Po Jirousově úmrtí vzniklo několik prací, které se zabývají životem této nepřehlédnutelné osobnosti z různých úhlů pohledu a s různým stupněm pochopení tohoto velkého básníka naší doby. Většinou se jedná o popis jeho vnějšího chování či opileckých excesů, bez ambice pochopit kým opravdu byl. Martin se očividně cítil dobře v prostředí venkovském, ze kterého vzešel, a které mu bylo přirozené. Toto chceme zdokumentovat prostřednictvím pamětníků.

Jirous střídal ruch velkoměsta se zádumčivou Vysočinou. V Praze bylo znát, že je venkovan, a na vsi se odlišoval svým životním stylem snad ještě více. Na venkově načerpával síly ke všemu, co na něj čekalo. Z Prahy si pak na venkov odjel lízat rány a dospat, co bylo třeba. K venkovu se ovšem choval tolerantněji. Respektoval jeho zvyky, byť se mu zdály někdy uhozené, jako například rozdělení při bohoslužbě ve staroříšském kostele na mužskou a ženskou část apod. Také konfliktů s lidmi zde měl, zdá se, mnohem méně, neměl potřebu je provokovat.

Za svého humpoleckého mládí se rozhodl učit se knihy nazpaměť, jelikož tušil, že se mu tato schopnost bude v životě hodit. Přepisoval málo dostupná literární díla a něco z nich se opravdu naučil nazpaměť. Šlo o jistý druh sportu nebo o smysl pro oběť? Tato houževnatost a tvrdost k sobě samému, charakteristická zhusta pro lid Vysočiny, přinesla v jeho osobě úrodu v podobě literární. Obzvláště v komunistických kriminálech.

Jirous se v roce 1976 přiženil do Staré Říše, kde založil rodinu s Julianou Stritzkovou, vnučkou staroříšského nakladatele Josefa Floriana. Florian, bezmezně se spoléhající na milost Boží (jako Jirous), se pokoušel vymanit z dluhů, které vznikly vydáváním u nás ještě neobjevených katolických autorů. Jistý veterinář a „senzibil“ z Telče ho začal zasvěcovat do možnosti najít pod zemí to, co člověk hledá, pomocí hodinek na řetízku. Florian začal hledat v krajině poklad, o kterém se traduje, že byl ukrytý řeholnicemi z novoříšského kláštera na útěku před husity. Zoufalým výsledkem nakladatelova hledání byla ale pouze spousta vykopaných děr po kraji, a zbohatnutí nikde. Jirous ve slabé chvilce přiznal, že byl k vykopání jámy v kuchyni svého statku v Prostředním Vydří inspirován právě Josefem Florianem.

V době tzv. normalizace střídal pobyty na svobodě a ve věznicích. Ve Staré Říši musel dodržovat nařízený ochranný dohled, a denně se hlásit na stanici Veřejné bezpečnosti ve 12 km vzdálené Telči. Tento trest snášel dost špatně. Udivoval tehdy vesničany, kteří ho potkávali v brzkých ranních hodinách, kdy se vracel od rybníka Kladina. Zde se každé ráno bez ohledu na roční období koupal. Nejednalo se o nějakou otužileckou zálibu, ale šlo o cílenou fyzickou přípravu na tvrdý kriminál, o kterém asi tušil, že ho nemine. Dobrá fyzická kondice se mu samozřejmě ve Valdicích či Mírově vyplatila.

Jirous podle svých slov uznával dvě morálky, jednak křesťanskou a jednak „kovbojskou“, kterou si k té křesťanské přidal. Šlo o habitus westernové či zápaďácké „drsnosti“ – o nesentimentalitě a solidaritě v tvrdých podmínkách. Tato zromantizovaná morálka amerického Západu Jirousův venkovský katolicismus nezaměnitelně doplnila a spoluvytvořila tuto výjimečnou osobnost. Obě polohy vnitřně žil a obohacoval jimi své okolí. Můžeme vyzdvihnout například jeho úctu k přátelství a věrnost v něm i za cenu velkých protivenství. Navenek jsou známé související výjevy či gesta, jak Jirous v kovbojském klobouku na koni jede na „ochranný dohled“ do Telče, či jak opět v sedle vjíždí do výčepu staroříšského hostince.

Martin miloval a často zpíval českou verzi písně Plastic Jesus z filmu Cool Hand Luke, který byl u nás uveden pod názvem Frajer Luke. Nepochybuji o tom, že tento film a jeho vězeňský hrdina frajer Luke je jedním z klíčů k pochopení Jirousových postojů. I zde nalezneme u hlavní postavy propojení frajerství, kovbojské morálky, ale i jak se v těžké chvíli s důvěrou obrací pro útěchu k Panně Marii.

Výrazným rysem Martinova životního stylu bylo jeho ležérní až odzbrojující přijetí chudoby. Byl si vědom, že nebeské ptactvo neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je nebeský Otec živí. Zároveň dokázal naplno žít bez duchamorných vymožeností moderního světa. Na oděv nedbal (asi až na potřebu nosit klobouk), což se na venkově jaksi ztratilo, ovšem v Praze pochopitelně už budilo pozornost. Všechno přirozené, vzešlé ze Stvoření, bylo jeho srdci blízké. Tváří v tvář zvířatům se okamžitě proměnil ve ztělesněnou něžnost. Miloval ohně a neřešil, jestli je to či ono místo zrovna nejbezpečnější pro jeho založení.

V sedmdesátých letech neměl možnost jako kunsthistorik se oficiálně realizovat. S kamarádem, též básníkem Andrejem Stankovičem došli k myšlence, že by neměli zakrnět, ale využít čas a najít si obor, ve kterém by se stali „opravdu dobří“. Volba padla na mykologii, která je přirozeně blízká všem na Vysočině, kde vesnice obklopují hluboké smrkové lesy. Své odborné houbaření si užívali. Jako novátoři sbírali zvláště houby nejpodivnější či nejpohrdanější.

Venkovský původ Jirous nezapřel také ve své muzikálnosti („dechovka je královna hudby“), kde tento ryzí intelektuál a umělecký vedoucí Plastic People udivoval svojí oblibou tancovačkových cajdáků, či příklonem k tradiční venkovské religiozitě. Tím tento mariánský ctitel vyčníval v prostředí pražské bohémy, která se mu ovšem vzhledem k jeho kovbojskému naturelu za to neodvažovala posmívat.

Lze říci, že k venkovu se obecně choval smířlivěji. Před převratem zde měl dokonce přátele i mezi členy KSČ. Ti měli po listopadu 89 obavu, že už se s nimi nebude bavit. To ale vzhledem k Martinově smyslu pro spravedlnost nepřicházelo v úvahu. Naopak zpětně ocenil to, že se s ním tito sousedé bavili v době, kdy byl komunistickým režimem pronásledovaný.

Ivan Jirous je již sedmým rokem pochovaný na tichém hřbitůvku v Kostelním Vydří, jak si přál. V krajině, po které tesknil ve svých Labutích písních. Před časem nás tedy napadlo dát dohromady vzpomínky o Jirousovi venkovanu, o jeho lásce k venkovu, zejména k Vysočině. Kéž se to společnými silami pamětníků z tohoto kraje podaří.