V českých literárních kruzích stále převládá názor, že dobrý kritik či kritička musejí mít pro posouzení díla především cit, intuici, dobrý a žádnými školami nezkažený vkus. Jakákoli akademická průprava, vzdělání, metodologický rozhled a pojmosloví jsou u nich předem podezřelé.

Kořeny tohoto přesvědčení jsou jednak sociální povahy, neboť novodobý český národ vzešel ze selského stavu, a uchoval si proto nedůvěru ke všemu, co zavání učeností, jednak povahy ideové, neboť romantika, která selský stav emancipovala a jež sázela na shůry seslané a žádným vzděláním nepokřivené zření a vhled, dosud neskončila. Tento přístup také posvětil a stvrdil místní kritický bůh F. X. Šalda, když ve svém, pro tuzemskou kritiku zakládajícím díle Boje o zítřek mimo jiné napsal, že „opravdová kritika byla vždy ne povoláním, nýbrž posláním, ne zaměstnáním, nýbrž osudem, ne metodou, nýbrž intuicí, velkým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její neorganizovaný posud děj“. Tato slova si za svou devízu zvolila Společnost po Šaldovi pojmenovaná a v jejich duchu také letos rozhodla při udílení své každoroční ceny. Nikdo jiný totiž takovéto pojetí kritiky neztělesňuje tak dobře jako Jan Štolba, jenž se za sbírku recenzí, kritik a statí Nedopadající džbán stal laureátem Ceny F. X. Šaldy za rok 2006.

Jan Štolba je v nejlepším slova smyslu kritický primitiv, diletant a amatér. Primitiv ve smyslu prvotního, ničím nezkaženého, nepokrouceného, nezformovaného pohledu na literaturu. Diletant čili člověk, jehož literatura delectat – baví, těší a skýtá mu útěchu. A amatér neboli její upřímný a vášnivý milovník. Pokud bychom opět v Mistrově tradici chápali kritiku tak, že má skýtat patos a inspiraci, pak Štolba beze zbytku naplňuje první požadavek. Vášnivé zaujetí, naprosté osobní nasazení a ručení životem za svou tvorbu vyzdvihuje jednak on sám u autorů, jež posuzuje, jednak tuto ctnost shledávají u Štolby a jeho textů všichni, kdo jeho knihu recenzovali. Kéž by nám pánbůh dal více takovýchto nadšenců planoucích pro poezii!

S inspirací se to bohužel má jinak. Chápu-li inspirativní text jako ten, který mi nabízí nový pohled na věc a zároveň mě vybízí, ponouká, popouzí, abych o ní po svém, jinak a třeba i protikladně přemýšlel, pak Štolbovo psaní má pro mě hodnotu blížící se nule. Tento nedostatek tkví jednak v jeho pojetí poezie a jednak v jeho stylu. Jan Štolba chápe poezii jako médium, skrze něž se lze dostat k básníkovu prožitku, zahlédnout okamžik jím zachycený, dohmatat se předtextového, bezeslovného, přirozeného světa. Básníkovým úkolem tudíž není tvořit nové světy, nýbrž pozorně a pokorně sledovat svět stávající a zachycovat skrytou pravdu bytí, jež se ve vzácných chvilkách zjeví. Poezie jako epifanie. Jan Štolba proto na básni oceňuje její autentičnost, respektive autentičnost básníkova prožitku a přiměřenost výrazu, jímž prožitek zachytil. Proto také v současné české poezii kritizuje neoavantgardní proud (např. Jaromíra Typlta) jako příliš upovídaný, zastírající slovními přívaly pravou podstatu, rovněž proud křesťansko-spirituální (např. Petra Borkovce) jako příliš ornamentální, dekorativní, manýristický a proud groteskně-mystifikační (např. Ivana Wernische), v němž pro neustálý škleb a literární reminiscence nelze si být nikdy jistý, kdy to autor myslí vážně a kdy si dělá srandu. Naopak cení si proudu civilistního, nebo jak ho nazývá Miroslav Balaštík empirického, v němž básník funguje jako ozvučnice a jejž ztělesňuje např. Petr Hruška.

Jan Štolba si přitom není anebo nechce být vědom dvojí skutečnosti: zaprvé že takovéto uvažování o poezii coby zjevení tajemství bytí nutně vyúsťuje v banální a nicneříkající tvrzení typu „Svět je tak neustále otevřená možnost i dávno hotová dokonalost vjednom“ anebo „Texty jako Arsenál jsou totiž schopné zračit svým způsobem vše“. A zadruhé pomíjí fakt, že každý jazykový projev je svou podstatou gestem a strategií, jak to v recenzi na Nedopadající džbán v Souvislostech nazývá Petr Boháč, čili že i ta nejpřirozenější, nejcivilnější a nejautentičtější báseň je umělým konstruktem, jehož hodnota a významy nejsou zafixované a musíme je také konstruovat. A tato skutečnost není nějakým výmyslem postmoderny, jak si mnozí myslí, nýbrž tkví v samých základech evropské vzdělanosti, třebaže se na to od 19. století trochu pozapomíná. Z čeho jiného vychází biblická exegetika než z přesvědčení, že Písmo se vždy dá vykládat několika způsoby a tyto způsoby navzájem koexistují a neruší se, a tudíž není možné mu přisoudit jeden jediný smysl? Na čem jiném stavěla antická rétorika než na vědomí, že jazyk je nástroj, který vždy skutečnost a posluchače či čtenáře manipuluje? Přesvědčení, že dokážu z básně vyčíst, zda v ní autor pravdivě zachytil svůj autentický zážitek, je stejně naivní jako si myslet, že by se mi podařilo z přímého pohledu Stanislava Grosse poznat, zda to myslí upřímně, anebo nemyslí.