S fenoménem japonského skandálu jsem se poprvé setkal před deseti lety. Prvotním impulsem pro analýzu tohoto sociálního jevu byl zvuk kroužících helikoptér, který mě probudil jednou nad ránem. Vedle mé ubytovny na umělém ostrově Odaiba v Tokijském zálivu byla vazební věznice, do které právě převezli známou japonskou celebritu Noriko Sakai. Přestože byla dočasně vězněna za držení nepatrného množství zakázaného stimulantu, její skandál vyvolal národní megaspektákl s globálním přesahem. Ony helikoptéry samozřejmě patřily japonským mediálním organizacím, které v přímém přenosu přenášely záběry lokace „padající hvězdy“ z ptačí perspektivy. Vzhledem k povaze přestupku mi takto řešený sociální konflikt připadal iracionální, neřkuli absurdní. Jenže bombastické skandály tohoto typu jsou v Japonsku poměrně frekventované, zatímco neustálé politické a korporátní skandály procházejí bez většího povšimnutí. Takto pociťovaný paradox byl tím hlavním impuslem pro rigidnější analýzu fenoménu japonského skandálu.

Revize stereotypů

Jedním z „legitimních stereotypů“, který mě během mé japanologické profese vytrvale provázel, byl náhled na japonskou společnost jako na homogenní, konsensuální, bezkonfliktní komunitu, která je založena na sociální harmonii. Jenže žádná sociální komunita se neobejde bez konfliktu a moderní Japonsko není výjimkou. Obecně řečeno, sociální konflikt nastane, pokud vyjde najevo negativní polarizace jistých dvou „ideálů“ (nebo jejich interpretací), což může vést ke dvěma protichůdným procesům: obžalobě a obhajobě. Vedle vládních neshod, protestů, nebo stávek je skandál jednou z typických forem takto chápaného sociálního konfliktu. Japonské zpravodajství je nemyslitelné bez skandálů – třebaže se jejich mediální obsah zrovna nemusí jevit jako „racionální“ řešení sociálního konfliktu na pozadí snových ideálů konsensu a harmonie.

Forma vítězí nad obsahem

V japonských skandálech je tradičně kladen důraz na mediaci formy (zaměřování se chování a na celkové vzezření obžalovaného) na úkor mediace obsahu (poskytnutí skutečného důvodu, proč a komu se vlastně aktér omlouvá). Jinými slovy: v japonských skandálech záleží méně na esenci daného provinění (včetně jeho kontextualizace) a více na performanci obviněných, a na způsobu jejich mediace (která je typická přehnanou spektakularizací mediální události). Zdá se, že japonská média jsou více zainteresována na samotném aktu odhalení než na obsahu odhaleného tajemství. Provinilci se potom neomlouvají za to, že se prohřešili, ale spíše proto, že byli přichyceni při činu. Japonský skandál se tak stává spektakulární pseudo-událostí ve formě mediálního rituálu.

Skandál jako rituál a performance

Jeden z mých japonských mentorů, slavný profesor žurnalistiky Takaaki Hattori z tokijské univerzity Rikkjó rád říkával, že Japonsko je „sadomasochistickou společností“. Samozřejmě Hattori nepoukazoval na domácí popularitu japonské pornografie v žánru S/M, ale chtěl naznačit, že Japonci se zdají být rádi „svazováni“ – normami, obligacemi, hierarchiemi a rituály všeho druhu. Skandál lze chápat jako jeden z těchto rituálů, který má za cíl udržovat sociální a morální řád na základě stíhání a trestání zkorumpovaných elit. I po formální stránce představuje japonský skandál jakýsi dramatický rituál, postavený na tradiční kulturně-lidové dialektice, kde znečištění (kegare) musí být následováno rituální očistou (misogi), po které je provinilec ostrakizován (mura hačibu) a eventuálně reintegrován do své komunity.

Co mně nebo mému mentorovi může připadat jako latentní sadismus, bude průměrný Japonec vnímat spíše jako kulturně zakódovanou obligaci, zatímco japonští právníci jako formu „regenerativní justice“ (šúfukuteki seigi), jejíž účelem je začlenit provinilce zpět do společnosti na základě plného doznání a hlubokého pokání. Přímé přenosy tiskových konferencí tak představují jeden velký očistný rituál, během kterého je údajný viník (častěji spíše obětní beránek) symbolicky degradován a veřejně zostuzen. Japonské celebrity během svých předepsaných konfesí zpravidla pláčou a hluboce se klaní, aby byly obratem vydány na pospas stovkám zuřivých novinářů. Například mladá celebrita Minami Minegiši si před pár lety po svém sex-skandálu sama rituálně oholila hlavu jakožto symbol její očisty, kterou shledala jako nutnou k tomu, aby mohla být reintegrována do světa showbusinessu. Případ Minegiši jasně ukazuje, jak onen hluboce zakořeněný kulturní kód japonského skandálu-ritálu může být někdy realizován doslovně (v Japonské lidové tradici si skutečně hříšník musel oholit hlavu dohola jako symbol pokání). Minegishi byla za pár měsíců zpět na scéně, ale třeba provinční politik Ryútaró Nonomura zůstane v sociálním exilu zřejmě navždy – a to ani ne pro jeho zkorumpované účetnictví, ale proto, jak během své tiskové konference začal hlasitě naříkat jako malé dítě. Zde aplikace kulturně-rituálního kódu („očista prostřednictvím hlubokého pokání“) fatálně selhala.

Nejvážnějším aspektem rituálních performancí během japonských skandálů je ale „obětní sebevražda“ (scapegoat suicide). Ta představuje buď extrémní způsob vyrovnání se s odpovědností, nebo loajální čin, který efektivně odvede pozornost od skandálu. Posledním případem takové sebevraždy byl úředník japonského ministerstva financí, který se oběsil během politického skandálu japonského premiéra Šinzóa Abeho.

Skandální imunita japonských politiků

Japonské celebrity slouží jako jakýsi „hromosvod“ vnitřních sociálních konfliktů. Naopak, japonští vrcholoví politici místo doznání volí strategii popírání a napadání. Nejprve v rámci defenzivní strategie svalí vinu za odhalenou korupci na jejich osobní sekretáře (hišo), aby v rámci ofenzivní strategie napadli média za zkreslování faktů a kolegy z branže za politickou konspiraci. Jen pokud je situace nevyhnutelná (např. když prokurátor potvrdí přestupek), japonské elity odstoupí, ale jsou často znovuzvoleny, nebo přesunuty do nějakého nižšího sektoru politické mašinerie. Výše zmíněný premiér Abe, který je právě teď zmítán korupčním skandálem, tradičně volí strategii popírání viny, zatímco chytře odvádí pozornost od vlastního skandálu třeba k hrozbám ze strany Severní Koreje. Není žádným překvapením, že nehledě na prokázanou korupci byl premiér Abe minulý rok s přehledem znovuzvolen.

Komodifikace a cenzura

Japonští kulturní reportéři během velkých kandálů rádi proklamují, že se jedná o „historický moment“ – přestože by měli dobře vědět, že japonský kulturní průmysl (zde především senzacechtivé tabloidy šúkanši, které prodají dohromady až 6 milionů výtisků týdně) chrhlí skandály všeho druhu jako na běžícím pásu. Z velkého skandálu se přes noc stává profitabilní komodita, což si uvědomují jak japonské komerční televize, tak reklamní agentury (velký skandál obvykle přiláká k obrazovkám kolem 40 procent Japonců). Pokud naopak existuje nějaká skrytá vazba agentury/klienta na zákulisí provinilce, mainstreamová média se raději vyhnou poklesu příjmu z reklam a zablokují citlivou informaci v rámci novinářské autocenzury (džišu kisei). I proto se velký mocenský skandál v Japonsku objeví prakticky jen v případě, že 1) údajný viník se dostane do policejního nebo prokurátorského řízení 2) skandál unikne do zahraničních médií nebo se stane předmětem nějaké nezávislé zahraniční kontrolní komise, a 3) reakce veřejnosti je natolik intenzivní, že mainstreamová média, která jsou nezbytná pro celoplošnou skandalizaci, již nemohou ignorovat přechozí odhalení na stránkách tabloidů.

Korupce jako funkce

Lze se domnívat, že množství skandálů ve společnosti je přímo úměrné míře korupce. Jenže skandály japonského korporátního světa jsou neustále na vzestupu, zatímco míra koruptivity v ekonomice se nemění (ve skutečnosti je korupce v Japonsku srovnatelná s jinými zeměmi). Navíc existuje alternativní náhled, ve kterém japonská korupce není dysfunkcí per se. Korupce má v dané struktuře (politické, ekonomické, sociální) svou pragmatickou funkci (odtud termín kózó ošoku, neboli „strukturální korupce“). Ta je často založena na kulturně-specifické reciprocitě a na vzájemných obligacích na pozadí zkostnatělých hierarchií (typickou formou korupce je pak jakýkoliv dar, který hraničí s úplatkem). Japonská veřejnost přejde takto kulturně-determinovanou korupci jako „nutné zlo“ (hicujóaku), zatímco lidé v prefekturách se spíše budou zajímat o to, zda onen zkorumpovaný politik podporuje jejich volební distrikt. Nad politickým nebo korprorátním skandálem Japonec většinou jen mávne rukou, ale mediální spektákl v podobě skandálu celebrit se fakticky stal plnohodnotnou součástí japonské populární kultury.

Závěrem

Tato krátká stať se snažila poukázat na nezpochybnitelný fakt: konflikt je v konsensuálně a korporativisticky orientované japonské společnosti snad paradoxně běžným jevem. Konflikt je ale řešen interně, a jen pokud není zbytí, stane se veřejným rituálem. V takovém případě je pro dopad skandálu rozhodující způsob mediace. Díky strategické ritualizaci skandálu je vizualizace konfliktu v japonských zprávách spíše ilustrací konsensu. Navíc, mediace jakékoliv formy „zločinu a trestu“ ve zpravodajství pomáhá vstřebávat nepřizpůsobivé hlasy a udržovat morální řád (srov. teorie hegemonie).

Skandály definují sociální normy, odrážejí duch doby a poodhalují vnitřní konflikty a kontradikce japonského sociálně-konsensuálního systému. Skandály zároveň slouží japonským kapitalistickým mediím k nárazovému a enormnímu zvýšení zisků. Tak je odhalená korupce regulována a zaintegrována do sociálního systému jako mediální rituál. Tento rituál, jakkoliv závažný ve své podstatě, nemůže významně narušit sociální systém, ale je naopak efektivně začleněn do systému (mediální) produkce. I proto jsou japonské skandály především populárními mediálními komoditami. Co se týká jejich sociopolitického dopadu, jedná se spíše o regresivní pseudo-rituály, které stěží naplňují funkci prevence budoucí korupce.

Takové „pesimistické“ shrnutí nemusí být zrovna motivující pro další výzkum, jenže právě ono zaměření na mediaci konfliktu, korupce a skandálu skýtá nové úhly pohledu na stárnoucí oborové stereotypy.

Autor je japanolog a hudebník. Působí v Orientálním ústavu Akademie věd ČR a vyučuje kurz o současném Japonsku na brněnské Masarykově univerzitě.