Druhou říjnovou neděli proběhly v Německu dvoje zemské volby. V největší spolkové zemi Bavorsku a v Hessensku. Jak tomu bývá i u nás v případě voleb do krajských zastupitelstev, nezabývaly se příliš lokálními problémy v zemské kompetenci, nýbrž mnohem spíše sloužily jako barometr spokojenosti s vládou spolkovou, tzv. Ampel koalicí. Semafor je pojmenována po stranických barvách, tedy červené sociálních demokratů SPD, žluté svobodných demokratů FDP a zelené die Grünen. A podle očekávání u voličů propadly, resp. připsaly si razantní ztráty. Z nadpoloviční většiny na spolkové úrovni by tak podle hlasů v Bavorsku byla nyní pouhá čtvrtina a v Hessensku třetina, což má k potřebné většině proklatě daleko.

Zajímavější, než o kolik strany vládní koalice přišly hlasů, je otázka, které strany na neoblíbenosti současné vlády naopak vydělaly. Na prvním místě se nabízí opoziční CDU, která v Hessensku oproti posledním zemským volbám skutečně posílila o téměř osm procent. Její sesterské CSU v Bavorsku, která měla zemi kdysi svěřenou takřka jako kondominium, se už ale překvapivě nedařilo. Kupodivu naopak oslabila, byť jen o desetiny procenta, a letos jí na první místo muselo stačit „jen“ 37 %. V Bavorsku ale profitovaly jiné dvě strany, a to lokální fenomén Svobodní voliči (Freie Wählern), středopravicová strana vyrůstající z lokální samosprávy, které takřka 16 % vytváří dobrý můstek pro expanzi do celoněmecké politiky, a pak strana, o které se hovoří takřka nejčastěji AfD. Krajně pravicová strana vymezující se hlavně proti nekontrolované migraci, ale hojně šířící proruské narativy a třeba kvůli antisemitským výrokům je i v hledáčku Spolkového úřadu na ochranu ústavy (civilní kontrarozvědka), byla považována za fenomén nových spolkových zemí, nicméně se pevně uchycuje i v těch starých. V Bavorsku ji Svobodní voliči odsunuli o procento na místo třetí, v Hessensku jí ale patří příčka druhá, přičemž oproti posledním volbám posílila shodně kolem pěti procent. Sečteno a podtrženo by jí podle aktuálních průzkumů na celoněmecké úrovni volilo 23 % (v nových spolkových zemích 30 %) voličů, což jí po CDU opět stačí na pohodlnou druhou příčku.

Političtí pozorovatelé se vzácně shodují, že za jejím kontinuálním vzestupem je právě otázka migrace, a pokud současná vládní koalice nepřijde s účinným řešením, růst bude dále. A tím řešením se rozumí jediné: Snížit počet uprchlíků přicházejících do Německa a žádajících o azyl nebo jiný druh ochrany. Situace ještě není totožná s rokem 2015, kdy velkorysé gesto Angely Merkelové zabránilo rozpadu společné politiky EU, a Německo absorbovalo na milión běženců, stávající instituce a především obce ale hlásí vyčerpání svých možností a kapacit. V Německu jsou běženci rozdělováni do místních komun, které jsou povinné jim zajistit např. ubytování. V praxi tak např. na bývalých západoberlínských letištích Tegel a Tempelhof vyrostly nouzové ubytovací buňky a situace je podobná po celé zemi. Jen za letošní rok hovoří odhady o 400 000 nově příchozích.

Tradičně liberální a velkorysý německý přístup, reprezentovaný zvláště Zelenými a SPD, se zdá být vyčerpán, resp. neudržitelný. Německo, možná ještě stále zatížené částí historické viny z 2. sv. války, se snaží pečlivě a zodpovědně bránit práva všech příchozích. V praxi to znamená, že nějaký druh ochrany získá vlastně každý uprchlík, protože buď pochází ze země zmítané občanskou válkou, nebo hladomorem nebo mu v zemi původu hrozí jiný druh nebezpečí. Problém tak není v udělování azylu (toho dosáhne málokdo), ale ve stávající neschopnosti odlišit existující právo od neexistujícího, právo na azyl od práva na migraci.

A pod vlivem aktuálních volebních výsledků němečtí politici pomalu dospívají k bolestnému zjištění, že přistěhovalecká politika není pouze o pomoci lidem v nouzi, lidem pronásledovaným nebo s malou perspektivou, ale také o tzv. pull faktorech, tedy faktorech rozhodujících o tom, proč právě Německo patří mezi uprchlíky k zemi nejoblíbenější. A pokud voliči počítají především čísla, jak dosáhnout toho, aby Německo tento statut oblíbenosti ztratilo. Pro vládní Zelené nebo sociální demokraty to znamená svá celoživotní kréda nebo ideály postavit takřka na hlavu. Pokud si ale v politice chtějí udržet slovo a vzít extremistům vítr z plachet, nic jiného jim nezbývá.

Že to lze jim ukazuje příklad hned jedné sousední země. V Dánsku na vrcholu migrační krize v roce 2015 zaznamenala rekordní zisk 21 % hlasů pravicově populistická Dánská lidová strana. Současná premiérka za sociální demokraty, Mette Frederiksen, vyšla z premisy politických odpůrců, že vysoký počet migrantů ohrožuje křehký sociální smír i soudržnost celé společnosti a dala si za cíl plošně snížit počet žadatelů o azyl, tedy učinit Dánsko pro uprchlíky neatraktivním. Přišla s radikálními a mnohdy spornými kroky, mezi které patří např. přesun celého azylového řízení do třetích zemí (odmítnutého žadatele nebude třeba z Dánska vyhošťovat), omezit pohyb odmítnutých žadatelů o azyl na detenční centra, v kterých budou čekat na vyhoštění (to může trvat léta, pokud země původu není považována za bezpečnou), zabavování cenností žadatelům na pokrytí nákladů řízení nebo dohoda s Kosovem, dle které azylanti nebo lidé s povolením k pobytu z třetích zemí, kteří spáchají trestný čin, vůbec nenastoupí do dánského vězení, ale právě do kosovského, z kterého po uplynutí trestu budou vyhoštěni do země původu. Kosovo si tak má ročně přijít na 15 milionů Euro.

Ne všechna opatření se podařilo prosadit nebo zavést do praxe, ostatně se mnohdy dotýkají i základních práv a svobod, nicméně voliči vidí čísla. Za prvních pět měsíců letošního roku byl počet žádostí o azyl v Dánsku více než 100 x nižší než v Německu. A co je významnější a pro německé vládní politiky zvlášť lákavé, Dánská lidová strana spadla v průzkumech na 2 % podporu.