Co člověk, to názor, takže pročpak by ne: v pradávných dobách se jakási vyšší entita (dle gusta Bůh, Dänikenovi a Sitchinovi mimozemšťani, anebo třeba Húlúvú – Adamsův superinteligentní odstín modré barvy ze Stopařova průvodce po Galaxii) rozhodla z těžko pochopitelných důvodů do opice vesele blbnoucí na jisté planetě v jisté Sluneční soustavě prdnout lidský genom. A poté víceméně jen pozorovat, co takováto nová inteligence dokáže se vším tím bohatstvím vůkolním napáchat v horizontu několika milionů či stovek tisíc let – časové rozmezí je v tomto zcela irelevantní, neboť u vědců naštěstí funguje alespoň jedna klíčová jistota: nikdy se na ničem neshodli a neshodnou.

Zrozený člověk se tedy začal patřičně činit. Rozmnožoval se, mlel pantem, ukrutně se předváděl, vytvářel všemocné a věčné říše, jež pokaždé veškerou moc ztratily a potupně zanikly, a mlátil se navzájem po hlavách nejen pro kus žvance, ale zhusta i pro pouhé náboženské, rasové a kýho čerta jaké přesvědčení, že nese pravdu pravd, vida zázrak na vlastní voči a protože je posel / bojovník boží, páč se to dočetl v posvátných knihách, jelikož mu to někdo povolanější nakukal, protože má na rozdíl od ostatních ve všem jasno, protože to říkala prababička…

Tu a tam za ony věky věků ale dokázal naštěstí vymyslet i něco užitečného – pivo například.

„V obrovských eonech času bude život každého z nás hrát velice nepatrnou roli“ – lze parafrázovat jasnozřivá slova jedné z postav bravurní divadelní hry britského prozaika a dramatika Davida Storeyho Den matky. Což o to, opravdu to vzbuzuje nutkání přitakat a pak se od bolavého srdce i zasmát třebas animované grotesce Cavallette z obdobného satirického ranku, jež o historii lidstva řekne všechno na rovinu v pouhých několika minutách a kterou takto parádně zpracoval italský humorista Bruno Bozzetto – volně ke zhlédnutí na Youtube.

Nicméně tenhleten experiment zvaný člověk hraje čím dál zásadnější roli pro povahu zemskou jako takovou, pročež se tedy sotva vyvedl – vyšší moc promine –, budeme-li brát v potaz skutečnost, že matka Příroda neustále pere do planety život všemi směry (a nic si nenalhávejme, život je neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně invazivní, … POKUD OVŠEM JE).

Na prahu druhé dekády jednadvacátého století člověk jaksi už cíleně a blahosklonně směřuje k čtyřlístkovému dílu Bruchnička to zařídí: plastové oceány, uhlíkové nebe, rozčvachtané ledovce, pokácené pralesní plíce, vysušená zemská hrouda. Potentáti z různých koutů světa si však i nadále měří pinďoury, a tak někde z velelaboratoře či z veletrhu jednoho přetrvávajícího a přelidněného zločineckého režimu frnknul do světa nový virus. Ve výsledku je lhostejno, jestli to uměle dovyrobil člověk, anebo se téměř vybití luskouni dohodli s netopýry sami, že to dají lidskému druhu taky už konečně jaksepatří sežrat.

Novináři zcela věrni svému vlastnímu výkladu „žurnalistické“ Hippokratovy přísahy šíří dnem i nocí děs a hrůzu a sčítají mrtvé, živé, testované, netestované dle statistik, které jim svévolně lifrují patrně přímo na zadání z vyšších míst mnohopočetní státní úředníci, neboť je to to jediné, jak lze všechny tyto živé kolony v pohnuté přítomnosti zaměstnat (virus má beztak kdekdo a ten dle všeho mutuje, takže ho bude mít kdekdo i nadále a my všichni do práce stejně nakonec musíme uchrchlaní neuchrchlaní, neboť provoz naší civilizace se nedá vypnout, to leda pokud vypneme i sami sebe).

Češi šijí roušky vrchnost nevrchnost (která šije výhradně s čínskými a ruskými čmerty), škoda jen, že tento „největší psí národ“ také stejně systematicky a svorně neuklízí hovna po svých čtyřnohých miláčcích. A nejen to. Plastu v pangejtech kvůli koronaviru zase tak moc neubylo, vajglů na zastávkách a ve veřejných truhlících jakbysmet (přitom kdyby každý výletník, jenž se doma nudí a jde si zachodit, zabruslit, zabicyklit nebo zapřeskákat poválené elektroběžky a k tomu něco vypít a sezobnout k hladovému okénku, sebral odpadek, asi by tu nakonec i to čisto bylo. Navíc bezprostředně uprasený špínou veřejnou, všelikou by leckterý jedinec získal i onu tolik vzývanou imunitu).

A ještě do toho všeho křečovitě zábavní moderátoři v rádiích se dušují, že se můžeme všichni těšit na sluníčko, že NAŠTĚSTÍ skoro nesprchne. Sak na ryby, pytel na raky! Lejt by mělo. Vydatně a přinejmenším měsíc v kuse.

Bude tomu konec? A čemu vlastně? Veleduch William Butler Yeats psal něco v tom smyslu, že každá společnost, má-li se zdravě rozvíjet, potřebuje krále, učitele a kněze. Budiž. Ale asi by se hodilo vytknout před závorku, že hlavně slušně vychovaného, rovného a zároveň pokorného člověka, pranic nehledě na význam postu, který zastává. To se konkrétně (ale určitě taky nejen) u nás o těch nahoře a ani o těch dole, díky nimž jsou ti nahoře nahoře, opravdu říci nedá. A to je žel jev dlouhodobý – od Masarykovy hrůzovlády (kde jsou Vaši podobně skvěle situačně břitcí nástupci, mistře Karle Michale alias Pavle Bukso?) přes čtyřicet let komunistického teroru až po bezprostřední současnost, kdy nejenže nejsou komunisti a jim podobní grázlové dávno postaveni mimo zákon, potažmo za katrem, ale rozeseti společně se šmelináři všeho druhu v poslaneckých škamnách sebevědomě blekotají o principech sociální, ekonomické a jiné spravedlnosti – všichni svorně napojeni, odposloucháváni či rovnou najati z Východu, ze Západu, ze Severu i Jihu pomocí aparátů z kosmu.

Kvůli zfalšovaným volebním preferencím (není proto důvod nedomnívat se, že i demovolby jsou zfalšované) politický plevel a zlořád bují a bujet sotva přestane, když lidé se nepoučí ani z bezpočtu přemýšlivých knih ctných autorů minulosti blízké i dávnověké. A kam se vlastně poděly rodičovsko-příbuzenská výchova v tlupách nebo školní výuka pod širým nebem a v přírodě, ať zvoní mráz, funí vítr, crčí déšť? Byly tu vůbec někdy, pane Komenský?

On by nakonec stačil i obyčejný selský rozum. Život je nesnesitelný, co si budeme nalhávat. Už jen pro to, že jsme obdařeni nervy. Stačilo by tedy činit si ho navzájem o něco snesitelnějším (míněno nejen člověk člověku, ale člověk všemu živému), když už tu jaksi pomalu ale jistě není k hnutí. Stručný a nadmíru jasný návod zmiňuje třeba slovutný Patrik Ouředník ve svém díle Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, když cituje nejkratší anarchistickou ústavu na světě (obsahuje dva články) národa Tryfemů z knihy Pierra Louÿse Dobrodružství krále Pausola:

1. Nikomu neškoď.
2. Až plně porozumíš článku č. I., dělej si, co chceš.

Kdo je tedy vlastně ten virus? Nestudujeme nakonec sebe samé akorát v jiném měřítku?