Z výsledků prvního kola francouzských presidentských voleb se nejvíce radují asi zaměstnanci institutů na výzkum veřejného mínění: jejich předpovědi se tentokrát na sto procent vyplnily. Jediné nepřesnosti se dopustily v odhadu abstence, neboť k urnám se dostavilo více voličů, než předpokládaly.

Výsledek voleb je v širším historickém kontextu V. republiky překvapivý, neboť do druhého kola se kvalifikovali Emmanuel Macron a Marine Le Penová, dva kandidáti, kteří se neopírají o žádnou z dosud vedoucích hlavních stran v pravo-levém, bipartitním systému. Svědčí to hlavně o krizi těchto stran, jak levostředových Socialistů tak pravicových Republikánů, a ztrátě důvěry jejich voličů. Jejich reprezentanti skončili neslavně – skandály pronásledovaný podvodník François Fillon na třetím místě s 19 % hlasů a socialista Benoît Hamon na pátém místě s ubohými 6 %. Tyto výsledky nepochybně vyvolají velké otřesy uvnitř těchto stran, pozorovatelé hovoří o možném rozpadu Socialistické strany, na straně Republikánů lze očekávat rovněž důležitá přeskupení.

Mnoho komentátorů mluví o radikální transformaci francouzského politického života, o rozbití dosavadního „systému“, o úspěchu „protisystémových“ kandidátů, atd. To mi připadá dost přehnané. Je nutné uvážit, že Národní fronta paní Le Penové hraje důležitou roli ve francouzském politickém spektru již od 80. let (tj. přes třicet let) a v tomto smyslu je nepochybně součástí „systému“, byť v poněkud marginální pozici hrozby, strašáka, útočiště, prostředku na vylévání vzteku, apod. Je rovněž nutné připomenout, že Emmanuel Macron, i když je v politice relativní nováček, je typickým produktem současného finančně-liberálního, bezohledně globalizujícího prostředí. Někteří kritici soudí, že pod nátěrem modernosti jeho ekonomický program nepřináší nic nového, naopak se spíše retrodgádně situuje do kontinuity s liberalismem 19. století.

Macronovo vítězství v prvém kole a za takřka jisté považované vítězství v kole druhém (všechna průzkumy hovoří o drtivé převaze vůči paní Le Penové) je pro oligarchické vládnoucí prostředí velkou úlevou, znamená pro ně, že se bude pokračovat tak jako dosud, ovšem nyní pod vedením neokoukaného pohledného mladého politika. Okamžitě po vyhlášení výsledků jak François Fillon, tak i Benoît Hamon vyhlásili, že podporují Macronovu kandidaturu a vyzvali své voliče, aby pro něj v druhém kole hlasovali. Zvedá se vítr, je potřeba obracet korouhvičky, převlékat kabáty, křesla (ministerská, parlamentní, aj.) jsou v dohledu, je potřeba zaujmout pozice, prodrat se v okolí nového „silného muže“ do popředí. Otázkou totiž zůstává, s kým bude v případě svého vítězství Macron vládnout, jaký bude poměr sil v parlamentních volbách, které budou měsíc po presidentských následovat. Čeká Francii nějaká forma centristické či pravolevé „velké koalice“ na německý či rakouský způsob? Nelze to vyloučit, ale je třeba připomenout, že takové řešení nikterak neodpovídá tradicím francouzské V. republiky.

Oddechly si nejen místní politické špičky, ale určitě i vedoucí evropské vrstvy v Bruselu a vládní kruhy partnerských evropských zemí, pro něž je uspokojivé, že se na první místo dostal – dá se říci – ten „nejevropštější kandidát“, zatímco velká většina z jedenácti pretendentů byla k Evropské unii velmi kritická, ne-li zcela negativní.

Všichni se tedy radují a vše se odehrává v náladě prozářeného optimismu, naděje na změny a na obnovu politického systému. Zapomíná se přitom, že se nezměnilo v jádru nic, že program kandidáta Macrona je velmi mlhavý, ne-li inexistentní, že žijeme ve světě, který má tragický rozměr a ne v episodě televizní série nebo „reality show“. Že jediným předvídatelným osudem bubliny je, že dříve či později splaskne.