Po většinu svého dospělého života věnuji poměrně velké úsilí a vynakládám dosti času a námahy na to, abych zapomněl, čemu mne učili ve škole. Nejde ani tak o faktické vědomosti – jako třeba s jakým i se píše babička, nebo jaký skvělý filosof Lenin byl a co všechno úžasného napsal. S tím se dá celkem bez problémů žít a informacím věřit nebo nevěřit, eventuálně zvážit, zda je využívat nebo se na ně vykašlat. Je jistě otravné, pamatovat si a po celý život v hlavě opatrovat, že s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán. Při pitce se však i takové znalosti můžou hodit. Samozřejmě zaráží zoufale nízká efektivita školství. Je skandální, jak dlouhou dobu trvalo, než se takový nanicovatý objem informací podařilo zprostředkovat. Co je ze všeho nejhorší, jak otravné a nezáživné to vše bylo. Bylo by možné tesknit nad tím, jaká dobrodružství mohly místo toho generace chlapců a dívek zažít, jaké světy objevit, ale budiž.

Horší jsou takové ty kulturní a civilizační návyky a poznatky, které se na dítě držené v té mrzoutské represivní instituci zvané škola, chtě nechtě nalepí. Například ten lenivý a bázlivý materialismus, se kterým se jaksi automaticky snoubí samolibá moralita, která samozřejmě nemá vůbec nic společného s nějakou opravdovou morálkou nebo s jakýmikoli jinými duchovními hodnotami. Ten školou vykreslený obraz světa, ve kterém na každou otázku existuje správná (pokud možno stručná a rázná) odpověď. Správnosti odpovědi, posuzuje neomylný arbitr, který je vždy po ruce. Tento svět je samozřejmě naprosto bez slunce, bez humoru. Velké a barvité osobnosti přetavuje na gypsové figury. Z dramatických událostí se stávají nudná schémata, z literatury ubíjející pitomé theorie, popřípadě bezduché veršovánky. Příroda se stává shlukem atomů z vody H2O. Pro umění v takovém prostředí logicky vůbec není místo, ani být nemůže. Není divu, že toto kasárenskonemocniční ovzduší produkuje šikanu a jiné patologické projevy. Ale to už je jiná kapitola, o tom snad zase jindy.

Je milé, když člověk čas od času narazí na nástroje, které mu v úsilí se takového světa zbavit pomáhají a naznačí směr, jakým je možno se vydat. Tuhle jsem si s potěšením přečetl esej Johna Lukacse Na konci věků. A to zdaleka nejen proto, že autor tak pěkně píše o škole: „Dalším rysem novověku byla institucionalizace školství… Od 19. století nesly za všeobecné a veřejné vzdělávání stále větší odpovědnost státy a tento model se stal nedotknutelným. Za náležitou výchovu dětí však stále byli odpovědni rodiče. Ve 20. století nastala změna. Stejně jako mnoho jiných záležitostí i role škol nabobtnala a rozšířila se, kdežto dřívější odpovědnost rodičů poklesla… Často hlavní a faktickou funkcí škol se stal dohled.“

Lukacs popisuje byrokratizaci vzdělání – důležitější než schopnosti, moudrost či vědomosti chovanců jsou ty správné diplomy. Důsledky jsou paradoxní – lidé studují čím dál déle a vědí toho však čím dál méně. „Stále více mladých lidí nedokáže po více než dvaceti letech ve škole bez potíží číst, psát, ani se dobře vyjadřovat,“ všímá si autor, sám vysokoškolský pedagog.

Lukacs popisuje a komentuje současný vývoj, zařazuje ho do historických, zejména novověkých, souvislostí a počíná si při tom velice zručně. S lehkostí a trefně je autor schopen v několika větách vykreslit parabolu vývoje novověkého státu: „Roajalistický a centristický absolutismus byl především na počátku zaměřen proti aristokratům a feudalismu – částečně tedy šlo o demokratický jev… Tocqueville byl prvním, kdo odhalil, že moc a pravomoci suverénního a centralizovaného státu narůstaly bez ohledu na to, zda vládl monarcha nebo buržoazie. A ve 20. století v souvislosti s růstem demokracie dále vzrůstaly i pravomoci státu…Většina Hitlerových a Mussoliniho poddaných proti nim nikdy nevystoupila, protože byli oba představiteli lidové moci. Hitler prohlásil, že stát je zastaralý koncept… Státy se začaly drolit i jinak… důkazy tohoto vývoje je privatizace některých bývalých funkcí státu i úkolů a služeb, které poskytoval… Lidová nespokojenost s vládou pouze zastírá podstatu tohoto jevu…Byl to opět Tocqeuville, který o nevyhnutelném nezdaru lidských institucí napsal, že pokud se lidé snaží dovést či dotáhnout své vrozené a svébytné charakteristické vlastnosti do extrémů, výsledkem je pravý opak toho, o co původně usilovali.“ (Tohoto jevu si ovšem všiml už před pár tisíci let nějaký Aristoteles.)

Lukacs je profesí historik a tak se zamýšlí nad methodami historického bádání a vědecké práce obecně a i tady pomáhá zbavovat se školometského myšlení: „‚Fakta‘ nejsou pravdy, závisejí na svých zdrojích a theoretických tvrzeních… Theoretická tvrzení nebo sdělení se sice mohou blížit pravdě, ale to je asi vše, co od nich můžeme očekávat. ‚Fakt‘ není nikdy absolutní.“

Toto tvrzení ilustruje na příkladu výroku „někteří komunisté jsou vrazi“: „Představte si Poláka nebo Rusa, který, dejme tomu, v roce 1948 vystoupí a vysloví toto obvinění na veřejném shromáždění ve Varšavě či Minsku uspořádaném stalinistickými pohůnky v čele s komunistickým ministrem. Nyní si představte, že stejný výrok zazní, řekněme, v roce 1952 na schůzi Mladých republikánů v Chicagu… Rozdíl není jen v odvaze řečníků – ani jen v tom, že výroky byly určené různým lidem. Domnívám se, že za daných, tedy historických okolností, byl výrok v prvním případě pravdivější než v tom druhém. Měl blíže k pravdě, protože byl zásadnější, pokud jde o její hledání za ohyzdné přítomnosti a převahy přijímaných nepravd. Lze v něm jasně rozeznat vyšší kvalitu pravdy.“

Je zarážející, myslí si autor, jak náš obraz světa a myšlení za posledních více než 100 let stagnovaly. Je tomu tak navzdory veškerému technickému optimismu, novým technologiím a frenetickým výkřikům o vývoji a modernitě naší doby. Jako důkaz tohoto tvrzení uvádí trvalou a nezpochybňovanou reputaci vůdčích myslitelů konce 19. století (dvacáté století pro Lukacse začíná 1. světovou válkou): Darwina, Marxe, Freuda a Einsteina. Podobně trvalá prestiž nikdy dříve v novověké historii neexistovala. Lukacs v tom nevidí nic pozitivního, obává se, že jde o poslední myslitele před věkem naprosté intelektuální stagnace a zmatku: „Možná se posouváme do barbarského věku, v němž nejbláznivější mýty (jako příklad se uvádí odmítání teorie relativity poukazem na to, že Einstein byl Žid, zavržení Darwinismu představiteli kreacionismu nebo různé New Age představy) budou vyznávat stovky miliónů lidí. Ve srovnání s těmito mýty musíme dát Darwinovi, Marxovi, Freudovi a Einsteinovi přednost,“ myslí si Lukacs přes všechny své výhrady a kritiku těchto myslitelů.

Hlavní příčinu všech zmatků současnosti v eseji popisovaných vidí autor v relativizaci pravdy, v objektivizaci světa, tedy ve výdobytcích novověku a materiální vědy. Začalo to Koperníkovým zjištěním, že Země není středem vesmíru. Koperníkovy, Keplerovy, Galileovy a Newtonovy objevy, které „odsunuly lidi a Zemi ze středu vesmíru, vedly k tomu, že jsme se společně se Zemí stali stěží něčím víc a spíše něčím méně než smítkem na okraji obrovského smetiště vesmíru“.

Autor tomuto obrazu světa oponuje: „V protikladu ke všem uznávaným theoriím si dnes, na konci věku, musíme přiznat, že jsme společně se Zemí středem vesmíru… Nestvořili jsme vesmír. Vesmír však je naším objevem, a proto je stejně jako všechny lidské vynálezy časově ohraničený, relativní a potenciálně chybný.“

Není to jen idealismus, který ho vede k tomuto postoji. Heisenbergerův princip neurčitosti či Schrodingerovy theorie slouží Lukacsovi jako vědecké opory pro jeho názor.

Esej Na konci věku není nijak optimistické čtení. Lukacs ale při tom všem vůbec neskuhrá: „Život během zániku Západu – a jsem si toho dobře vědom – vůbec není beznadějný ani strašný.“

(John Lukacs: Na konci věku, Academia 2009.)