Seděl jsem na kládě, popíjel kolu a sledoval, jak kluk v neprůstřelné vestě přes tílko a s kalašnikovem přes rameno kontroluje doklady řidiče, který měl na předním skle nalepenou A4 s nápisem „Děti“. Mimo dobu, kdy byl kontrolní post ostřelován, bylo všechno nudné a monotónní. Za poslední týden a půl jsem přečetl dokonce dvě knížky. Tedy přesněji jednu, ale dvakrát. Solaris.
Buch, buch-buch! U jednoho z aut na kraji silnice, kde byl náš zákop, se zvedl sloup prachu. Popadl jsem samopal, skočil do nejbližší díry a namířil hlaveň ve směru lesíka.
„Zraněný!“ ozval se výkřik z místa, kde to bouchlo.
„Odkud stříleli?!“ zavolal někdo ze strany.
„To vybuchlo naše erpégéčko! Doktora!“ Uplynulo pět vteřin ticha.
„Doktora!“ ozval se znovu křik ze zákopu.
Vylezl jsem z díry a běžel za klukama. Seděli tam dva vojáci, jeden celý od sazí, s rukama na obličeji, druhý stál vedle něj. Přiběhl doktor a začal oběť prohlížet.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nevidím!“ křičel voják a tiskl si ruce na obličej.
„Vybuchlo RPG,“ řekl druhý.
„Konec! Rozejděte se!“ přiblížil se velitel postu.
Odešli jsme a doktor se začal věnovat obětem.
„Co se tam stalo?“ zeptal jsem se později jednoho svědka.
„Erpégéčka byla odjištěná pro případ boje. Docent dělal kraviny a zmáčkl pojistku, granát vyletěl a explodoval o stěnu zákopu. Pořezalo mu to hubu a krk. Ale není to nic strašného. Možná mu zůstane několik malých jizev.“
„A co to měl s očima, proč taková hysterie?“ „Vyděsil se.“ „To se stává…“ ?
Boj začal, když jsem se vracel ze záchodu. Nad hlavou mi něco prosvištělo, zašustilo to mezi listím. Aniž jsem doběhl ke svému BMD, skočil jsem za pahrbek. Nemyslím si, že stříleli schválně na mě. Bylo to velmi vysoko. Vyhozené náboje. Ze strany dálnice se ozývaly výstřely. Plánoval jsem, že za pár vteřin se zase zvednu a doběhnu k silnici. Vystrčil jsem hlavu zpoza pahrbku, abych se rozhlédl, a uviděl dva lidi, jak se plíží zelení. Hosté z prdelákova se nás snažili obejít ze strany. No, jednou se to muselo stát… Zamířil jsem, „dvaadvacet“, „dvaadvacet“, čtyři projektily a dva se stopovkou vyletěly jejich směrem. Oba upadli. Pak jeden vyskočil a zmizel mezi stromy a druhý zůstal ležet na boku. Do ležícího těla jsem ještě krátce dvakrát vypálil a pečlivě prohlédl „oblast konfliktu“: jestli tam ještě neleze nějaký další šmejd. Nikoho jsem neviděl, tak jsem jednou rukou stiskl samopal a jako střela uháněl k vozu. Cestou jsem zaběhl ke kulometníkovi, řekl, že lezou i ze stran, a skočil přes motor na své BMD. Dvakrát jsem silně udeřil pažbou do věže a zařval na střelce: „Nestřílej! Lezu dovnitř!“ „Dělej!“ ozval se výkřik z věže.
Naskočil jsem a nastartoval vůz. Ne, nikam jsem se jet nechystal. Jen jsem postupoval podle pokynů. Na silnici nikdo nebyl. Tentokrát zřejmě lezli jen vegetací, bez techniky.

Poprvé jsem vystřelil a spatřil, jak moje kulky zasáhly člověka. Mířil jsem někdy na někoho? Nevím. Nepatřil jsem k těm, kteří bez rozmyslu pálí napravo nalevo. Můj prst tiskl spoušť jen tehdy, když pro to byly vážné důvody. Když jsem viděl nějaký pohyb nebo se mi zdálo, že pohyb vidím. Proto byste si mohli myslet, že ve srovnání s některými kolegy jsem nestřílel vůbec. Možná se pletu, ale nebral jsem vážně ty, kteří pálili jako o život. Samozřejmě, že občas bylo nutné střílet, abychom přebili nepřátelskou palbu, ale počet takových případů se dá spočítat na prstech toho kluka, který šel s námi a vybuchl vedle něj granát. Zajímalo by mě, jestli mu stihli přišít ty urvané prsty.

Přehrával jsem si v hlavě scénu, jak do ležícího těla vnikly další dvě dávky. Neměl jsem dobrý zrak, a tak jsem si ve své představivosti dokresloval detaily. Jak už jsem zmínil, nehledě na svůj špatný zrak jsem střílel celkem obstojně. Jen dříve padaly figuríny a nyní tam leželo tělo živého člověka, jehož měkké tkáně rozervaly kulky, které ho zasáhly. Byl ještě naživu, když jsem do něj střílel podruhé, nebo zemřel už po prvních zásazích a padl mrtvý? I když za celou dobu, co jsem tu strávil, jsem nikdy neviděl, že by člověka zasáhla kulka a on okamžitě zemřel. To se pravděpodobně děje jenom ve filmech. Ležel, vnitřní orgány měl roztrhané, bolelo to, možná měl proděravělé plíce a dusil se krví a náhle ho zasáhne ještě několik kulek. Co cítil? Doufám, že jsem ho trefil do hlavy nebo do srdce a on netrpěl. A druhý… podařilo se mi ho jenom zranit?
Pár dní jsem o tom přemýšlel, jako bych se nutil pocítit alespoň něco, ale bylo mi to úplně jedno. A proč? Proč jsem ve válce necítil nic než hlad, touhu se vyspat a vedro? Jsem normální? Nebo snad ne? Třeba to tak má být. Možná ve skutečnosti nikdo nic necítí a všechny emoce jsou jen přetvářka, abychom nepůsobili lhostejně? Nevím… Ani po domově se mi nestýskalo.
S nikým jsem se o tom nebavil a nikomu jsem nic nevykládal. Stejně to nikoho nezajímá. Ve válce je to běžné. Věděl o tom jen velitel kontrolního stanoviště.
Nepřemýšlel jsem o tom, co bude dál, ale žil jsem jen dneškem, maximálně zítřkem. A myšlenky na to, že bych mohl umřít, mě ani nenapadaly. To je nemožné. Jsem nesmrtelný. I když… proč jsem se tedy schovával za tím pahrbkem?

,Sakra, to je vedro. A zítra to má být prý ještě horší,‘ pomyslel jsem si a zamířil ke stromům, které rostly podél cesty. Posadil jsem se a opřel se zády o kmen jednoho ze stromů. Položil jsem svůj kvér vedle, vytáhl zásobník, podíval se, který náboj byl první – se stopovkou. Nasadil jsem ho zpět. Co bych tak ještě mohl udělat?
Opět nuda. Dva dny bez jediného výstřelu. Jenom fronta civilních aut projíždějících naším postem vytváří jisté o živení. A t o smrtící slunce praží tak, že sotva šoupete nohama. Člověk nemá chuť dívat se na nějaký zajímavý film, natož bojovat. Něco si přečíst? „Slovjansk“, čtu posté svislý nápis na okraji silnice. Do omrzení… Asi jsem jediný, kdo se vedle nápisu ještě nevyfotil. Proč? Protože je to brak. Je cool být trendy, Slovjansk, Kramatorsk jsou ve všech zprávách, a ty jsi tu taky, drsňák se samopalem a ve vojenských brýlích, a ještě na pozadí „Slovjansku“… Můžete to pak poslat své holce. Ale za měsíc to bude další město, které začnou skloňovat všechny kanály, za dva další, a tak se budou témata měnit a na Slovjansk a Kramatorsk všichni zapomenou. Holku stejně nemám. A honit se za trendy, které nastolili novináři… To to radši budu jako dítě tiše bojkotovat. Ale ne, půjdu se vyspat. No jasně! Skvělý nápad. Co jiného lze dělat v takovém vedru, když se vám nechce ani jíst? Službu budu mít až zadlouho, takže můžu vynechat oběd, podlehnout letargii a upadnout do spánku. Oči se mi zavřely v očekávání sladkého snu.
„Drrrrrr,“ nastartoval motor BMD.
„Kurva fix!!!“ Nahlas jsem zaklel. Sotva jsem si lehnul, někdo se rozhodl tu mrchu oživit.
Někdo nastartoval vozidlo. Z obou výfuků se ke mně vyvalil oblak kouře. Proletěla mnou myšlenka vstát a dostat se z dosahu jedovatého plynu (který tak jako tak už nikdy v životě z oblečení nevyperu), ale vedro a ospalost mě k tomu nedovedly přinutit. Tak jsem jen zadržel dech v naději, že dým rychle změní svůj směr nebo, ještě lépe, vypnou motor. Nedopadlo to, takže jsem stejně musel zvednout líný zadek a odejít. Podle zákona o fungování bytí se motor vypnul, sotva jsem vstal. Svoji nespokojenost jsem ovšem nestihl zformulovat coby další kletbu: ucítil jsem vibrace v pravé kapse. Telefon. Strčil jsem ruku do kapsy, nahmatal zařízení, vyndal ho, zakryl dlaní obrazovku před sluncem, abych viděl, kdo volá. Zajímavé, „skryté číslo“. Kdo to může být? Poté co jsem ještě pár vteřin dumal, zda hovor přijmout nebo ne, zmáčkl jsem zelené tlačítko se sluchátkem a přiložil si mobil k uchu.
„Nazdar.“ Takhle jsem obvykle začínal telefonní rozhovory. Měl jsem pocit, že to navozuje přátelskou atmosféru už od začátku hovoru… Připadalo mi to tak.
„Privět, kámo,“ ozval se známý hlas, což mě zmátlo, a dokonce se to odrazilo na mé tváři.
„Ahoj,“ pozdravil jsem vyrovnaným tónem.
„Nu kak, jak je?“ „Vedro.“ „Da,“ zasmál se muž, „vo tom žádná. Kak zdaróvje?“
„Normálně. Voláš, aby ses zeptal, jestli jsem zdravý?“
„Éto tóže. Kámo, seš ňákej napruženej.“
„To se ti zdá. Nečekal jsem, že se ozveš.“
„Da,“ zasmál se muž znovu a dodal: „Vím, kde ste.“
„To ví každý, kde se nacházíme. Tady donášejí snad i psi a kočky.“
„Nu éto da. Slušaj, volám, abych ti řek něco dost důležitýho.“ „Kdy mi vrátíš dluh?“ „Jaký dluh?“ „Na začátku března sis ode mě půjčil stovku.“
„Da. Jasně,“ zase smích, „zapomněl jsem na to. Takže ty jsi takhle naježenej kvůli stovce?“
„Samozřejmě. Jinak není kvůli čemu.“
„Ládno. To teď nech. Volám kvůli fakt důležitý věci.“ „Jsem jedno ucho.“ „Seš furt mechanik?“ „Co tím myslíš?“ „Užs mě dostal. Můžeš se mnou mluvit normálně? Nejsem tvůj nepřítel.“ Uběhly dvě vteřiny a muž se znovu zasmál: „I když, vlastně jo.“
„Poslyš, jak s tebou mám mluvit? Už několik minut přemýšlím, jak jsem měl reagovat, když jsem uslyšel tvůj hlas. Mluvíme spolu, a to už je něco. I když pořád ještě nechápu, co… se mi zdá, že ty si těžko můžeš stěžovat na můj tón.“

„Ládno. Ukecals mě. Ale zkus bejt aspoň trošku milejší. Nevolal jsem ve zlým.“ „Ano. Ještě jsem mechanik.“ „Hele, smatrí. Na vašem postu chystaj do dvou dnů sabotáž. Do vozů má vletět PTŘS.1 Takže koukej, aby ses tam kolem moc nemotal.“ „Jak to víš?“ „Ále, slyšel sem naše komandíry, jak to plánovali.“ „Aha, seděli na verandě, pokuřovali a přede všemi si vykládali…“
„Ne tak docela, ale to není důležitý. Hlavní je, že co jsem ti chtěl říct, sem řek.“ „Děkuju.“ „Není zač.“ „Kolik vám tam platí?“ „Ničevó neplatí. Jsme tu za idéju.“ „Za jakou?“ „No, co mi ten stát dal?“ „A co ti měl dát?“ Pár vteřin ticha a hlas odpovídá: „Ládno. Vo tom se bavit nebudem.“ „Jak myslíš. Jak se má Starlej, je živý? Podle toho, co se říká, ho zabili už minimálně dvakrát nebo třikrát.“
„Je živej. Pořád se motá kolem Strělkova2, dělá mu ochranku. Dostal byt v Doněcku.“ „A ty?“ „Co já?“ „Ty jsi byt nedostal?“ „Pche, byt v Doněcku už mám dávno. Ale teď mám BMW, co má superhustý disky.“ „Ale říkal jsi, že nic neplatí.“ „No… to je různý,“ zaznělo sarkasticky. „Tak to je všecko. Musím jít.“ „Okej. Děkuju za informaci.“ „Všecko je v poho. Daváj. Dávej na sebe bacha.“ „Daváj.“ Nestihl jsem ani odtáhnout telefon od ucha, když se spojení přerušilo. No ano… Tak to je něco, co jsem dnes rozhodně nečekal. Ani vedro mi už nezaměstnávalo hlavu tak jako tenhle rozhovor. Proč tu sakra stojím? Hodil jsem si samopal na záda a šel na opačnou stranu lesíku, kde se nacházel náš malý tábor a stan velitele stanoviště.
Když jsem tam dorazil, znovu jsem vytáhl telefon, abych se podíval na číslo. Vždyť bylo „skryté“, vzpomněl jsem si a strčil ho zpátky do kapsy.
„Můžu?“ řekl jsem, když jsem vcházel do stanu.
Stan byl otevřený dokořán a spodek po obvodu zdvižený o čtyřicet centimetrů. Kdyby to neudělali, člověk by se uvnitř upekl jako kuře v troubě.
„Ano. Co je?“ Velitel seděl na rozkládacím lehátku a zvedl hlavu od sešitu, do kterého něco zapisoval.
„Mám pro vás zajímavou informaci.“ „Mluv.“ „Někdo mi zavolal a řekl, že se plánuje diverzní akce na našem kontrolním stanovišti s použitím PTŘS, někdy během dvou dnů.“ „Kdo volal?“ „Člověk odtamtud.“ „Příjmení má?“ „Ano, ale tak jako tak ho neznáte.“ „Jasně. Vrať se ke své práci.“ „To nebudeme nic dělat?“ „To mám brát vážně každý hovor?“ „Co kdybychom natočili vozy směrem k silnici, teď tam stojí bokem jako terče. Plocha vozů tak bude alespoň menší, jestli do nás budou pálit.“ „Ne.“ Několik vteřin jsem mlčel a pak odpověděl: „Okej.“ Zamířil jsem k východu. A teď jak na to reagovat? Hlavu mi zaplnily nadávky a odstavec v řádu o subordinaci. Takže budeme muset řešit problém bez pomoci velitele…
Zastavil jsem se a rozhlédl se. Na silnici stálo šest BMD jako na šachovnici, byla natočená b okem v e s měru jízdy. Odhadl jsem, odkud může PTŘS přiletět. K odpálení rakety je nutný relativně čistý obzor, aby mohla být navedena k cíli. S největší pravděpodobností to ale nebude jenom jedna PTŘS, takže střelba může přijít odkudkoliv. Hmmm, to je úkol…
Vyšel jsem na cestu. Z aut čekajících na kontrolu se už tvořila fronta. Zvedl jsem hlavu a spatřil horu Karačun. Zadíval jsem se a dokonce zapomněl, proč jsem přišel. Najednou jsem uviděl Maxona, který právě vylézal z BMD.
„Maxone!“ Seskočil z vozu a vydal se opačným směrem, ale když mě uslyšel, otočil se. „Co?“ „Kde jsou ostatní mechanici?“ „Copak, rozhodl ses uspořádat profesní večírek?“ usmál se.
„Jo, sakra, plánuje se diskotéka, s deskami kulometníka Hanse… A to kurva není žádný vtip.“
Požádal jsem, aby se všichni během čtvrthodiny shromáždili u 740. vozu, protože tohle je zasraně důležitá informace. Maxon nevěřícně zamžoural. Jeho výraz říkal: „Ty ses kurňa zcvok, že mě chceš komandovat?“ Ale mechaniky svolat šel. Dál jsem prozkoumával okolí, chodil dokola a přemýšlel, co se dá dělat. Uklidňoval jsem se myšlenkou, že jsme tu jakoby připraveni na všechno. Ale upřímně řečeno, byl to pocit velice mizivý a snažil se neustále někam utéct a schovat se před strachem.
O patnáct dvacet minut později se všichni sešli a já začal:
„Hoši, stručně a jasně, během dvou dnů se chystá útok na naše kontrolní stanoviště. A hlavním cílem budou béemdéčka. Takže vám všem vřele doporučuji najít a vybavit si jiné místo k přenocování, protože v opačném případě existuje vysoká šance, že nás usmaží.“ „Odkud to máš?“ „Gaza volal.“ „Páni! On je naživu? A říkalo se, že ho oddělali.“
„Našeho Starleje už taky několikrát pohřbili. Ale zeptal jsem se Gazy, tvrdí, že náš Starlej je živý a všude běhá za Strělkovem jako pejsek a chrání ho.“
„No jistě. Tihle zdechnou vždycky poslední.“
„Nebo nezdechnou vůbec. Dobře, chlapi, jdeme se přesunout.“
Během půl hodiny jsme vynesli z vozů všechny věci a ti, kteří měli stan, začali rychle kopat nevelké díry za lesíkem. No a já jsem se přestěhoval ke svému kamarádovi, který bydlel ve dvoumístném „paláci“ sám. Na kontrolním stanovišti jsem všechny varoval a snažil se sám sebe uchlácholit, že všechno bude fajn. Hodiny ukazují teprve poledne, a už se stalo tolik zajímavých věcí. Ani zdřímnout jsem si nestihl. A den plynul s nudnou monotónností až do večera.
Ráno začalo jako obvykle – fronta aut a vedro, které dosáhlo vrcholu. Berkuti z Ivano-Frankivska stáli na kontrolním stanovišti a pomalu kontrolovali auta. Nasnídal jsem se, vrátil se k silnici a znovu se posadil ke stromu v lesíku naproti svému vozu. Mezi zuby jsem si dal slámku, kterou jsem utrhl při chůzi, a zavřel oči.
Uplynul více než den, kdy jsem se dozvěděl o možném útoku, a už už jsem se začínal uklidňovat a doufal, že nic nebude. To vedro… Musím si dojít ke klukům pro vodu.
Vstal jsem, setřásl si z kalhot trávu a udělal krok směrem k sudu s vodou. Najednou se z dálky ozval výbuch…
Sssssssss-s-s-s-s-s-íííí bu-uch! Prásklo to tak, že jsem snad deset vteřin nic neslyšel. Reflexy jsou užitečná věc. To už jsem ležel na zemi a uviděl jsem dva kluky, kteří seděli kus ode mě v zákopu. Bez přemýšlení jsem se ve vteřině doplazil k jámě a seskočil k nim hlavou dolů společně s kalašnikovem. Těsně před výbuchem na kontrolním stanovišti kontrolovali jakýsi vojenský ural. Když to bouchlo, řidič toho náklaďáku se otočil kolem své osy, za pár sekund doběhl na druhou stranu a civilním autům čekajícím ve frontě na kontrolu vyletěla všechna okénka. Ohlédl jsem se – všechny naše stroje zůstaly nepoškozené. Silnice vedla trochu do kopečka a na protější straně se svažovala dolů, takže se trefili o metr níž, do země.
Uběhlo přesně dvacet vteřin a začali po nás pálit z velkorážních kulometů. Intenzita palby byla vysoká. Ostřelování naštěstí netrvalo dlouho, jen asi minutu. Zdálo se ale, že bylo mnohem delší. Celou tu nekonečnou minutu jsme se snažili zjistit, odkud palba vychází. Sotva se intenzita boje snížila, bývalý student, který jel se mnou před dvěma roky z Desny, vyskočil do věže BMD–2 a vyprázdnil do těch parchantů téměř celý zásobník „třicítky“. Objevil se Maxon a skočil do BMD-1, poblíž které vybuchla PTŘS. Okamžitě na ně vypálil asi šest granátů ze třiasedmdesátimilimetrového děla. Upřít odvahu mu tedy nelze: do tohohle BMD mohla lehce vletět další PTŘS. Intenzita střelby separů se zredukovala na krátké úseky a všichni už zvedli hlavy a začali opětovat střelbu. Abych byl upřímný, neviděl jsem smysl mrhat střelivem ze samopalu. Zaprvé byl nepřítel vzdálen několik set metrů ode mě, zadruhé ho nevidím, zatřetí už na něm pracovala minimálně dvě děla, která dohlédnou mnohem dál než já díky výšce a optice. Jen jsem zíral do zeleně a snažil se něco rozeznat. Ozval se poslední výstřel ze samopalu a nastalo ticho. Počkal jsem deset vteřin, vylezl ze zákopu a sedl si na pytel hlíny. Velitel zavolal, aby byli všichni velitelé družstev do tří minut v jeho stanu. A já jsem si šel pro vodu.
Když jsem se napil a umyl si špinavý obličej, posadil jsem se ke svému stromu a pozoroval civilisty hemžící se kolem aut. Měli by mít radost, že jsou ještě naživu, a oni se starají o okýnka. O nervy je třeba pečovat, jinak si zadělají na rakovinu, pomyslel jsem si a zaslechl několik ošklivých nadávek od jednoho ze zraněných návštěvníků našeho kontrolního stanoviště. Strčil jsem si do úst slámku, kterou jsem si utrhl po cestě ke stromu. Stejně je to jedno, můžou si za to sami. V dubnu neměli blokovat nás, ale separatisty.
Od skončení této performance, které se těžko dá říkat boj, uběhlo sotva dvacet minut. V kapse mi zavibroval telefon. Vyndal jsem ho a podíval se na displej: „skryté číslo“. Stisknu zelené tlačítko.
„Nazdárek.“ „Privět, kámo.“ „Ahoj.“ „Tak co, brácho? Živej zdravej?“ „Ano. Děkuju. Všichni jsme celí. Dokonce i vozy.“ „No, trošku jste si zastříleli.“ „Odkud to víš?“ „Byl sem v tý grupě.“ „Kurva…“ „Hele, poď k nám. Pudeš do mý grupy. Budem dělat spolu jako kdysi.“ „Děláš si srandu?“ „Ty seš vlastně mechanik. Přijeď k nám i s mašinou!“ „Jakou mašinou, nezbláznil ses náhodou?“ „Proč? Tiše vlezeš, nastartuješ a šup k nám. Než se tam všichni vzpamatujou, už budeš ve městě, a tady jsme my. Je to jenom 1200 metrů.“ „Proč mě nutíš, abych se opakoval?“ „Daváj. Tady se normálně platí, a voblíkaj nás… a spousta dalších bonusů. Ale to už je neoficiální.“
„Říkal jsi, že vás neplatí a jste tam všichni za idéju.“ Ve sluchátku vybuchl smích.
„Nu da.“ Znělo to velmi sarkasticky.
„Kámo, díky za varování, ale nemusíš mi nic nabízet, natož se mě snažit verbovat.“ „Ládno, ládno. Nevztekej se.“ „Právě ses mě pokusil zabít. Jak se sakra nemám vztekat?“ „Ale nezabil.“ „Ano. Na to není co říct.“ „Ládno. Musím jít. Kdyby něco, zavolám ti na tohle číslo. A pěkně tam hlídej. Teď sem tě moh varovat, páč to byla moje grupa. Ale frajeři přivezli minomety a s nima u ž a si n ebudu. T akže č ekejte n a pokračování.“ „Dobře.“ „Daváj. Zatím.“ „Měj se.“ Tentokrát jsem zavěsil první já. Seděl jsem pár minut, přemýšlel o hovoru a zaslechl volat své jméno.
„Tady!“ vykřikl jsem hlasitě.
„K veliteli do stanu.“ Co ještě chce… Jak říkala moje babička: S křížkem po funuse. Přišel jsem ke stanu, trochu se sklonil, abych vstoupil, vyřkl formální „Dovolte“ a velitel začal okamžitě mluvit.
„Pokud přijde ještě nějaká informace, okamžitě mi to řekni.“
„Jasnačka. Jako bych to neudělal minule, jenže jste se na mě podíval jako na blbce.“ „Nepřeháněj.“ „Kdo tu přehání? Všiml jste si, že všichni mechanici přestěhovali svá vozidla?“
„Ty jsi rozumbrada. Pokud budeš mít echo, dej mi vědět. Můžeš jít.“ „Provedu.“ Otočil jsem se a vyšel ze stanu. „Ano, velitel se může mýlit. Velitel nemá právo být despotou,“ to si musím zapsat…

Dneska jsem se ve zprávách dočetl, že spadl náš iljušin, který přistával na letišti v Luhansku. Na palubě bylo čtyřicet výsadkářů. Některé jsem znal. Některé až příliš dobře… Po jednom zůstala malá dcerka. Není jí ještě ani rok. Co se to děje za hnus! Nic jsem necítil, když jsem zabíjel, ale smrt přátel mě bolela.
Tento den mi utkvěl v paměti. Brečel jsem.

„Jdeme na školení, velitel nás chce,“ zavolal na mě Maxon.
Sakra… Právě se objevila volná hodinka a já si chtěl zdřímnout.
„Ano. Ano. Už jdu.“ Ve stanu už čekalo několik velitelů družstev. Počkali jsme na posledního, někdo vešel do stanu ohlásit, že všichni jsou na svém místě. O minutu později se objevil velitel. Řazení, stojíme v řadě. Podle svého zvyku jsem vycenil zuby a stál s úsměvem. Na frontě jsem si při každém nástupu vzpomněl na sovětské válečné filmy a čekal jsem, kdy velitel pronese plamenný projev o nacistickofašistických vetřelcích, až vám naskočí husí kůže… Ale velitel nás přejel unaveným pohledem a začal nás nudit. Hovořil o pravidlech nočního provozu, o hlášeních, o novém hesle a o používání přístrojů pro noční vidění. Pokud ten sovětský, těžký, zcela zbytečný brak lze nazvat zařízením pro noční vidění… Pak nás propustili a všichni odešli na své pozice. Nuda.
Maxon a já jsme šli spolu stejným směrem. Vytáhl cigaretu, strčil si jednu do úst, a jak si ji chtěl zapálit, najednou se soustředěně zaposlouchal.
„Slyšíš?“ Nastražil jsem uši. Zvuk motoru.
„Trochu hysterický zvuk.“ „Rychle k silnici.“ Běžíme k cestě.
Nějaké tmavé monstrum řvalo jako stádo buvolů a velmi rychle se blížilo k našemu kontrolnímu stanovišti. V nedaleké vsi prováděli čistku a po téhle cestě nejezdil pár dnů nikdo kromě armády. Něco mi říkalo, že tohle není armáda a to auto se příliš nepodobá UAZům, uralům, gazíkům nebo podobným našim vozům s nekonečným životem.
Strážní stihli poslat veliteli hlášení, až když byl vůz dvě stě metrů od nás. Všichni už byli na pozicích, někteří seděli v zákopech, někteří za pytli. Já jsem také čekal za pytlem u krajnice a samopal s přepínačem na jednotlivé rány jsem měl namířený směrem k autu. Co dělat v takové situaci? A co když je v autě matka se třemi malými roztomilými dětmi, která prostě zbožňuje rychlou jízdu? My ale nemáme žádné obavy ani pochybnosti, neboť v takovém případě platí jasné pravidlo:,V ž ádném případě nezahajovat palbu j ako první.‘ Proto matku se třemi dětmi nezastřelíme, dokud po nás nezačne střílet jako první ona. Když je rozkaz, život je jednodušší. Sedíme a čekáme, dokud nás nezastřelí.
Už jen kousek. Sto metrů od nás. V té vzdálenosti stály na cestě naši „ježci“ místní výroby. Doprdele s vámi, inženýři: ježci se pod náporem zázraku korejského automobilového průmyslu rozletěli na všechny strany, jako by byli z polystyrenu. Záměry matky se třemi roztomilými předškoláčky v autě už byly jasné, ale pořád ještě nesmíme zahájit palbu.
Hotovo. Kontakt. Vůz v plné rychlosti vráží do našeho BMD, které zablokovalo cestu. Krásný teplý červnový večer, kdy se dějí zázraky. A náhle se tmavě modrá KIA mění v pancéřový tank, který čelně naráží do našeho BMD. Pár vteřin, a z vozu začnou cvakat uzávěry zbraní a na nás se chaoticky snesou kulky. Formálně byl povel „Pal!“ vydán „starostlivou matkou“, která po nás střílí. V reakci na to asi deset hlavní zasypalo střelami vnitřek vozu.
„Palbu zastavit!“ Velitel čety se po nějaké době pokusil překřičet hluk. Pak ještě párkrát vykřikl, dokud neumlkla poslední hlaveň.
Ticho. Všichni strnuli v očekávání dalšího divu. Nebo aspoň něčí akce.
O minutu později velitel čety taktně upozornil, že ušmikne koule každému, kdo vystřelí, a zamířil k autu. Všichni pozorně sledovali každý jeho pohyb. Velitel byl také napjatý, prst na spoušti, nohy napůl pokrčené, připravený ke skoku. Když se přiblížil k vozu na vzdálenost, z níž bylo vidět, co je uvnitř, uvolnil se: nohy se narovnaly, samopal klesl hlavní dolů. Limit zázraků je dnes vyčerpán.
Ha, velitel, jako by se vynořil ze země! Náš šéf rychle přibíhá. Výsadkáři nejsou žádní sráči. Přistoupil k veliteli čety a začali spolu o něčem diskutovat. Pak zvedl vysílačku k ústům a něco do ní zavrčel. Nakonec nás zavolal a my jsme také přistoupili k autu.
Hmmm… jako olejomalba. Řidič má utrženou čelist, ten po jeho pravici se zdá být vcelku… tedy, taková poškození, která by mi způsobovala nevolnost, na něm nebyla, jenom hromada děr v těle. A třetí… je naživu. Říká se, že nejbezpečnější místo je za řidičem, a tady je živý důkaz. Zasáhlo ho pět kulek a všechny tak nějak v řadě, jenom jedna mu odloupla kůži z hlavy tak, že byla vidět bílá lebka, a druhá mu utrhla triceps na pravé paži. Jinak je to poměrně celý mladý muž. Ale co se to tady line za smrad?
„Zavolejte dopraváky, řízení v opilosti,“ řekl jsem s úsměvem a dál si prohlížel interiér tmavě modré KIA.
Někdo se ze strany hystericky zachichotal. Adrenalinová kocovina: musíte se něčemu zasmát, i když tady toho vtipného moc není. Auto ale opravdu páchlo chlastem.
„V kufru je pět samopalů a několik beden s náboji,“ ozvalo se zezadu.
„Tak, hoši, pěkně všechno vytáhnout a položit stranou…“ „A co těla?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Všechno dát stranou, není něco jasné?“ „Co s tím živým?“ zeptal se někdo jiný.
„Doktore!“ Velitel zavolal zdravotníka. „Snaž se, aby ten šmejd přežil. A dokud je při sobě, ať řekne kdo, odkud a kam. Maxone, zkontroluj jim kapsy a auto, jestli mají doklady.“
Začali jsme vynášet odpadky z úžasného jihokorejského auta. Doklady tam byly. Ten přeživší je z Rostovské oblasti, řidič s amputovanou spodní čelistí pochází z Brjansku a sympaťák je místní. V autě bylo nalezeno asi deset samopalů, pistole, několik tisíc nábojů v sovětském ruksaku a granáty. Ten, který byl naživu, se i přes vnější ošklivost způsobenou několika zásahy cítil docela dobře. Není se čemu divit… Jak řekl, předtím, než se pustili do provedení své megadrsné operace, udělali spolu ve třech dvě láhve koňaku a zazdili to nějakými prášky. Během vřelého rozhovoru nám řekl, že život v Rostovské oblasti není v současné době žádná procházka růžovou zahradou, proto si musel odsedět devět let ve vězení. No, to se stává, život je takový kurva složitý. Noc strávil svázaný v díře.
Mrtvoly u nás ležely do druhého dne. Vyzvednout si je přijela celá delegace v čele s nějakým majorem a k nim se později přidali i novináři.
„Pane majore, sdělte nám prosím, co se tu stalo?“ zeptala se novinářka a cpala mikrofon do obličeje nevysokému solidnímu chlapíkovi s jednou hvězdičkou na nárameníku.
„Provedli jsme speciální operaci s cílem zneškodnit tři teroristy, občany ruské federace, kteří se pokoušeli převézt do Slovjansku velkou dávku zbraní a střeliva.“ „Odkud jste se o nich dozvěděli?“ „Nemáme právo odhalovat naše zdroje, takže o tom nemůžu mluvit. Řeknu jen, že vše bylo možné díky rychlé a kvalitní práci generálního štábu a členů speciálních jednotek…“
Následujícího dne jsme sledovali reportáž o speciální operaci. Solidní major vyprávěl o skvělých speciálních jednotkách na pozadí proděravělého modrého vozu KIA. Vzdychali jsme a tajně záviděli zvláštním jednotkám. Vidíte, někteří dělají tak zajímavou práci, a my tady sedíme jak pecky a nikdo nás nepotěší ani plamenným projevem o fašistech… Nudná, tupá šeď.

Všude dobře, doma nejlíp. Vůz, ke kterému mě přidělili, dostal nového střelce patřícího k téže jednotce, k níž příslušelo BMD. Už jsem nebyl zapotřebí, a tak mě poslali zpátky na letiště.
Moje místo v rozbitém voze bylo stále volné, a tak jsem se do něj vrátil. Burja byl rád, že mě vidí, a dal mi druhou matraci dřív, než jsem se o ní stihl zmínit. Když nás neostřelovali, zase jsme si vařili vodu, pili čaj, srkali kondenzované mléko a povídali si o všem možném.
Bylo mi dobře. Cítil jsem, že jsem na svém místě, a uspokojovalo mě vše, co jsem prožíval. Vzrušovala mě atmosféra, která kolem mě panovala, ale já nemohl přijít na to proč.
Den se chýlil ke konci, obloha na obzoru znachověla. Zapnul jsem si ve sluchátkách Moby – „A Case For Shame“, bosky a jenom ve spodním prádle jsem vylezl na věž vozu, postavil se v celé své výšce, zavřel oči, vzpažil jsem a roztáhl prsty, aby mezi nimi procházel teplý vánek, a dělal jsem rukama pohyby, jako bych řídil letadlo. Nikdy jsem se necítil tak živý. Tady, kde se kolem nachází tolik bolesti, smutku a smrti, jsem byl duševně svobodný jako nikdy dřív.
To my tady strádáme hloupostmi… navzájem se zabíjíme, mrzačíme a přírodě je to fuk. Po nějaké době už nikoho nenapadne, že se tady odehrávala válka, déšť s myje krev a stopy našeho pobytu, nábojnice i díry po explozích granátů a raket budou zasypány zeminou a zarostou hustou trávou. A možná, že se v těch místech usadí noví lidé. Všechno pomine… i my pomineme a život poběží dál. S námi nebo bez nás, život trvá dál… A to je úžasné.

Před začátkem války jsem se na dění kolem sebe díval s pocitem, že se mě to vůbec netýká. Moje nezúčastněnost mě trápila. Je to jako dívat se z okna svého vlastního domu-vězení, který jste si kolem sebe postavili, a tam, naproti přes ulici, pulzuje život. Každou chvíli kolem projíždějí stovky aut, všichni někam spěchají, staví se domy, utrácejí obrovské částky, dochází k velkým objevům a já… já jsem mimo tohle všechno. Moje okno se nachází na druhé straně cesty, kde se nic neděje. Připadal jsem si tolik zbytečný na pozadí všeho, co hýbe planetou, že jsem přestal cítit hodnotu vlastního života. Ale nechápal jsem, že na některé jevy se nemůžu dívat prizmatem jiných. Srovnávat není dobré. Všechny pocity, události, činy je nutné chápat v rozměru každého jednoho člověka, jeho času a prostoru. Postavit mrakodrap sám nemůžu, ale na jeho stavbě se podílet ano. Můžu se stát stavitelem, právníkem, spisovatelem, obchodníkem, dokonce i prezidentem… Dovedu všechno. Nyní se netrápím pohledem z okna, a když chci, jdu ven, přejdu ulici a zapojuji se do těch globálních událostí, které tak ohromují představivost. A teď nemluvím jen o válce. Tohle platí pro všechno na světě.
Válka mi dala příležitost vcítit se sám do sebe a lépe se pochopit. Konečně jsem přestal předstírat a lhát sám sobě, byl jsem k sobě upřímný a moje slabosti mě už netrápily. Slabé stránky lze buď překonat, nebo si je užívat. Cítil jsem se součástí všeho.
A smrt… smrt mě neděsila. Myšlenky na ni mě uklidňují. Samozřejmě bych nechtěl přijít o život, ale… je to jen život. Nic víc a nic míň. Mám pocit, že mě poprvé opravdu baví žít.
Téměř každý den nás ostřelovali z minometů a automatických granátometů. Jediný odstřelovač, který nás nenechával na pokoji, byla žena. Odkud to vím? Našli jsme ji v křoviskách už v dost zkažené a nahnilé podobě. Museli jsme ji trefit granátometem… náhodou.
Na letišti bylo relativně bezpečno. V neposlední řadě to byla zásluha plukovníka, který tam velel. Jeho příjmení neznám, ale kluci říkali, že sloužil u třetího pluku speciálních sil. Za celou dobu, kterou jsem tam strávil, nedošlo k žádnému excesu.

Šel jsem do baráku, abych vyndal telefon z nabíječky, vzal si plechovku kondenzovaného mléka a nabral vodu. Přišel za mnou četař z naší roty a podal mi obálku.
„Příteli, tady máš dopis.“ Takové překvapení jsem už dlouho nezažil.
„Od koho?“ „Přijeli dobrovolníci z Kyjeva a nechali ti tu dopis.“ „Jsou tu ještě?“ „Ne. Přijeli sotva na půl hodinky, vyložili náklad a odjeli.“ „Přivezli ještě něco užitečného?“ „Něco pro velení… Nevím.“ „Jasně.“ „Počkej ještě. Taky ti dovezli konzervu broskví.“ Vzal jsem dopis, broskve, kondenzované mléko a vodu a šel k BMD.
„Co to je?“ zeptal se Burja.
„Nemám zdání. Dobrovolníci mi přivezli dopis. Je na něm moje jméno.“ „Od koho?“ „Říkám, že nemám ponětí.“ „A broskve?“ „Na. Večer je sníme.“ Podal jsem mu konzervu, poodešel stranou a posadil se na betonovou desku.
Když jsem otevřel obálku, vytáhl jsem dopis a fotografii. To mě překvapilo ještě víc. Na fotografii byla hezká tmavovlasá dívka v šatech sedící na lavičce u moře, bokem otočená k fotografovi. Začal jsem číst.

Přeložily Rita Kindlerová a Eva Reutová

1) PTŘS – protitanková řízená střela. Pozn. překl.

2) Igor Strelkov = Igor Girkin (*1970) – bývalý veterán z války v Podněstří, Bosně a Čečensku, do srpna 2014 vojenský velitel samozvané Doněcké lidové republiky, který zřejmě vydal rozkaz k sestřelení malajsijského letadla. Zde uváděn jako Strělkov dle záměru autora. Pozn. překl.

Ukázka z románu ukrajinského vojáka a veterána bojů na východě Ukrajiny Valerije Markuse Stopy na cestě. Kniha vyjde v říjnu 2022 v nakladatelství Familium.