Jochova modlitba za smrt papeže

Deklarovaný „katolický věřící, ředitel Občanského institutu, absolvent 1. lékařské fakulty UK, publicista, vysokoškolský učitel a autor několika knih a studií Roman Joch píše v souvislosti s výrokem papeže, že trest smrti již není třeba pro ochranu společnosti: „Kdyby papež František … byl heretikem … věřící by museli uvažovat o prostředcích k jeho sesazení. Někteří papežové byli údajně sesazeni tak, že skončili v Tibeře.“ Je tohle tvrzení něco jiného než dvousložkový mix hrozby a návodu?

Fr. Goya, Poprava povstalců 3. května 1808

Joch ve svém posledním textu předvádí pozoruhodné postoje a pózy a nabízí věřícímu lidu i exemplární řešení problému s papežem. Nebudu nudit vyvracením omylů jeho výkladu, na ty má každý právo. Vztahuje se svým textem na České pozici k té početné části veřejnosti, která ještě babišonoviny čte a přečtenému tak nějak věří. Výběr témat, která se v těchto novinách představují za zásadní, je sám o sobě sporný. Texty psané o banalitách s pěnou u huby oligarchovi jistě dobře slouží k odvedení pozornosti od skutečně aktuálních věcí a otázek.

Publikum Jochových úvah i troubu, kterou to valí, nechám stranou. Chtěl bych upozornit jen na několik exemplárně hnusných nešvarů, kterých se „vysokoškolský učitel a publicista“ dopustil, a to přesto, že totéž dělají i mnozí jeho kolegové a přitom se tváří, že je to dovoleno. (Podobné způsoby uplatňují i natolik rozdílní „vysokoškolští učitelé“, jako jsou prof. Klaus a prof. Halík.)

Tito titulárové mluví o svých oponentech s nesmírným despektem tvrdíce, že kdyby takové „argumenty“ a názory zastával nějaký jejich student, vyhodili by ho od zkoušky. Dávají tím najevo jednak to, jak moc jim vlezlo do hlavy, že často stojí za katedrou a poučují, zkouší a známkují druhé a mají přitom poslední slovo – rozhodují o osudech. Už nemusí mluvit přímo, vyvracet, oponovat.

Joch se přiznává, že není teolog, takže se může mýlit, ale svá pseudoteologická obvinění papeže z hereze přitom nijak nemírní. Dokonce ve dvou vrcholech svého textu (vprostřed a na konci) upozorňuje, že konec papežova úřadování se dá snadno zařídit. Buďto tak, že lid papeže hodí do Tibery, nebo Bůh – na přání Romana Jocha a přímluvu svatých papežů – si heretika k sobě povolá jaksi dřív.

U Jocha zcela zjevně vítězí nesoudnost o mezích jeho vzdělání v theologii a triumfuje nestoudnost nad ohledy vůči člověku Františkovi. Z Jocha mluví zmocnělost jakéhosi nadučitele a nadexperta na globální problémy lidstva. Tento nový druh člověka není filosof ani theolog – nezabývá se poznáním sebe a Boha, ale je to jakýsi sociolog pokřížený s politologem a ekonomem, tedy kompilátor statistiky s ideologií. Tento nový druh vědce se nezdržuje rozpaky nad svou slabostí ani ohledy na pravdu. Nic nemusí nikdy dokládat – například, když opakovaně prohlašuje, že se papež František „skoro dopouští hereze“, „mate lid svou ‚argumentací‘“, etc…

Od pana Jocha mi přijde poněkud hnusné i to, že na konci svého pitomě nafouklého textu vyzývá k modlitbě za smrt papeže latinskou litanií. V té jediné latinské větě má taky chybu: „Všichni svatí papežové, ora pro nobis.“ Papežové jsou přece množné číslo a má být tedy ORATE.

Fr. Goya, Saturn požírající svého syna, 1819