V roce 1905 novináře jménem Luigi Villari okouzlilo městečko na Kavkaze, které mělo osmadvacet tisíc obyvatel a oplývalo kouzlem Východu:

„Už klenuté průchody, připomínající všechna tajemství Východu, a jejich tmavé zatažené obchůdky, davy Tatarů oblečených v dlouhých modrých tunikách a zelené turbany mullů, procházejících tu a tam, jsou velmi přitažlivé. V jedné otevřené místnůstce jsem narazil na učitele, který vštěpoval náboženské zásady asi tuctu malých kluků; mumlal svou lekci zpěvavě, monotónním hlasem, a kolébal se sem a tam. V jiném brlohu zbavoval holič svou oběť posledních vlasů. Všude byly krámky s kávou a čajem, ale ty zvláštní a jemné východní sladkosti, které jsem ochutnal v Konstantinopoli a Sarajevu, nebyly k nalezení. V podezřelých ochozech a na maličkých dvorcích odpočívali ohromní nemotorní velbloudi. Pak z ohavně páchnoucího bazaru náhle vyjdete k velké mešitě zvané Gok Džami.“

Tím městem byl Jerevan. V oněch dobách měl obyvatelstvo smíšené z Arménů a muslimů, ruského gubernátora a atmosféru dokonalého Blízkého východu. Jerevan býval po několik staletí předsunutou výspou perské říše, a když ho Villari navštívil, spadal pod ruskou správu necelých osmdesát let. Město se stalo arménskou metropolí skoro nedopatřením. „Mnoho Arménů vnímá jako své hlavní město Van,“ napsal jiný cestovatel, William Eleroy Curtis, který přijel do Jerevanu pět let po Villarim, v roce 1910. Mluvil o městě na jihu v turecké Arménii, ale mohl připojit i gruzínské hlavní město Tiflis na severu, které mělo velikou a bohatou arménskou populaci.

Moderní Jerevan vypadá se svými rovnými ulicemi a čtverhrannými budovami z rudé žuly a tufu spíš jako sovětské město. Proměnil se v město zcela arménské, avšak jeho nadlidské měřítko a pořádek jsou jaksi v rozporu s nepředvídatelnější stránkou arménské povahy. Jen v létě, když lidé vyrazí do parků posedět v kavárnách, popíjet kávu a živě konverzovat, je město zabydlenější. Všechny široké třídy vedou k okrouhlé neoklasicistní budově Opery. Tady bylo v roce 1988 Divadelní náměstí, poseté sochami skladatelů, jež Arméni půvabně rozmístili po celém městě. Náměstí využívali jako scénu pro své milionové mítinky – a je příznačné, že arménské slovo označující glasnosť, hraparakainuťun, se odvozuje od slova hraparak, „náměstí“. Od roku 1988 však Jerevan postihla energetická krize, válka a odliv emigrantů. Jeho obyvatelé si stěžují, že kdysi živoucí město začalo být nudné a bezduché.

Jednoho dne jsem vyšel z ruchu a chaosu Maštocovy třídy na tichý dvorek pátrat po zbytku starého Jerevanu, po budově, kterou Villari nazývá „velká mešita zvaná Gok Džami“. Bylo to stále naproti hlavnímu bazaru, který je nyní v uzavřeném hangáru, před nímž seděli vesničané a prodávali okrouhlé placky nekvašeného chleba, rajčata a snítky estragonu. Ve dvoře, na vzdálenějším konci poklidného obdélníkového bazénu stíněného morušovníky, se leskly dlaždice: vnější stěna mešity z osmnáctého století.

Provedl mě tam architekt Grigor Nalbanďan. Kromě dvojice kníratých íránských dělníků osekávajících dláty kamenné bloky jsme byli jediní lidé v okolí. Nalbanďan dohlížel na restaurování komplexu mešity, což byl společný podnik Arménie a Íránu – zemí, které jsou navzdory náboženské odlišnosti politickými spojenci. Stěny mešity se restaurovaly arménskými rudými cihlami a obkládaly perskými tyrkysovými dlaždicemi. Zuli jsme si boty a vešli do interiéru, kde se rozléhala ozvěna; podlaha byla čerstvě vyložena isfahánským mramorem. Mešita byla úplně prázdná; jedinými pravidelnými návštěvníky bohoslužeb je zhruba desítka diplomatů z íránského velvyslanectví. Tato zvláštní oáza klidu uprostřed Jerevanu je všechno, co zbylo z perského období města.

V Jerevanu jsou archeologické pozůstatky starého města Erebuni, naznačující, že tam Arméni žili po staletí. Od šestnáctého do devatenáctého století se však arménský kulturní a náboženský život soustřeďoval v Ečmiadzinu, sídle hlavy církve, katolikose, který leží asi šestnáct kilometrů na západ. Jerevan byl hlavním městem chanátu a bylo to v podstatě muslimské město, kde nebyly žádné velké kostely, ale šest mešit. Když Rusové v roce 1827 východní Arménii dobyli, žilo v jerevanském kraji jen pětadvacet tisíc Arménů, které početně převyšovala mnohem větší muslimská populace. V devatenáctém století město nabylo arménštějšího charakteru, protože tam Rusové usídlili tisíce nových arménských přistěhovalců z Turecka a Persie, ale ještě v sedmdesátých letech devatenáctého století měl Jerevan jen kolem dvaceti tisíc obyvatel. Byl daleko menší než Šuša a migrující arménští dělníci mnohem raději hledali štěstí v Baku.

Město, jakým dnes je, udělala z Jerevanu další a podstatně větší vlna migrantů. V letech 1915–18 asi čtvrtina arménského obyvatelstva uprchla z turecké Anatolie do východní Arménie ve snaze uniknout masakrům a deportacím, které prováděli Turci a Kurdové. Při masakrech, které byly nesrovnatelně největší tragédií v arménských dějinách, zahynulo na milion Arménů. Arméni je nazývají mets eghern, „velký masakr“; v angličtině se jim obvykle říká „arménská genocida“. Od roku 1918 do roku 1920 byl Jerevan hlavním městem krátce nezávislé Arménské republiky a hlavním útočištěm statisíců Arménů prchajících z Anatolie. V roce 1920 se stal hlavním městem sovětské Arménie. Když Jerevan navštívil v roce 1932 spisovatel Artur Koestler, vybavilo se mu jako Židovi nové židovské osidlování Palestiny:

„Nadšení, zmatek, chyby a špatný vkus, které provázejí horečné budování, to vše byly dojemné a důvěrně známé připomínky. Také zde se střídaly šedé, laciné a ošklivé utilitární budovy s kouzelným, barevným a špinavým Orientem. Jerevan byl také normální a chaotické pionýrské město, nedokončené ulice mezi zpola dostavěnými domy, labyrint rour a kabelů. Také tu bylo teprve pár telefonů a když se volalo, muselo se uvádět jméno, a ne číslo účastníka. A především byl důvěrně známý ten babylon jazyků, neboť značnou část obyvatel tvořili imigranti z Turecka, Arménie, Evropy a Ameriky. Často se stalo, že když jsem se kolemjdoucího zeptal koktavou ruštinou na cestu, dostal jsem odpověď v plynné němčině či francouzštině. Město mělo živou a dobře informovanou inteligenci, jejíž politická orientace byla na rozdíl od Tiflisu přátelsky naladěná k Rusku a sovětskému režimu.“

Moderní Arménie vyrostla ve stínu velké katastrofy z roku 1915. S jistým zjednodušením: jestliže nejnaléhavější úlohou dvacátého století bylo v Ázerbájdžánu vytvořit „národ“, před Arménií stála docela jiná výzva: měla zřejmý národ, roztroušený po světě, ale žádný stát. Sovětská Arménská republika se budovala, aby tuto roli naplnila a stala se novou arménskou vlastí. Jerevan se svou Operou, Národní galerií, muzeem se sbírkou starých rukopisů známým jako Matenadaran, se tudíž stal zdrojem arménských mýtů a nadějí. Koestler ho označil za „jakýsi druh Tel Avivu, kde se shromáždili příslušníci dalšího mučeného národa, aby si vybudovali nový domov“.

Dvacátého čtvrtého dubna 2000 jsem se brzy odpoledne připojil k zástupům kráčejícím k Památníku genocidy Cicernabakerd na západní straně Jerevanu. Pomalu jsme postupovali v proudu třicetičlenných řad po široké dlážděné cestě za zvuků smutné dechové hudby skladatele Komitase, znějící z reproduktorů. V Arménii se od roku 1967 uctívá Den genocidy ve výročí dne, kdy byli v roce 1915 v Istanbulu zatčeni a poté zavražděni arménští intelektuálové.

Byla to rodinná záležitost. Lidé stoupající na kopec nebyli slavnostní, povídali si a fotografovali. Nesli špičaté tulipány a svazky kvetoucího šeříku, jehož hrozny mířily dolů. Nebylo ani stopy po hodnostářích, ti své věnce položili téhož dne, ale dříve. Vystupovali jsme pomalu, jenže moji přátelé byli zaraženi skromnou účastí lidí. Na sklonku osmdesátých a na začátku devadesátých let se tohoto obřadu účastnilo doslova celé město. „Před deseti lety to pro každého z nás byla veliká věc,“ řekl Tigran. „Ušel jsi deset metrů, zastavil ses a čekal. A pak zase dál. Trvalo to tři nebo čtyři hodiny.“

Došli jsme na vrchol. Po levici jsme měli dlouhou šedou zeď s vyrytými jmény měst, v nichž byly zlikvidovány arménské komunity: Kars, Erzerum, Trebizond, Van a tak dále. Vpředu stál památník: dvanáct štítů z šedého čediče, každý za jeden vilájat, tureckou provincii, skloněných dovnitř k ústřední míse zapuštěné do země, uvnitř které planul oheň. Položili jsme své květiny na lavici z červených a bílých plátů, která se tyčila asi po pás na okrajích mísy. Potom jsme se vydali dolů po jiných širokých schodech, které sestupovaly do města. Před námi se přes celý horizont prostíral kužel Araratu a zdálo se, jako by navrhovatelé památníku záměrně naplánovali tento výhled a tento sestup. Pohled na Ararat se stal dalším symbolem toho, co Arméni ztratili, neboť nyní leží za hranicemi, v Turecku.

Po zbytek Dne genocidy se v Jerevanu vznášelo něco jiného, odlišného, ale chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to byla hudba, která městem zněla. Pro tento den se rozhlasové stanice, hulákající naplno v každém taxíku a kavárně, zřekly své obvyklé plechové ruské popmusic a hrály arménské melodie. Rozléhalo se kvílení arménské píšťaly duduki. Arménie pro dnešek odložila sovětskou identitu a předstírala svůdnější blízkovýchodní háv.

Absence velkých oficiálních ceremonií a veřejných manifestací k 24. dubnu dodala vzpomínkám větší důstojnost, ale možná také odrážela důležitost, jakou moderní obyvatelstvo Arménie přikládá genocidě. Do lidských životů už zasáhlo tolik jiných problémů – od Karabachu po ekonomické přežití –, že se zdálo, jako by události z roku 1915 přestaly být principem definujícím moderní Armény. Můj přítel Tigran přišel s jinou teorií: vítězství nad Ázerbájdžánem, říkal, přehlušilo předchozí zafixovanou představu Arménů, že jsou „ušlechtilou obětí“. Tentokrát koneckonců vyhráli a ti druzí prohráli. Jak můžete zůstat „plačícím národem“, když jste porazili souseda?

Jenže pro arménský svět v širším smyslu genocida z roku 1915 stále do velké míry definuje, co znamená být Arménem. Není ani moc divu, vzhledem k tomu, že arménská diaspora – zejména ve Spojených státech a ve Francii – stále sdružuje hlavně potomky lidí, kteří po roce 1915 uprchli z východní Anatolie. Od padesátých let minulého století skupiny diaspory soustředily spoustu energie a vydaly miliony dolarů ve snaze přimět Turecko, aby připustilo, že spáchalo na Arménech genocidu, a ostatní země, aby uznaly masakry jako takové.

Pro mnohé bylo překvapení, že se první arménský prezident Levon Ter-Petrosjan záměrně rozhodl nedělat z roku 1915 politické téma. Uzavření arménsko-tureckých hranic v roce 1993 a neexistující diplomatické vztahy byly výsledkem sporu o Karabach, nikoli hádek o rok 1915. Ter-Petrosjanův nástupce Robert Kočarjan také problém genocidy zpočátku obcházel. Později, v roce 2000, začal po světě lobovat za uznání masakrů za genocidu. Evropský parlament a francouzský Senát přijaly rezoluce, v nichž se masakry z roku 1915 označují za genocidu. Kongres USA se chystal následovat jejich příklad, ale telefon prezidenta Billa Clintona, který se obával turecké reakce, přesvědčil Kongres, aby návrh stáhl.

Parlamentní rezoluce rozzuřily Turecko, takže zrušilo několik francouzských obchodních smluv. Podle turecké verze událostí měly masakry v roce 1915 mnohem menší rozsah, než tvrdí Arméni, a došlo k nim na konci Osmanské říše za občanské války, v níž umírali Turci i Arméni. V turecké národní ideologii mají tudíž tehdejší události velmi odlišnou podobu: Arméni jsou vnímáni jako pátá kolona velmocí, které se snažily zničit nový turecký stát hned v zárodku.

Uprostřed vzájemného obviňování došlo k několika statečným pokusům zahájit tureckoarménský dialog o tom, co se skutečně stalo. V roce 2001 byla zřízena tureckoarménská smírčí komise, ale v obou zemích se na ni snesla mohutná kritika. V roce 2000 se turečtí a arménští historici scházeli a dopisovali si. Rozhodně jim nepomáhala skutečnost, že přístup do osmanských archivů z období vztahujícího se k masakrům i do archivů arménské dašnakovské vlády je omezen na hrstku protěžovaných vědců.

V této kakofonické atmosféře na mne zapůsobil argument arménského historika Gerarda Libariďana, který byl také hlavním zahraničně-politickým poradcem prezidenta Ter-Petrosjana, že politizovat problém genocidy znamená ho snižovat. Jakmile se z toho stane politický problém, říkal, začne být pro obě strany nezbytné zaujmout nesmiřitelnou pozici, a ne se účastnit inteligentní debaty. „Zdá se, že v boji pro a proti uznání obě strany vystupují s opakováním logiky minulosti, aby ji ospravedlnily,“ napsal Libariďan. „Závěry dvou odmítavých postojů – zcela odmítajících druhou stranu – zřejmě pohlcují jeden druhý.“

V mnoha diskusích o tomto problému vlastně ani tolik nešlo o minulost, ale spíš o fyzický zážitek oběti tváří v tvář sousedovi. Arménský pocit, že byli v roce 1915 zničeni, měl silný ohlas v roce 1988, kdy začal spor o Náhorní Karabach. „Každý Armén v sobě má strach, že bude zničen, a to nikoli zničen jako osoba, nikoli individuálně, ale zničen jako národ, strach z genocidy,“ řekla mi známá arménská socioložka Ludmila Haruťuňanová. „Je nemožné ho odstranit.“ Haruťuňanová poukázala na to, že v hovorové řeči většina Arménů mluví o Turcích i o Ázerbájdžáncích jako o „Turcích“ a nečiní mezi nimi rozdíl. V roce 1988 se tedy „turecká hrozba“ z roku 1915 přenesla na Ázerbájdžánce a památník obětí pogromů v Sumgaitu byl umístěn na vrch Cicernakaberd nedaleko památníku genocidy. Když se však Arméni dopouštěli násilností na Ázerbájdžáncích, tvrdila Haruťuňanová, mnoho lidí v Arménii odmítlo uvěřit, že se to stalo. „Arméni reagovali zhruba stejnými metodami [jako Ázerbájdžánci], ale arménská historická paměť pro to nemá podklad.“

Válka změnila povahu této debaty. V roce 2000, kdy spor o Náhorní Karabach stále nebyl vyřešen, bylo nevyhnutelné, aby se Ázerbájdžán zapojil do sporu o genocidu. Prezident Alijev v říjnu 2000 prohlásil: „V dějinách nikdy nedošlo k žádné ,arménské genocidě‘, a i kdyby došlo, nebylo by správné zabývat se tou věcí po 85 letech.“ Po porážce a utrpení, jaké jim způsobili Arméni, chtěl Alijev prosadit také práva ázerbájdžánských obětí.

Jerevan má mnoho tajemství. Jsem přesvědčen, že jedno z nich se nachází mezi změtí garáží, kůlen a zahrádkářských pozemků za vysokým blokem ve Vardanancově ulici 22 nedaleko centra města. Na vrcholu úzkého schodiště byla malá otevřená plošina, obklopená rezivějícími zelenými garážemi, na níž se kupily cihly a písek. Byl jsem si jist, že právě tady bývala mešita, kterou používali jerevanští Ázerbájdžánci a která neměla štěstí, aby byla označena za „perskou“, takže byla zbořena.

Místo je tak žalostné a prázdné, že jsem váhal, zda jsem tam správně. U úpatí schodiště seděla na skládací stoličce stařena v květovaných šatech, před sebou na zemi měla rozloženou látku, a prodávala hrozny, fazole a cibuli. Měla snědý obličej a náušnice, vypadala, jako kdyby každý den přicházela z venkova prodávat ovoce a zeleninu. „Byla tady někdy mešita?“ zeptal jsem se a ukázal na schody. „Ano,“ odpověděla, „byla.“ „Co se s ní stalo?“ „Nedotkli jsme se jí až do posledního dne, dokud nezničili arménský chrám v Baku.“ Myslela zřejmě začátek roku 1990. „Ale proč jste ji zbořili?“ „Proč ji nechávat?“ pokrčila rameny. „My jsme křesťané, oni jsou muslimové. Když byly ty problémy s Ázerbájdžánem, přišli naši Arméni a za tři dny ji zbořili. Přivezli speciální stroj, nevím, jak se jmenuje, ale dělá takhle…“ Naznačila dlaní valivý pohyb, jako by napodobovala buldozer.

„Ano, zdi za nic nemohou,“ souhlasila. „Ale oni bojovali proti všemu. Co lidem zbylo? Co je to za život?“

Její slova nedávala smysl, ale domníval jsem se, že „oni“, o kterých mluvila, neměli s mešitou nic společného.

To, že Arméni mohli vymazat ázerbájdžánskou mešitu ve svém hlavním městě, usnadnil lingvistický trik: Ázerbájdžánce z Arménie bylo snazší vyškrtnout z historie, protože jména Ázerbájdžánci či Azerové se do dvacátého století běžně nepoužívala. V předmoderní epoše se o tomto lidu obecně mluvilo jako o „Tatarech“, „Turcích“, nebo prostě „muslimech“. Jenže to nebyli Tataři ani Turci, byli to šíitští poddaní Safíovské dynastie Osmanské říše, kteří mluvili turkickým jazykem – jinými slovy předchůdci národa, kterému dnes říkáme Ázerbájdžánci. Když tedy Arméni mluvili o „perské mešitě“ v Jerevanu, zamlžoval tento název fakt, že když byla mešita postavena v šedesátých letech osmnáctého století, tvořili většinu tamních věřících vlastně Ázerbájdžánci. Jenže ve dvacátém století se Ázerbájdžánci, kteří ve východní Arménii žili po staletí, tiše stali hosty, marginalizovanými a diskriminovanými. Arméni prosadili své právo na vlast na jejich úkor. V letech 1918–20 byly ze Zangezuru vyhnány desetitisíce Ázerbájdžánců. Ve čtyřicátých letech jich byly desetitisíce deportovány do Ázerbájdžánu, aby uvolnili místo arménským imigrantům z diaspory. A poslední čistka v letech 1988–89 zbavila zemi i těch zbývajících.

Vzpomínají-li moderní Arméni na své dřívější ázerbájdžánské sousedy, pak všeobecně jako na rolníky. Řeknou vám, že se mohli vždycky spolehnout, že na trhu prodávali ovoce a zeleninu nejlepší kvality. Mnozí z nich však byli také zámožní měšťané, jejichž potomci vytvořili v exilu v Ázerbájdžánu mocné politické společenství. Říká se jim jeraz, „jerevanští Ázerbájdžánci“. Jeden prominentní jeraz, bývalý prezidentský poradce Eldar Namazov, mi vyprávěl, že jeho dědeček byl kupec, který vlastnil velkou část prostor dnešního městského Národního parku. Jeho rodina musela Arménii opustit v roce 1947. „V naší rodině se vždycky vyprávěla spousta příběhů o tom, co dělali Arméni Ázerbájdžáncům v Jerevanu,“ vzpomínal Namazov. „Měl jsem mnoho příbuzných, kteří zahynuli na začátku století při vyvražďování Ázerbájdžánců v Jerevanu a mnozí naši příbuzní zemřeli při deportacích.“

Oficiálně je dnes v Arménii kolem osmi tisíc Ázerbájdžánců. Ve skutečnosti to číslo musí být mnohem nižší; možná jich tam zbylo jen několik stovek, většinou důchodců. A přesto je v Jerevanu každý den Ázerbájdžánců hodně, jezdí do města náklaďáky, nakupují ovoce a zeleninu a prodávají na trzích levné spotřební zboží nebo prací prášek. Jak to? Jsou to vlastně íránští Ázerbájdžánci, pro které Arménie představuje výhodný trh. Jejich křiklavě pomalovaná auta se zářivě oranžovou tuponosou kabinou a zelenými a modrými plachtami se plazí po arménských silnicích k zákazníkům, fakticky uvězněným v uzavřené republice. Všechno záleží na představě. Írán je spřátelený soused a řidiči, třebaže jsou jazykem i etnicky Ázerbájdžánci, jsou občany Íránu – dá se říci, že je to živoucí ekvivalent „perské mešity“. Arméni s nimi snadno vycházejí a dělají s nimi dobré obchody.

Íránští Ázerbájdžánci nejsou příliš početní. Bylo by potřeba znovu otevřít arménské hranice s Tureckem a Ázerbájdžánem, aby se Jerevan znovu vzchopil ke své bývalé dynamice – k obchodu a ruchu, které Villarimu připadaly v roce 1905 tak přitažlivé. Křivolaký poválečný zeměpis Kavkazu se všemi svými zavřenými hranicemi a frontovými liniemi působí, že je z Moskvy nebo z Los Angeles do Jerevanu blíž než z Erzerumu nebo z Baku. Východní bazar má ještě pořád zavřeno.

Ukázka z knihy Černá zahrada, Babylon 5/XX, 17. října 2011

O autorovi: Thomas de Waal je britský novinář, publicista a odborník na Kavkaz. Ukázku z knihy Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War přeložila Petruška Šustrová, knihu vydá nakladatelství Academia.