Volby dopadly opravdu nečekaně a kromě zatvrzelých příznivců Jiřího Paroubka přivítala většina populace jejich výsledek s úlevou. Nenaplnily se totiž ty nejčernější scénáře o vládě sociálních demokratů opřené o komunisty, jejichž realizaci valná část společnosti očekávala s odevzdaným fatalismem. Avšak scénáře, které se nyní počínají realizovat, nemusí být o mnoho lepší.

Jestli někdo čeká hollywoodské melodrama se šťastným koncem, ať se radši přestane o politickou kinematografii zajímat a odebere se někam do ústraní pralesa.

Komunisté představují revival minulosti, o níž téměř nikdo nestojí a jejíhož návratu se skoro každý bál. Komunisté jsou opravdu největšími dinosaury, ovšem vítězní savci, mezi něž nyní nutno zařadit hlavně TOP 09 a Věci veřejné, nemají o nic menší zuby. Respektive, mají zuby mnohem modernější, takže už nemusí být tolik vidět. Což ale neznamená, že takové moderní zuby nekoušou.

Jen co se rozběhly rozhovory o vládní koalici, začaly se právě obě „komety“ letošních voleb mezi sebou dost škorpit. Při bližším ohledání původu napětí mezi „topáky“ a „véčkaři“ lze zjistit, že jeho příčinu tvoří obchodní spory. Ne náhodou označují představitelé Věcí veřejných za problematické ty státní zakázky, na nichž má zájem ekonomické pozadí Miroslava Kalouska: státní megazakázku na odstranění ekologických škod či různé kšefty vojenské povahy. Kalouskův dobrý přítel zbrojař Richard Háva určitě nemá rád Víta Bártu, de facto majitele Věcí veřejných, a tyto city jsou podle všeho vzájemné. Zatímco Háva by rád „vládě rozpočtové zodpovědnosti“ dodával kanóny a tanky, Bárta má zájem na elektronických bezpečnostních technologiích, jež bychom mohli metaforicky označit za „softwarové fízly“. Ti dokáží být bdělejší a výkonnější než fízlové z masa a kostí, než estébáci minulé epochy, kterou na naší politické scéně stále reprezentuje KSČM. A také, a o to asi Vítu Bártovi jde až v první řadě, dá se na nich hodně vydělat.

Aby se však dalo na kanónech, softwarových fízlech, dálnicích, ekologii a ještě mnoha dalších věcech pořádně vydělat, je nejprve nutné získat moc. To se dělá ve volbách, prostřednictvím politického marketinku. Nejprve se pomocí sociologických šetření zjistí, co občany nejvíce trápí, čeho se bojí a co by si přáli, a pak se jim to pěkně podá v podobě hesel a přitažlivých „osobností“. Výlohy mají všechny strany pěkné, ale nikdo radši nepátrá po tom, co se skrývá za nimi. Ani voliči, nehledě na kroužkování, po tom radši příliš nepátrají – někde hluboko v nevědomí tuší, že by tam objevili pěkný sajrajt, ale kdo by unesl takto krutou pravdu. Nakonec je lepší obelhat vlastní nitro tím, že se radši neptám, nešťourám, že věřím tomu, co se mi k věření předkládá na plakátu či v televizi.

Je to hezká iluze, věřit tomu, že Radek John je odvážný novinářský investigativec, který své dlouholeté snažení na TV Nova nyní konečně začíná přetavovat i do politického tažení. Či že Karel Schwarzenberg je skutečně tím neohroženým námořním kapitánem z volebního spotu, jemuž stačí zabafat z dýmky a ejhle, všechna špína mizí a vyděšeně prchá z lodi! Že podobně jako svatý Prokop, který prý oral s čertem, dovede do svého knížecího pluhu k všeobecnému prospěchu zapřáhnout i mafiána Kalouska.

Ale pravda bude trochu jiná. Ne že by snad Kalousek přímo oral se Schwarzenbergem, problém vězí spíše v tom, že s Kalouskem asi orá někdo jiný než Schwarzenberg. A že ten jiný, kdo s Kalouskem orá, není svatý Prokop.

Stále mezi námi žijí i tací idealisté, kteří věří, že žijeme v demokratickém kapitalismu. Což je dosti sporný pojem, neboť pokud ho vezmeme doslova za slovo, měl by znamenat kapitalismus, v němž vládne lid, který by pak měl rozhodovat na pracovištích o výrobě a v referendech o výši úrokových sazeb. Tak tomu však evidentně není. Nicméně nechme disputace o vhodnosti pojmu demokratický kapitalismus stranou, neboť daleko přesnějším vystižením dneška se jeví býti obrácení tohoto sousloví (Marx by řekl z hlavy na nohy) do podoby kapitalistická demokracie.

Dnešní člověk se přece pohybuje hlavně v kapitalismu (chodí do práce, nakupuje, spotřebovává, a to doma i v centrech zábavy), nikoliv v demokracii. Veřejnému životu se normální člověk věnuje jednou za čas, když jsou volby, nebo alespoň, když se dívá na zprávy. Tedy v průměru maximálně půl hodiny denně. A v rozporu se všemi teoriemi demokracie je nikoliv svobodným občanem, nýbrž spíše otrokem.

Otrokem minimálně ve dvojím smyslu. Za prvé, je otrokem na pracovišti, kde musí poslouchat zpravidla debilní rozkazy manažerských kokotů a kokotek. Proti nim si žádným hlasováním nepomůže a za případnou neposlušnost se mu dostane odměny v podobě vyhazovu.

Za druhé, je otrokem jako spotřebitel, neboť pestrá paleta jeho „svobodných“ přání a chutí je nepozorovaně předsmažena a předšlehána v černých kuchyních reklamních agentur. Ty mají za cíl vypěstovat z občanů–spotřebitelů Pavlovovy psy, kteří budou slintat přesně na to, na co mají slintat, přičemž ono předem narafičené slintání mají navíc považovat za svůj „svobodný“ výběr. Těžko říct, v čem je to mravnější než nacistická propaganda, snad jen v tom ohledu, že cíle obchodní reklamy jsou přeci jen o něco humánnější.

Výše popsaný systém – zcela nepřekvapivě – dávno pohltil i politiku. Strany se čím dál tím více podobají firmám, někdy, jako v případě Věcí veřejných, si už samy firmy strany zakládají. Každá partaj má, podobně jako firma, vlastní „cílovku“, na níž zaměřuje svůj marketink (neboli propagandu). Partajní firmy ale neprodávají ani auta, ani jogurty, ani šampóny, nýbrž obchodují s iluzemi, za něž nechtějí od voličů peníze, ale hlasy. Když je hlasů hodně, promění se v moc. V moc rozhodovat o velkých penězích, neboť objem státního rozpočtu činí zhruba bilion korun. A to se na šamponech trhnout nedá.

Taková je ve zkratce „politická ekonomie“ naší politiky. Vzhledem k její povaze pak celkem nezáleží na tom, kdo vyhraje volby. Se všemi totiž orá systémový čert. Všichni jsou mladí, hezcí, opálení, výkonní, profesionální, mají zkrátka šmrnc a jsou „in“, ale brázda, co za nimi zůstává, je nakonec bezednou černou dírou. Přemluv bábu, třeba ti poradí, co s tím.

Josef Mlejnek jr.

Babylon č. 10-11/XIX, 14. června 2010