Pane prezidente, pane premiére, dámy a pánové ministři, milí kolegové,

Evropa se nachází v kritickém bodě svých dějin. Americký štít se rozpadá, hrozí opuštění Ukrajiny, posílení Ruska. Washington se stal Neronovým dvorem, s ohnivým císařem, poslušnými dvořany a ketaminem poháněným šaškem, který má na starosti čistku ve státní správě.

Je to tragédie pro svobodný svět, ale především je to tragédie pro Spojené státy. Trumpovo poselství zní, že nemá smysl být jeho spojencem, protože vás nebude bránit, uvalí na vás větší cla než na své nepřátele a bude vyhrožovat, že zabere vaše území, přičemž bude podporovat diktatury, které vás napadnou. „Král dohody“ ukazuje, v čem spočívá umění dohody. Myslí si, že Čínu zastraší tím, že si lehne před Putinem, ale Si Ťin-pching tváří v tvář takovému ztroskotání pravděpodobně urychlí přípravy na invazi na Tchaj-wan.

Ještě nikdy v historii se nestalo, aby prezident Spojených států kapituloval před nepřítelem. Nikdy nikdo nepodpořil agresora proti spojenci. Nikdy nikdo nepošlapal americkou ústavu, nevydal tolik nezákonných dekretů, neodvolal soudce, kteří mu v tom mohli zabránit, jedním šmahem nepropustil generální štáb armády, neoslabil všechny kontrolní mechanismy a rovnováhy a neovládl sociální média. To není neliberální drift, to je začátek konfiskace demokracie. Připomeňme si, že ke svržení Výmarské republiky a její ústavy stačil jeden měsíc, tři týdny a dva dny. Věřím v sílu americké demokracie a země již protestuje. Ale za jeden měsíc Trump napáchal v Americe více škody než za čtyři roky svého minulého prezidentství. Byli jsme ve válce s diktátorem, nyní bojujeme s diktátorem podporovaným zrádcem.

Před osmi dny, právě ve chvíli, kdy se Trump v Bílém domě otíral o Macrona, hlasovaly Spojené státy v OSN spolu s Ruskem a Severní Koreou proti tomu, aby Evropané požadovali stažení ruských vojsk. O dva dny později v Oválné pracovně dával vyhýbač vojenské služby válečnému hrdinovi Zelenskému lekce z morálky a strategie, než ho propustil jako čeledína a nařídil mu, aby se podřídil, nebo odstoupil. Dnes v noci udělal další krok k neslávě, když zastavil dodávky slíbených zbraní. Co dělat tváří v tvář této zradě? Odpověď je jednoduchá: postavit se jí čelem.

A především se nenechme mýlit. Porážka Ukrajiny by byla porážkou Evropy. Pobaltské státy, Gruzie, Moldavsko jsou již na seznamu. Putinovým cílem je návrat k Jaltě, kde byla Stalinovi postoupena polovina kontinentu. Země Jihu čekají na výsledek konfliktu, aby se rozhodly, zda mají Evropu nadále respektovat, nebo zda ji nyní mohou pošlapat.

Putinovi jde o to, aby skončil řád, který před 80 lety zavedly Spojené státy a jejich spojenci a jehož první zásadou je zákaz získávání území silou. Tato myšlenka stojí u samého zdroje OSN, kde dnes Američané hlasují ve prospěch agresora a proti napadenému, protože Trumpova vize se shoduje s Putinovou: návrat ke sférám vlivu, kdy velmoci diktují osud malých zemí. Moje je Grónsko, Panama a Kanada, vaše je Ukrajina, Pobaltí a východní Evropa, jeho je Tchaj-wan a Čínské moře. Na večírcích oligarchů ze zálivu Mar-a-Lago se tomu říká „diplomatický realismus“.

Jsme tedy sami. Ale řeči o tom, že Putinovi nelze vzdorovat, jsou falešné. Na rozdíl od kremelské propagandy je na tom Rusko špatně. Za tři roky se takzvané druhé největší armádě světa podařilo urvat jen drobky ze země s třikrát menším počtem obyvatel. Úrokové sazby na úrovni 25 %, zhroucení devizových a zlatých rezerv, demografický kolaps ukazují, že se nachází na pokraji propasti. Americká pomocná ruka Putinovi je největší strategickou chybou, jaká kdy byla ve válce učiněna.

Šok je to sice prudký, ale má svou přednost. Evropané se probouzejí z popírání. Během jednoho dne v Mnichově pochopili, že přežití Ukrajiny a budoucnost Evropy je v jejich rukou a že mají tři imperativy. Urychlit vojenskou pomoc Ukrajině, aby kompenzovala americké selhání, aby se udržela, a samozřejmě prosadit svou přítomnost a přítomnost Evropy při jakémkoli vyjednávání. To bude nákladné. Bude nutné ukončit tabu využívání zmrazených ruských aktiv. Bude nutné obejít komplice Moskvy v samotné Evropě koalicí ochotných zemí, samozřejmě s Velkou Británií.

Za druhé, požadovat, aby jakoukoli dohodu doprovázel návrat unesených dětí, vězňů a absolutní bezpečnostní záruky. Po Budapešti, Gruzii a Minsku víme, jakou cenu mají dohody s Putinem. Tyto záruky vyžadují dostatečnou vojenskou sílu, aby se zabránilo nové invazi.

A konečně, a to je nejnaléhavější, protože to zabere nejvíce času, musíme vybudovat zanedbanou evropskou obranu, která nahradí americký ochranný deštník od roku 1945 a který byl po pádu Berlínské zdi potopený. Je to herkulovský úkol, ale právě podle jeho úspěchu či neúspěchu budou vůdci dnešní demokratické Evropy hodnoceni v učebnicích dějepisu.

Friedrich Merz právě prohlásil, že Evropa potřebuje vlastní vojenskou alianci. To znamená uznat, že Francie měla po desetiletí pravdu, když prosazovala strategickou autonomii. Zbývá ji vybudovat. Bude nutné masivně investovat, posílit Evropský obranný fond mimo maastrichtská kritéria zadlužení, harmonizovat zbraňové a muniční systémy, urychlit vstup Ukrajiny, která je dnes vedoucí evropskou armádou, přehodnotit místo a podmínky jaderného odstrašování na základě francouzských a britských kapacit, obnovit protiraketový štít a satelitní programy. Plán, který včera oznámila Ursula von der Leyenová, je velmi dobrým východiskem. Bude však zapotřebí mnohem více. Evropa se znovu stane vojenskou mocností pouze tehdy, když se znovu stane průmyslovou mocností. Jedním slovem, Draghiho zpráva bude muset být realizována. K dobrému.

Skutečným vyzbrojením Evropy je však její morální přezbrojení. Musíme přesvědčit veřejné mínění tváří v tvář válečné únavě a strachu, a zejména tváří v tvář Putinovým kumpánům, krajní pravici a krajní levici. Včera v Národním shromáždění, pane premiére, před vámi opět argumentovali proti evropské jednotě, proti evropské obraně. Říkají, že chtějí mír. Oni ani Trump však neříkají, že jejich mír je kapitulace, mír porážky, nahrazení de Gaulla Zelenského ukrajinským Pétainem na pokyn Putina. Mír pro kolaboranty, kteří už tři roky odmítají jakoukoli pomoc Ukrajincům.

Je to konec Atlantické aliance? Riziko je to velké. Ale v posledních dnech veřejné ponížení Zelenského a všechna šílená rozhodnutí přijatá v posledním měsíci konečně přiměla Američany reagovat. Průzkumy veřejného mínění klesají. Republikánské zákonodárce vítají v jejich volebních obvodech nepřátelské davy. Dokonce i Fox News začínají být kritické.

Trumpisté už nejsou ve svém majestátu. Ovládají exekutivu, parlament, Nejvyšší soud i sociální sítě. V americké historii však vždy vítězili bojovníci za svobodu. Ti začínají zvedat hlavu. Osud Ukrajiny se odehrává v zákopech, ale záleží také na těch, kteří chtějí ve Spojených státech bránit demokracii, a zde na naší schopnosti sjednotit Evropany, najít prostředky pro jejich společnou obranu a učinit z Evropy mocnost, kterou kdysi v historii byla a kterou se neváhá znovu stát.

Naši rodiče porazili fašismus a komunismus za velkou cenu. Úkolem naší generace je porazit totalitarismy 21. století.

Ať žije svobodná Ukrajina, ať žije demokratická Evropa.

C.M. ve francouzském Senátu v úterý 4. března 2025 (projev sdílel na svých FB stránkách Petr Ludwig)