Stalo se módou sezóny naskakovat na pěkně vystrojeného koně tradičního křesťanství, ve skutečnosti však spíše na pěkně vystrojeného koně tradice než na křesťanství. Nejen, že se nejvyšší tuzemská pomazaná hlava římskokatolické církve zálibně nechává vidět při spektáklech politických, ba papalášských, nejen, že ten či onen mocipán sebevědomě vrhá vymyšlené biblické citáty nad hlavy davů, nejen že z Katedrály nám bylo dáno vychutnat hysterické hřímání posledního z proroků apokalypsy, pro něhož je nejhroznějším ze zlopověstných Jezdců temné spiknutí homosexuálů, ale i jazyk některých médií metá křesťanskými blesky vpravo vlevo. Z komunistického šmoka Haló novin pěkně veřejně konvertovaný hradní úředník nedávno zveřejnil obrázek, kde nad svatou Anežkou visí kříž a nad křížem, nejvýše ze všech svatých vyobrazení nový idol: retušovaný obrázek pana prezidenta. Cézaropapismus si můžeme vychutnat v přímém přenosu. Tradiční náboženství se nám v české kotlině dusí jako pětkrát převařený guláš.

Mnohem tišeji zní hlasy skutečných křesťanů, mnohdy těch, kteří za komunistického režimu skutečně trpěli, autentický hlas víry a biblického poselství. Všichni víme, že tito lidé jsou zhusta vysmíváni a označováni div ne za ďábly. Naopak mocní si hrají na disidenty, lež vydávají za pravdu a vysmívají se těm, z jejichž daní tloustnou. Není zde v kotlince ničím novým, že nomenklaturní kariérista vzpomíná, jak bojoval za svobodu na Národní třídě, usvědčený udavač velebí Chartu 77 a komunista se vyznává z obdivu ke Karlu Krylovi. Cítíme asi všichni, že česká společnost se radikalizuje, štěpí na různé tábory a pociťuje v různé míře frustraci. Jde o hlubokou krizi, která rozděluje bývalé přátele, ba dokonce rodiny a má schopnost ovlivnit politické zřízení, a tedy budoucnost nás všech. Občas se divíme, co se to jen stalo s kdysi příjemnými, vzdělanými a tolerantními lidmi. Řada jmen, nad nimiž kroutíme hlavou, je stále delší.

Jedním z obrazů, v nichž se zrcadlí krize společnosti, je nyní již slabší, ale stále přežvykovaný příliv zoufalých běženců ze zemí zmítaných válkou. Obecně bývají uprchlíci ztotožňováni s radikálními muslimy, ale jsou mezi nimi jak křesťané, tak zcela vlažní muslimové. Sýrie byla po celá poslední desetiletí sekulárním státem a mnoho Syřanů jsou stejně matrikoví muslimové, jako jsou mnozí Češi matrikoví katolíci. Nicméně vyděšená společnost podněcovaná nezodpovědnými a prolhanými politiky v tomto příchodu zoufalých lidí ráda viděla a dosud vidí osudový islámský vpád. A mnozí demagogové hojně přitápějí pod kotlem strachu i po těch pár letech, kdy uprchlíka u nás nikde nevidět. Ponecháme-li stranou tuto populistickou vypočítavost a šejdířství, neměli bychom ale zlehčovat obavy občanů, kteří mají starost o budoucnost Evropy.

Zvláštním způsobem nahlíží na tento jev lidé věřící, a to jak z křesťané, tak ze židovské tradice. Na rozdíl od většiny populace totiž mnohem konkrétněji chápou evropské dědictví jako dědictví biblické, dědictví prorocké etiky a dědictví dialogu. Radikální islamismus, ostatně stejně jako každé fanatické náboženství, je s tímto evropanstvím v nesmiřitelném rozporu. Na druhé straně věřící lidé vědí, že právě v biblickém dědictví je zakódovaný imperativ pomáhat lidem v nouzi. Otázky z Genesis 4, 9: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ nebo z Lukáše 10, 29: „Kdo je můj bližní?“ jsou základními otázkami mezilidského jednání věřících. Věřící se tedy dnes dostávají do dvojího ohně: na jedné straně touží ochránit biblické dědictví před vpádem barbarství, na druhé straně pociťují odpovědnost za zbědované bližní. Zásadní otázkou pak je právě ono „Kdo je můj bližní?“

Podle odpovědi na tuto otázku pak můžeme buď vztyčit jakousi bojovou zástavu zlatem krumplovanou a pomalovanou symboly božích bojovníků a můžeme vytáhnout proti nepřátelům, k nimž započítáme nejen islamisty, ale vůbec každého muslima, nebo dokonce vůbec kohokoliv z Blízkého východu. A šmahem smeteme také ty ne zcela správně nábožensky zařazené bližní, třebas liberální křesťany nebo Židy. Nebo můžeme naložit auto potravinami, oděvy a pokrývkami a jet pomáhat promrzlým rodinám na hranicích naší Evropy. Věřící dnes skutečně konají to, či ono, jedni zdvihají bojové korouhve a druzí pomáhají. Židé i křesťané bijí na poplach před invazí nepřátelských hord a vyzývají ke stavění hradeb a opět jiní posílají peníze a tráví dny a noci na polích mezi běženci, kde nezištně rozdávají léky, jídlo, pláštěnky a pomáhají s organizací té velké pouti. Bylo by snadné moralizovat, vyzdvihnout jedno řešení a zavrhnout druhé. Nicméně zkusme si nejprve položit biblické otázky: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ nebo „Kdo je můj bližní?“ Sama biblická zpráva dává odpovědi, odpovědi nikoliv formou zákona a jednoznačného příkazu, ale formou příběhu, který lidé Bible znají. Koneckonců je svobodou volby, zda ten příběh skončí bratrovraždou nebo záchranou zraněného cizince. Nemusíme brát biblické příběhy v úvahu, ale jako věřící bychom si je měli aspoň vyslechnout. A ti, kdo nevěří, by si je mohli poslechnout třeba jen tak, bez ohledu na víru, jako nějakou dávnou moudrost, pradávnou lidskou zkušenost.

A ještě je zde jeden text, který mne vždy zarazí, ten je vřazen do archetypálního vyprávění o zrození božího lidu, do příběhu Exodu. Když farao krutě utiskoval děti Izraele, Hospodin je vyvedl z otroctví. To vyjití bylo doprovázeno krutými událostmi, mnohými úmrtími nevinných Egypťanů a zničením celé země. Co je ale etikou exodu? Není to triumfalismus vítězů, kteří si konečně srovnali účty se svými trýzniteli, je to jeden krátký verš v Ex 22, 21-23, kde je jednoznačně a mezi jinými stejně jednoznačnými příkazy uvedeno: „Příchozímu nebudeš škodit, ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli příchozí v egyptské zemi.“

Ponaučení z utrpení Izraelců jako bezprávných cizinců v Egyptě je tedy pro věřící v tom, abychom se nechovali stejně jako Egypťané, ale abychom striktně ochraňovali práva přistěhovalců, cizinců, hostů. A ti jsou spolu se všemi slabými pod zvláštní ochranou samotného Hospodina. Pokud bychom se zachovali k příchozímu krutě, Hospodin vyslyší jeho nářek a svůj lid, který se zla dopustil, pobije mečem. Těžko si dnes lze představit takový boží trest, kdo by nás bil mečem? Ale není to nakonec tak, že se i my bojíme jakési snad až válečné apokalypsy, nějaké krize mnohem hlubší než jakou jsme zažili kdy dříve? Bojíme se přívalu barbarů, ale měli bychom se bát i ztráty vlastního lidství. To barbarství nečíhá jen za hranicemi, to je někde velice blízko, jak čteme v Genesis 4, 7: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Barbarství je už přítomné v našich srdcích. Víme, že při vášnivé obraně našeho dědictví právě toto dědictví můžeme ztratit.

Opět se zde však objevuje otázka, zda příchozí, kteří překračují hranice Evropy, jsou příchozími v biblickém smyslu. Na to nám žádný svatý text neodpoví, ale pozor, neodpoví na to ani žádný novinář, politik, mudrc nebo mediální celebrita. Jsou ti lidé nepřátelé, bojovníci plní nenávisti a zlých úmyslů, nebo jsou to zoufalí běženci s dětmi v náručí? Cítí k nám nenávist a pohrdání, nebo jsou vděčni za podanou ruku? Chtějí se zmocnit našeho bohatství, nebo prchají před smrtí? Nebo platí oboje? Člověk víry se vystavuje riziku: Jsou mezi nimi tací i tací, nebo je to také tak, že nyní prchají před smrtí, ale již zároveň doufají v lehký život ve vysněném ráji a hněvají se na nás za naši opatrnost a neochotu pomáhat? V té ohromné mase lidí na útěku jistě nejsou jen ďáblové, nebo jen andělé. Nejspíš tam budou nevinné duše, matky s dětmi a vzdělaní otcové rodin, dokonce i mladíci, ano oni obávaní silní chlapi, kteří chtějí jen tvrdě pracovat a živit své blízké. Určitě tam budou i podvodníci, násilníci, zloději, negramoti a hlupáci. Předpokládejme, že se ti přicházející lidé nebudou příliš lišit od dobrých a zlých lidí v Evropě. Snadno zjistíme, že mezi muslimy, křesťany a jinými není rozdíl.

To jsou však jen logické úvahy, pokud opravdu chceme vědět, kdo je náš bližní, nezbývá než vstát a za těmi lidmi osobně zajít. To je to těžší řešení, jiné řešení ale není. Nepotkávají se totiž ideologie s ideologiemi, ba dokonce ani náboženství s náboženstvím, ale vždy jen lidé s lidmi.