Stojaté vody naší umělecké scény se v červnu konečně rozčeřily. Zrodila se nová hvězda na poli akčního umění. Stalo se to naprosto nečekaně, jak se na velkého umělce sluší a patří. Prezident Miloš Zeman nejprve svolal tiskový briefing (14. 6.), na kterém pak přivítal četné novináře. Téma nebylo předem známé. Během konference pak novinářům sdělil, že se stanou součástí happeningu, či autodafé (podle výkladového slovníku: okázalá poprava kacířů, nejčastěji upálením). Šlo o rafinovaný způsob, jak k umělecké akci přilákat ohromnou skupinu účastníků. Umělecký výstup pana prezidenta se pak stal jednou z hlavních zpráv dne. Kterému jinému českému umělci se tohle kdy podařilo!

Happening se zrodil na konci padesátých let jako reakce na válečné události, které změnily vnímání světa, a to i uměleckého. Pan prezident navazuje na velikány akčního umění jako byl například americký umělec Allan Kaprow, s jehož akcemi se v roce 1959 poprvé pojem „happening“ objevil. Kaprow ho sice definoval, na druhé straně však tvrdil, že happening by se neměl formálně omezovat. Další definici vytvořil německý umělec Wolf Vostell. Jeho čtyři kritéria nám teď poslouží k ukotvení Zemanovy akce z hlediska historie umění:

1. Jedinečné dění

Dění na Pražském hradě bylo bezpochyby navýsost originální a nenapodobitelné. Prezident využil svých pravomocí a svolal tiskovou konferenci, aby se mimo jiné pokusil před širokou veřejností zdiskreditovat nezávislé novináře. Hlava státu akcí poukázala na údajnou neschopnost našich žurnalistů a předvedla svým divákům, že podle ní je novinařina jako jeden z demokratických principů země zcela zbytečná. Jednalo se přitom o jedinečnou a komplikovanou inscenaci, při níž prezident musel dopředu počítat s tím, co vyhlášení tajemného briefingu vyvolá. Když se mu podařilo navodit žádoucí spekulace, chopil se jich a jedním dechem je převedl na žurnalistiku obecně. Navodil tak dojem, že všichni novináři jsou lháři. Potvrdil tak své tíhnutí k autokracii a znovu neomylně ukázal, že stojí na jedné linii s Vladimírem Putinem a že demokratické principy a zvyklosti můžeme, chceme-li, akceptovat jen tehdy pokud přinesou člověku nějaký užitek. Průběh akce byl zdařilý, a proto musíme jeho umělecký počin ohodnotit jako naprosto přesvědčivý, neřkuli geniální.

2. Událost probíhá venku na různých místech

I tuto podmínku umělec splňuje. Prvním místem happeningu byl Pražský hrad, z něhož byl vyhlášen tiskový briefing. Druhá část akce pak probíhala v zahradě Lumbeho vily a byl do ní zakomponován přesun pana prezidenta od mikrofonu k připravenému ohníčku, ve kterém měly za chvíli skončit červené trenýrky.

3. Publikum se na události podílí

Publikum se na události k radosti hlavy státu podílelo velice ochotně, ovšem vše nebylo předem tak jisté. Když totiž novináři zjistili, o co se na mítinku vlastně jedná, mohli prostor opustit, pana prezidenta nechat samotného a upřít tak akci mediální prostor. Happening mohl skončit pro umělce fiaskem. Místo toho se však publikum nechalo vnést do dění a spolupracovalo naprosto ukázkově. Celá akce byla natáčena a cvakání fotoaparátů bylo nepřeslechnutelné, a to i tehdy, když Zeman na novináře verbálně kálel. Lepší mediální propagaci a spolupráci publika si tedy umělec nemohl přát. Novináře tak využil k jejich vlastní popravě. Znovu naprosto geniální.

4. Happeningový fall-out nepřijde navždy do muzea jako fetiš

Červené trenýrky, symbol protestů proti chování Miloše Zemana jako prezidenta, jsou zničeny, a tak se nedostanou do žádného z muzeí. Škoda.

Podle kritérií, které na happening nastavil Vostell, máme tedy u nás opravdu nového zástupce akčního umění. Pan prezident však následuje i naši domácí tradici. Bezpochyby se nechal inspirovat Milanem Knížákem, který označoval happeningy jako „nutnou činnost“. Stavil účastníky přímo před novou skutečnost, před hotovou věc, aniž by ji zdůvodňoval, a v tomto ohledu na něj pan prezident navázal přímo dokonale.

Na závěr dodejme, že pan Miloš Zeman, stejně jako všichni velcí umělci své doby, prolomil zavedené pořádky a společenské zvyklosti. Ukázal, že u nás reprezentant státu nemusí tiskový briefing svolávat kvůli důležitým politickým či společenským událostem, ale stačí i umělecká akce. To je něco pozoruhodného a Česká republika si právem zasluhuje prvenství v této oblasti. My milovníci umění, děkujeme a jásáme! Konečně se umělecké tvorbě dostává tolik pozornosti, kolik si zaslouží. Umělec navíc dokázal získat pro svoji akci nebývalou finanční podporu, ze které byla financována ochranka a hasičský sbor. A pak, že stát dostatečně nepodporuje umění. Nesmysl. Představení to bylo efektní a zajisté se líbilo převážné většině Zemanových voličů, kteří se mohli v průběhu akce utvrdit v názoru, že naši novináři jsou vůči prezidentovi značně zaujatí.

Každá akce se však také musí vyrovnat s kritikou. Avšak ti, kteří chtějí tento happening přehlížet, či tvrdí, že akce u nich vyvolává spíše úsměvné reakce, či ji považují jen za podařenou taškařici senilního staříka, se krutě mýlí. Bylo jasně vidět, že akce byla pečlivě naplánovaná, připravená a měla jasný cíl. Umělci se nejednalo jen o to potvrdit svoji vůdčí pozici mezi akčními umělci, kterou mu chtělo upřít uskupení Ztohoven (Patrně oni kacíři. Podle slovníku kacíř popírá nauky, např. některé dogma. Dogma je pak ustrnulá poučka, tvrzení, teze nepřipouštějící pochybnosti, námitky nebo kritiku), a o útok na základní demokratické principy země, které zrovna nejsou pohodlné, ale také tím odpoutal pozornost od svého předchozího jednání s premiérem Andrejem Babišem a s ředitelem ČEZ Danielem Benešem. Ovlivňoval Zeman dostavbu jaderné elektrárny v hodnotě 120 miliard korun? Staral se o obsazení postů ve vedení ČEZ? A kdo z toho bude mít užitek? Tady umělec znovu podněcuje a pomáhá rozvíjet naši fantazii. Akce tedy nebyla čistě prvoplánová, ale měla daleko hlubší význam.

Miloš Zeman se svým happeningem zařadil mezi naše přední soudobé umělce. Navíc předčil i mnohé umělce zahraniční. Opět můžeme být na něco právem hrdí.