„Uveďte sedadla do vertikální polohy a připoutejte se,“ velí letuška ve starém Iljušinu, linka Cancún – Havana, všechny nápisy v ruštině. Sedadlo se propadá o padesát stupňů dozadu, naštěstí tam nikdo nesedí.
„To nic, uveďte sedadla do vertikální polohy. A připoutejte se.“
Místo studeného vzduchu z klimatizace se z boku vyvaluje na palubu jasně bílý kouř, pašerákům to zřejmě nevadí, jen dva Američani propadají panice, kouř se rychle rozptyluje. Let netrvá ani padesát minut.
Letiště José Martího připomíná Ruzyni tak před patnácti lety. Vypadá „normálně“, lidsky, žádná „letištní kultura“ na Kubu zatím nedorazila, hned víte, kde jste, na Kubě, na letišti. I celníci otravují jaksi vlídně.
„Kde budete bydlet? Za kým jste přijel? Kde jste se naučil španělsky? Vítejte na Kubě!“
Centrum Havany, v deset večer; to je naprostý šok.
Domy se rozpadají, v každém druhém je malý bar, třtinový rum za deset pesos, hudba, křik. Ulice nejsou skoro vůbec osvětlené. Druhý den potom pěšky přes celý Malecón na Vedado, okolo Copelie – zmrzlinárny, kde stojí několik front na zmrzlinu a další o kus dál na autobus. Hotel Havana Libre, aparátčíkův sen, výhled na moře, zas stejný malý bar v centru…
Elektrický vláček z Havany do Matanzas odjíždí každý den v jednu hodinu z malého nádraží Casa blanca, pod kopcem, pod pevností Svatého Karla de la Ca- baňa. Ze Staré Havany se na nádraží musí přes záliv lodí, osobním trajektem, ze kterého není nic vidět, lodí, na které se jednou za čas utopí spousta lidí…ale ne na Kubě, tam se ještě nikdy nepotopil, je úplně našlapaný. Převáží i několik zvířat, kola, pár cizinců… Z trajektu vystupuje spolu s námi i Miguel a jeho žena Kari přezdívaná Chóna. Miguel kupuje pro všechny lístky na vlak. Sto kilometrů za kubánskou cenu tři koruny padesát. Prý je fotograf a moc se mu líbí malé japonské automaty.
„Ale vždyť záleží hlavně na objektivu.“
„Na objektivu? Jo to taky záleží.“
Vláček se šine nádhernou rovinou okolo pobřeží, vždycky ale tak daleko od moře, že na něj není vidět. Starej děda posvátně drží v ruce rádio na solární baterku. Všem ho ukazuje a dává poslechnout, rádio ale většinou jen chrastí. Po dvou hodinách cesty vlak za- stavuje. Není proud. Nějaký chlapík tvrdí dědovi, že poruchu vedení zavinil on tím svým solárním rádijkem, stařec se brání, je úplně v šoku, celý vagón se směje do rukávu, chlapi venku se snaží zjistit, co se děje, recesisti jsou naprosto nemilosrdní, všichni a všude. Na- štěstí se vláček po půl hodině znovu rozjíždí, mezi palmama, směrem na Matanzas.
Matanzas, tj. Jatky (č), Město jatky. Nejezděte do Jatek!
Miguel pro nás shání nocleh. Na verandě malého domku na kraji Jatek sedí spokojeně vypadající chlapík, tak mezi padesáti a šedesáti. Chvíli mezi sebou rozmlouvají, na Kubánce velmi potichu a klidně.
„Můžete u mě zadarmo přespat… ale víte… jsem čle- nem CDR… byl jsem jeden z prvních v Matanzas… bojoval jsem v Angole… nechci mít problémy… dcera se vdala do Německa, museli byste za chvíli odejít a vrátit se až za tmy, ráno zas brzy odjet, tak do osmi hodin…“
„Není problém.“

Dáme si ještě jednoho ruma a pak noční Jatky, něco mezi městem a vesnicí, město, které hned za centrem přechází do vesnice. Ve srovnání s Havanou je na tom Matanzas ještě o něco hůř. Druhý den ale ukazuje i svoji vlídnější tvář, hned několik malých řek, mostíky přes ně, rybáři, zdravě vypadající, chrochtající selata. Chlap nás nechce naložit do auta, zas nechce mít problémy, s taxikářskou licencí, prý nesmí vozit cizince, nakonec jedem.

V Jovellanos zřejmě žádný turista nikdy nebyl. Paneláky a pole. Neratovice mezi palmama, v samém středu provincie Matanzas. Miguel organizuje výlety do okolí, stopem a la botella, stop funguje celkem spolehlivě, furt se musí přestupovat. Projíždíme ale skoro celou provincií, na náklaďácích. Okolí je velmi inten- zivně obdělávané, nekonečná rovina, nekonečné lány cukrové třtiny. Některé vesničky jsou k neuvěření podobné našim vesnicím. Vždy jen pár výstavních domů na návsi je dochováno nebo přestavěno v nějakém sty- lu, nejčastěji ve stylu koloniálního baroka. Zbytek prosté chalupy se skosenou střechou, minimálně vesnice v provincii Matanzas silně připomínají střední Čechy. Chalupy jsou velmi podobné, vesnice ospalé, na rozdíl od měst, ale čistší, stranou zá- jmu. Jediný problém je, že musím pořád kupovat pití, pro Miguela, Chónu, jejího bratra a ostatní příbuzný. V Jovellanos už nejezdí ani ta- xíky, místo nich se po ulicích prohání posvařované vozíky, vždy s jedním vychrtlým koněm, jedna cesta za peso, kdo nemá, neplatí. Za deset pesos nás Rusáček vozil celé dopoledne. Rusáček je jak zjevení, nelze se splést, blonďák, prý to je běžné, že má někdo světlý vlasy… Milí poradci z Rostova…

Trinidad, Trojice, Svatá Trojice, nádherné koloniální městečko u moře pár kilometrů na jihovýchod od Sancti Spíritus, na konci Údolí cukrovarů. V Trinidadu je naprostý klid, skupiny turistů se chovají ohleduplně, místní si nenaříkají, natřásají se na kolech na vystouplé kamenné dlažbě. Z Trinidadu je to kousek k moři i do hor. Je tam hodně Francouzů, skoro žádní Němci. Revoluce je přítomná jenom v obchodě se suvenýry. Bandéry, odznaky, Che Guevarra, knihy, zase Che Guevarra, Che Guevarra s čínskými mandaríny, Che Guevarra se Sartrem.

Na nádraží v Guayos umí jedna paní trochu česky, žila prý pět let v Semilech, Semily město rozmilý, paní je taky velice milá, vzpomíná na to v dobrém, včetně výletu na Ješťed. České dělnice, se kterými pracovala, se s ní prý moc kamarádit nechtěly, bylo tam ale taky pár jejích konpatriotek a nějaký Polky. Paní na Semily vzpomíná s dojetím, ale věcně. Kuba je Kuba. Nakonec říká, že má ještě pořád doma Calex ledičku a televizi Teslu Orava. Jede do Bayama.

Zato v Santiagu de Cuba dosahuje konkubinát Castrovy revoluce a světové turistiky naprosto obludných rozměrů. Nejezděte do Santiaga de Cuba! Nejezděte do hotelu, v jehož sklepě drží lidi! Ulice se nedají projít. Těch, co dobře vědí, že za jeden den pokřikování na turisty si vydělají víc, než za tři měsíce práce ve státním podniku, je tam víc, než dost. Co naplat, že tam jsou ulice šikmé jako v San Franciscu, a že je tam nejstarší dochovaný zděný dům evropského stylu na západní polokouli. Není kam utéct. V Havaně se tohle děje jen v malém okruhu historického centra, kousek dál na Vedadu je naprostý klid.

V internetové místnosti na náměstí potkáváme Fina, který překvapivě ihned poznává, že jsme Češi. Prý za dva měsíce jede do Prahy, bude členem poroty přehlídky dokumentárních filmů One World. Ještě odpoledne ho vidíme, jak sedí na lavičce s asi čtrnáctiletou místní holkou, snad jí domlouvá, aby nebláznila…

Jeden chlapík v turistickém baru zas tvrdí, že je bývalý politický vězeň… nevím, jestli mluvil pravdu, nevím, jak to zjistit. Rychle pryč. Čtrnáct dní v Havaně tak akorát stačí, aby se člověk vzpamatoval ze čtyř dnů v Santiagu. Nejezděte do Santiaga de Cuba. Možná do Baracoay, tam to prý stojí za to. Nejezděte do hotelu…
Trať ze Santiaga do Havany, která protíná skoro celý ostrov je v podstatě bez jediné zatáčky. Vagóny jsou asi proto tak o polovinu delší než v Evropě a vlak opravdu uhání. Devět set kilometrů za deset hodin i se zastávka- ma – Las Tunas, Camagűey, Ciego de Ávila, Santa Clara, Matanzas, Jatky!

Zase v Havaně. Nekonečné pozorování miramarských bulvárů, potulování se po starém městě a po centru. Poslední večer zvoní telefon, že prý mám přijít do Chilského kulturního střediska. Nevím proč. Půjčuji si kolo a jedu v úplné tmě mezi vedadskými paláci. Ze všech těch nádherných, ač téměř polorozpadlých, staveb se ozývá bubnování, tlumené hlasy, cinkání lahví. Jejich obyvatelé buď sedí před domy nebo se míhají v oknech jako duchové. Okna baráků jsou jediným zdrojem, který vyhání z ulice úplnou tmu. Ti lidé se tak podivně míhají a vysedávají před baráky, protože prý mají strach, že se vrátí emigranti a vyženou je, z paláců. Další nesmysl, další Castrův úskok, i když…

„Víte, my jsme tady něco jako alternativní chilská ambasáda, vedle oficiální pinochetovské. Snažíme se pomáhat mladým lidem, pořádáme koncerty, výstavy, máme tu internet,“ říká sympatický Chilan středního věku a skutečně, v aule sedí skupina mladých lidí a o něčem diskutuje. Mladí Kubánci jsou na první pohled odlišní od stejně starých Chilanů, všichni jsou velmi hezcí.
„Pořádáme akce pro mladé zájemce z celého světa. Můžeme zorganizovat návštěvu nemocnice Salvadora Allendeho, setkání se studenty na universitě, atd. Kdyby měl někdo u vás zájem…“
„To je krásné, nemáte s tím trochu problémy?“
„Ano máme, nedostáváme od státu žádné peníze, pouze příspěvky od krajanů, jen údržba této budovy něco stojí.“
„To jsem nemyslel…“ Pořád tomu ještě moc nerozumím. Proč to říká zrovna mě?
„Ne to ne, my totiž jsme v hlavních věcech s vládou zajedno. Bojujeme například za propuštění Kubánců, kteří byli v USA v politickém procesu odsouzeni na doživotí, prý za špionáž, je potřeba o tom informovat.“
„Ano, asi je potřeba o tom informovat.“ …nic o tom nevím, v životě jsem o ničem takovém neslyšel…
„Ale co tady, vám nevadí političtí vězni, zelené zóny, udávání, ponížení?“

„Jsou tu problémy, ale ty se musí řešit, je to jediná cesta…“

Prohlížíme si výstavku na počest Salvadora Allendeho. Chilan vypráví, že jeho rodina utekla před Pinochetem na poslední chvíli, jinak by je možná taky vyhodili z letadla, do moře…
Fascinuje mě Allendeho portrét, rozměrný olej. Trochu tomu podléhám, přece jen, ten Allende, takový vznešený člověk, aristokrat, ne jako Pinochet – karikatura, senilní vojáček, už dávno před tím, než ho chtěli odsoudit. A vůbec. Nechci Chilanovi moc odporovat, nějak mi to nejde, navíc zjišťuji, že bydlí vedle v domě. Jsem z něj pořád trochu dekoncentrovanej, cítím mrazení, proč si vybral na tuhle seanci zrovna mě?

Brzy ráno míjíme po široké magistrále čtvrť Boyeros, magistrála i Boyeros jsou ambicióznějšími projekty kubánského budování. Magistála je velmi široká, možná až moc, na těch pár aut, ale funguje, v Boyeros bych žít nechtěl. Ráno před východem slunce je ještě trochu zima a ze všech zelených ploch stoupá hustá mlha. Řítíme se v taxíku na letiště jako po mléčné dráze. Z mlhy sem tam vykukuje palma. Cesta z letiště do Havany a z Havany na letiště jsou zážitky samy o sobě. Mohly by se tam pořádat jednodenní zájezdy, z letiště do města a zpátky. Emotivní jednodenní zájezdy. Zájezdy za emocema nebo něco podobného. Tak to už by snad stačilo. Ahoj Kubo – mamičko.