Metafora války je svůdná. Zvláště v dobách, kdy se neválčí ani náhodou. V souvislosti s Covidem jsem ji poprvé zaznamenal u předsedy lékařské komory Kubka, který mluvil o zdravotnících jako o jednotkách opuštěných týlem. To bylo vloni na jaře. Pak se přidalo několik doktorů s peticí, ve které se přirovnali k armádě válčící v první linii. Vzápětí se metafory chytil ministr vnitra Hamáček. Když mu opozice odmítla vystavit bianco šek na nouzový stav, přirovnal kontrolní a zákonodárnou roli parlamentu k demobilizaci uprostřed války. Ministryně Maláčová narážku na Mnichov dotáhla až do hořkého konce a situaci označila za horší než za protektorátu, protože prý ani za Heydricha nebyly zavřené školy.

A už to jelo. Ani média jindy střízlivá si neodpustila srovnání virózy s válečným stavem: nechat otevřené školy je stejný zločin jako nezatemnit okna během bombardování, omezení pohybu osob je rozumné, protože „běžné“ a „normální“ válečné opatření, a výrazy jako zákopová nebo opotřebovávací válka se staly frekventovaným žurnalistickým souslovím. Válka se v hlavách usídlila jako norma.

Nebylo se co divit, když si pak několik živnostníků nad krachem připnulo židovské hvězdy. Dočkali se ostouzení, že tohle jako že ne, že je to už přes čáru, žlutá hvězda na klopě že je nehorázný projev buranství a nevkusu. Jistě. Jen s tím dodatkem, že původcem tohoto nevkusu nebyli jen demonstranti. Oni nezačali, jen rozvíjeli nevkus, se kterým přišli jiní: Hamáček, Kubek, Maláčová.

Proč se k metafoře války vracet, když z veřejného prostoru mezitím mizí? Protože nezmizela tak docela. Místo žlutých hvězd tu máme zlaté špendlíky a místo řečí o demobilizaci kampaň ministerstva zdravotnictví. Ta, než aby o očkování věcně informovala, jen útočí na emoce. Místo vysvětlování straší. S občany nekomunikuje, ale káže jim. Oponenty zesměšňuje jako intelektuálně méněcenné stádo: „Vidíte je, jak chcípaj? Můžou si za to sami, blbečci.“

Pamatujete si ještě na „ulice plné mrazáků“, kterými veřejnost děsil Hamáček? Mrazáky se nekonaly, tak tedy ulice zaplníme když ne mrtvými těly, alespoň jejich obrazy. Kdo by popřel, že válka pokračuje, když tu máme její důkaz: namnožené fotografie přitroublých obětí?

Obrazy zkázy, smrti a nemohoucnosti, které nám kampaň ministerstva zdravotnictví tlačí do hlavy, jsou vizuálním pandánem metafory války.

Problém se svůdnými metaforami je, že jsou laciné. V nich lze přirovnat cokoliv k čemukoliv. Metafora války je tak laciná, že za komunistů jsme válčili o kdeco. O zrno i proti mandelince bramborové.

Přiléhavá metafora nasvítí problém z nového úhlu. Ta laciná podstatu problému zatemňuje. O co svůdnější, o to lacinější, a o co lacinější, o to pitomější, protože mimo. Udělejme si jasno: ohledně infekce jsme ve válce nikdy nebyli. A to ani ve snu.

Virus nikoho nebombarduje, nikoho neobsazuje, neusiluje o naši půdu, lesy, zlaté rezervy, nerostné zdroje a dokonce ani o změnu režimu. Nemá letadla, bomby ani granáty. Nemá geopolitické cíle, strategii ani taktiku. Nezavírá hranice, protože nemá závory, policajty ani vojáky. Hranice nezavřel Covid. Hranice, státní i ty okresní, zavřel Hamáček.

Pro Janu Maláčovou speciálně: není to virus, kdo zavřel školy. Nejen že nemá granáty, nemá ani klíče. Školy zavřeli ministři sociální demokracie a Babišova hnutí, a ano, svým hlasováním je zavřela sama ministryně Maláčová. Zavření škol bylo důsledkem nikoliv přírodního dění, ale politického rozhodnutí.

Metafora války je svůdná, ale také vysoce agresivní. Válka vždy předpokládá nepřítele. Pokud tím nepřítelem není virus, proti komu je válka vlastně vedena?

Boj proti mandelinkám sklady brambor nezaplnil. Místo nich zaplnil věznice – více potrestaných buržoazních živlů, více odhalených západních diverzantů a více zneškodněných agentů.

Válka bez nepřítele je nonsens. Proto si jej vždycky vyrobí. V padesátkách třídního nepřítele, v sedmdesátkách máničky, dnes je nahradila mládež, co si chodí tancovat do klubů, antivaxeři a vyznavači špendlíků. Důsledkem válečnické hysterie je rozdělení společnosti na spojence a nepřátele. Na moudré vojevůdce a statečné vojáky, co krvácejí na bojišti, a na zrádce, kolaboranty a sabotéry. S těmi, jak známo, se nediskutuje. Ti se bez soudu staví rovnou ke zdi.

Metafora války je svůdná, protože teatrální. Když nemá politik jak obhájit své konání, uchýlí se k vyprázdněným barvitým metaforám. O co nicotnější činy, o to bombastičtější žvásty. Zákazy nočního vycházení, vítání čínských roušek na letišti, rudé mikiny a ozbrojené složky zasahující proti běžkařům na Jizerské magistrále – to všechno jsou jen teatrální gesta bez praktického dosahu. Divadlo je vždycky o předstírání.

To, co je na “válce s Covidem” skutečné politikum, je snaha o rozmlžení odpovědnosti. Odkazy na válku chtějí politici sami sebe vyvinit. Ve chvíli kdy “my všichni” bojujeme ve válce, se odpovědnost přenáší ne na ty, kdo jsou ze své funkce osobně odpovědní, ale na všechny a na všechno. Na dobu, na situaci, na “válku”. Jakoby předražené respirátory z Číny nenakoupili Hamáček s Vojtěchem, jakoby je koupila “válka”, “mobilizace” a strach z “mrazáků v ulicích”. Ve válce se o ceně zbraní přece nediskutuje. To by byla vlastizrada.

Cílem metafory války je uřvat oponenta, vyhnout se otázkám a zamezit kontrole. Zejména té hospodářské. Válka slouží jako kouřová clona kšeftu.

Metafora války je svůdná, protože melodramatická. Přirovnat sám sebe, v dobách míru, k opuštěnému vojákovi, ze všeho nejvíc svědčí o vypjatém prožívání vlastní osoby. Melodrama je žánr, pro který je příznačný patos, sentiment a hypertrofované vášně. Jeviště se zabydlí černobílými postavami, které se zmítají v nepravděpodobných extrémech. Jednají přemrštěně, a zápletky, do kterých se vrhají, musí být větší než život sám: zrada, válka, zločin, komplot, intriky. Všechno je tu absolutní. Melodrama není od toho, aby kriticky reflektovalo svět. Je tu od toho, aby dojímalo.

A proč vlastně ne. Jihoamerické telenovely, v současnosti nejrozšířenější forma melodramatu, nejsou určeny tomu nejnáročnějšímu publiku. Když se však nad sebou zcela vážně dojímá předseda lékařské komory (týlem opuštěná jednotka!), je to trochu na pováženou. Opravdu je žádoucí, aby vládní opatření spoluurčovala nějaká Manuela, Esmeralda nebo Divoký anděl, co si hraje na generála Kutuzova?

Nemyslím, že navození hlubokého dojetí nad vlastním heroismem je postoj, jímž se s problémem lze důstojně utkat.

Metafora války je svůdná – jako každý kýč. Funkcí kýče je ukolébat publikum k dřímotě myšlení. Není tu od toho, aby namáhal naše mozkové závity. Naopak. Nabízí komfort pasivity. Za to protagonista žádá jediné: zůstat na jevišti, v centru dění a rozhodování. U koryta.

Metafora války je tak svůdná, až je sebenaplňující. Plíživá snaha rozdělit společnost na občany první a druhé kategorie, s různými právy a různými povinnostmi, je jedním ze signálů, že se vynerveně propadáme do něčeho, co opravdu začíná připomínat studenou občanskou válku. Ta může mít různou podobu. My sami jsme jí kdysi říkali normalizace a ještě předtím boj proti vnitřnímu nepříteli.

Metafora války není nikdy metaforou vítězství, ale destrukce. V našem případě destrukce otevřené společnosti. Chceme-li zabránit této destrukci (vážně, kdo by chtěl žít v nekonečné hysterické telenovele? – já tedy ne), pak je nutné každého, kdo se metaforou války zaklíná, vypískat. Dobrovolně však jeviště nikdy neopustí.