. roce nenapadlo, že by mohly být zase popravy a dlouholeté kriminály a docela mně připadalo logické, že se Kreml a jeho zdejší lidé rozhodli pro ten marasmus: oni nemohli vracet zpět 50. leta, to ta mezinárodní situace zas taková nebyla, aby u nás zavedli sovětský styl vlády — oni potřebovali ty své zdejší mouřeníny, aby to udělali za ně. Přitom z toho vyprchalo sebemenší přesvědčení. Bylo to takové bláto a bahno a podrobení se, že mně ta doba připadala možná hnusnější, než ta 50. leta, která byla drastická a o život, ale skutečně o něco šlo — a tady šlo jen o to živoření.

Jak se po 68. roce formovalo oposiční prostředí?

Lidé, kteří oposičně smýšleli už předtím, tak nějakým způsobem rezistovali — pro ně to nebyl problém, ať už to byli intelektuálové nebo okruhy křesťanů. Ti prostě jeli po své linii, více či méně se stáhli do větší konspirace nebo do podzemí, jako podzemní církev. Ale byly zde i jiné pohyby — lidé, kteří původně věřili ideám komunismu, rozešli se s nimi, našli odvahu odmítnout normalizační požadavky, a pak z toho vyvodili další důsledky. A krom toho tady bylo mládí, které se nerado nechává manipulovat, a to byla pro nás velice atraktivní undergroundová hudební scéna, která si existovala na vlastních reportoárech a vlastních scénách a stala se pro nás takovým radostným zázemím.

Jak jste se k undergroundu dostali?

Vlastně přes Bohumila Reynka, kterého jsme měli velice rádi. Reynek měl zase velmi rád Věru Jirousovou a tvrdil, že se s ní musíme seznámit, což se nám stalo osudným. A přes Jirousovi jsme se dostali k undergroundu.

Proč se do resistence po srpnu 1968 nezapojil odboj z 50. let?

Myslím si, že měli svou tragickou zkušenost a byla to taková desperace: neviděli většinou asi nějakou možnost, jak se zapojit, protože to, co se dělalo, jim asi nebylo blízké, byly to většinou takové malé kroky, a kroky ve směrech, které nebyli ochotni chápat jako odboj v tom smyslu, jak si ho představovali v 50. letech.

Kde se ty různé oposiční kruhy sešly?

Vlastně až v roce 1976 na chodbách soudu v Karmelitské ulici, kde probíhal proces s nezávislými hudebníky: pronásledování nezávislé hudební scény se podařilo předvést jako exemplární porušení toho, k čemu se stát sám nedlouho předtím zavázal, když podepsal helsinské dokumenty týkající se respektování lidských práv.

Byla to ze strany ČSSR chyba?

Myslím, že to nemohli nepodepsat a hlavně nepředpokládali, že se najde někdo, kdo bude konfrontovat skutečnost s deklarací.

Že je někdo vezme za slovo.

To byl právě ten fór, že je Charta vzala za slovo.

Nebyla to ale pošetilost snažit se hájit práva v bezprávném režimu?

Jeden náš přítel, Jaroslav Kohout z onoho okruhu Patočkovských seminářů, který si jako sociální demokrat odseděl deset let, ztratil zdraví a podstatnou část svého života v kriminále, říkal, že to je naivní legalismus. Měl pravdu, ale nic jiného nám nezbývalo. I když jsme ze sebe dělali blbce, ten naivní legalismus nám dal možnost vzít se za svá práva a chovat se jako občan, což mi připadá jako minimum, ačkoli si to tahleta společnost dodnes ještě neosvojila.

Čím to, že se na chodbě soudu v Karmelitské ulici sešli čítankový klasik Seifert, nesocialistický filosof Patočka s bývalým komunistickým ministrem Hájkem, aby se zastali vlasatců, o kterých moc psala jako o feťácích štítících se práce?

Byly to důsledky jejich celožitovní zkušenosti, a lidé už toho prostě měli dost. Vzpomínám si, že s panem profesorem Patočkou jsme na jednom semináři hovořili o pamětech Mandelštamové a Patočka se neustále vracel k tomu, jak popisovala, že když někoho v začátcích toho teroru zatýkali, všichni v okolí si mysleli, že udělal bůhví co, že to není samosebou, aby ho zavřeli, a až když se nebezpečí dotklo bezprostředně i jich, tak se teprve začalo vytvářet to obranné společenství lidí, kteří byli podobně postiženi. Tohle byl bezpochyby u Patočky jeden z krystalizačních momentů: nechtěl se dopustit stejného omylu.

Kdo tyto zcela rozdílné okruhy lidí, které stály u vzniku Charty 77, vůbec přivedl na myšlenku obrany undergroundových kapel?

Částečně to byl Jirka, částečně asi i já. Jela jsem třeba s panem profesorem Patočkou za Seifertem, aby se podepsal na protest proti jejich stíhání.

Podepsal.

Podepsal. To bylo různé prameny, které v té době nikdo nemapoval — šlo o to, aby se spojili všichni ti, kteří byli nějak osloveni tím bezprávím, které se dělo.

Co konkrétně?

Já jsem například zažila policejní mlácení v roce 1974 v Českých Budějovicích, kde se měl v Rudolfově konat festival nezávislé kultury — tu ohromnou bezmoc vůči té brutalitě a taky nesmyslu.

Proč byli komunisté tak agresivní vůči apolitickým mladým lidem, kteří se jen chtěli bavit po svém?

Proč tak neuvěřitelně jdou po nezávislých hudebnících mi došlo, když jsme byla předvolána před pořádkovou komisi do Rudolfova. Řekli mi: Nevykládejte nám, že když sem přijede 600 lidí od Chebu až po Košice, že nejste tajná organisace! Kdybychom my chtěli mladé lidi takhle sehnat dohromady, tak k tomu potřebujeme celý aparát!

Jak to tedy fungovalo?

Úplně normálně systémem tiché pošty z iniciativy desítek nadšených mladých lidí.

Na co nejraději vzpomínáš z toho undergroundového období?

Skvělý výdobytek byl každý koncert, na který nás přišli ti pánové perlustrovat až poté, co ta akce proběhla — to byla vždy ohromná radost, že se jim to nepodařilo překazit. Plastici, DG 307, Umělá hmota atd., to byly všechno kapely, které nemohly získat přehrávky z ideologických důvodů a přitom to podle našeho přesvědčení byla hudba, která stála za to, aby byla hrána a poslouchána — a krom toho to byl také způsob resistence, což bylo v té době velmi důležité. A bylo to také velmi veselé, ráda na to vzpomínám jako na celek. Byla to doba, která samozřejmě měla své ostny, ale našly se i přednosti.

Jak se nezávislé prostředí změnilo v 80. letech?

V 80. letech to nabylo obrovských obrátek, i když persekuce byla masivnější, ale jako kdyby to lidi posílilo. Propojovaly se nové okruhy lidí, jako třeba byla Jazzová sekce, došlo k pronikání do šedé zóny a mnoho lidí, kteří se sice veřejně neangažovali, bylo ochotno rozšiřovat nebo naopak poskytovat informace.

Ječná 7, to byl takový pražský záchytný bod — od kdy tady bydlíte?

Od 69. roku.

Jak to fungovalo?

To by ses mohl spíše zeptat někoho jiného, ale je pravda, že to bylo místo, kam mohl přijít kdokoliv kdykoliv, včetně toho, že estebáci na výslechu se snažili na mě udělat dojem a říkali, víte, že my k vám můžeme vyslat svoje lidi, když jste tak otevření? Já na to, že nám to nevadí, čímž jsem je naštavala. Fakt je, že se tu jednou dokonce objevil Zifčák.To bylo v roce 1988, vydával se za studenta Vysoké školy báňské v Ostravě a dal nám poštovní schránku, kam se měly posílat materiály. Mně se ale vůbec nelíbil, takže z toho nic nebylo.

Povila si sedm dětí. Co takové ty řeči o tom, že disidenti neberou ohled na své děti, které nemohou studovat — že jim kazí budoucnost?

To bylo koncem ledna 1977, kdy přišli dva pánové v civilu a velice vlídně tady zazvonili s tím, že by si chtěli se mnou ještě jednou pohovořit, abych uvážila, že mám ty děti. Ještě mezi těmi dveřmi jsem prohlásila, víte, pánové, já jsem to udělala právě proto, že mám ty děti, a práskla jsem dveřma až popadala omítka. Pak jsem se tedy rozklepala, protože to je způsob jednání, který mi není vlastní — vždycky jsem se snažila o otevřenost, vést aspoň minimální dialog, ale tohle byla hranice, kterou jsem prostě nechtěla překročit.

A co na to samotné potomstvo?

Potomstvo bylo neuvěřitelně hrdé a solidární, a srandu z toho měli. To bylo myslím ještě v 77. roce, kdy k nám přišli hledat Sváťu Karáska. Já jsem s ním předtím odešla ven, oni proletěli celý byt, do kterého vnikli přes odpor dětí. Když nás nenašli, tak postupně vypadávali a když ještě ten zadní voj byl mezi dveřma, tak Pavla otevřela jednu skříň ve zdi a nahlas řekla — tak Sváťo, už můžeš vylézt! V tu ránu byli všichni policajti zpátky a děti se válely smíchy.

Nikdy jim nevadilo že mají vysokou školu?

Doplňovaly si vzdělání samy a řekla bych, že dostaly lepší školu, než by jim poskytla oficiální bolševická škola.

Jak vypadal takový běžný měsíc v policejním režimu, jak jste jako rodina fungovali?

Když se ozval v půl čtvrté ráno zvonek, tak jsme nikdy nevěděli, jestli to je Zbyšek Sion, který se vrací z flámu a bojí se jít domů, nebo jestli to jsou pánové s domovní prohlídkou, takže kdykoli se ten zvonek u dveří rozezněl, tak to vždycky bylo, jak když mě kůň kopne do žeber — občas to byli zbloudilí opilci a občas estébáci. Brali jsme to ze dne na den, s tím, že v tom samozřejmě byla spousta stresu, ale zase v tom byla spousta síly, která pramenila z té solidarity a také z toho, že jsme se měli opravdu rádi. A bylo to i určitá hrdost a zaťatost, byly to věci a postoje, které by měl člověk využívat i v dnešní době.

Jak ses dostala ke křesťanství?

Moji rodiče, jelikož byli chudí Češi v pohraničí, kde tamní církev byla německá a ne zrovna solidární, tak vlastně od církve odpadli — oba byli katolicky pokřtění. Jenže já už jako malé dítě jsem chtěla mermomocí strážného andělíčka nad postel. A pak to bylo na začátku války na Kladně – nějaký trafikant mi dal obrázek Krista a řekl mi, toho měj ráda, protože on tě má taky rád.

Takhle jednoduše?

Ano, když jsme byli v Novém Městě nad Metují, tak jsem pořád lezla do kostela a maminka říkala, když už do toho kostela musím, tak ať si vyberu Čs. církev husitskou, protože tam je to aspoň v češtině. Tak mě nechali zapsat do téhle církve a ještě na gymnasiu v Chomutově jsem k nim chodila do sboru. Když jsme se pak napoprvé nedostala v Praze na školu, tak mi nabízeli, abych šla studovat theologii k nim na fakultu. Mně tam ale pořád něco chybělo. Ke katolictví jsem se pak dostala přes Jirku a byl v tom také velmi důležitý moment, že jsem spolucítila s těmi pronásledovanými: už jako holka jsem se strašně styděla, když byly ty procesy v 50. letech.

Vnímala si to tehdy?

Vnímala, silně, a už předtím odsun – vyhnání českých Němců bylo pro mne velmi traumatické, když jsem viděla, jak se lidé chovají. Pro mne byla katolická církev v té době přitažlivá i tím, když jsem viděla, jak je straně ponížená.

Co underground a křesťanství?

Myslím, že mnoho mladých lidí tahleta alternativa oslovila a i když se z nich nestali světci, tak o tom něco věděli. A dostala jsem i pár dopisů od lidí, kteří tímhletím bytem prošli a založili pak křesťanskou rodinu.

Když Plastici pěli Pašije, byl to dobový protest?

Nemyslím si, že to byl pouze dobový protest. Byla to duchovní věc a myslím si, že velmi hluboká — Pašije od Plastiků mám moc ráda. V tom nezávislém kulturním prostředí byla přítomna taková ostýchá potřeba najít něco, čemu by člověk mohl důvěřovat. Myslím, že v mnoha lidech to zůstalo, ale ta zkušenost totality pořád v sobě nese ohromnou skepsi vůči jakékoli institucionalizovanosti a něčemu, co by se mohlo jevit jako ideologie. Proto se mnozí lidé, přestože v hloubi duše nějaký vztah k transcendentnu mají, bojí identifikovat s něčím konkrétním.

Myslela sis, že ten režim někdy skončí?

Já jsem si v tomhletom smyslu nedělala starost. Mě bylo jasný, že se musím určitým způsobem chovat, a jak to dopadne, tak to dopadne. Fakt je, že když jsem byla v roce 1989 se Sašou Vondrou a Tomášem Hradílkem mluvčí Charty 77 a k 21. srpnu jsme společně s Maďary vydali prohlášení, ve kterém byla věta: ‚dny komunismu jsou sečteny‘, tak jsem si říkala — tedy, není to moc silný?

Co se změnilo po 17. listopadu?

To zásadní — máme svobodu a co s ní uděláme a jak ji chápeme, to je naše věc.

A v osobním životě?

Hele, já dělám pořád to samé. Když jsem měla pocit, že je třeba odvést nějakou práci v parlamentu, tak jsem dělala v parlamentu. Když jsem nabyla dojmu, že je nutné se starat o uprchlíky, tak se nyní už dvanáctý rok starám o uprchlíky a jsem spokojená. Mám svých 4 700,- důchodu, jsem členkou správní rady Výboru dobré vůle, kde je mnoho obětavých lidí, kteří se starají v té sociální oblasti, vidím spoustu positivních věcí, které nejsou tak nápadné jako to, co nás štve — a to je pro mne velkou útěchou.

Češi ale nadávají a přitom si žijí jako prasata v žitě.

Přesně tak, žijeme si jako prasata v žitě a remcáme. A i kdybychom si nežili jako prasata v žitě, je vidět, jakou cenu má pro nás svoboda. Jsme takový jaký jsme.

Babylon 5/XII