Zdanit zisk z Putinovy války

Zlé jazyky tvrdí, že levice by nejraději přerozdělila peníze, které ještě ani nevznikly, zatímco pravice by zase bohatství ze statků nechala plynout jen pár vyvoleným. Jiní naopak tvrdí, že toto tradiční dělení již neexistuje, poněvadž všechny politické síly již neoplývají idejemi, kterými by oslovovaly voliče, ale naopak se snaží přizpůsobit jeho většinovému vkusu. Do důsledku vzato by potom vlastně mohlo být lhostejné, kdo nám právě vládne, nicméně když dva dělají totéž není to totéž. Na co se můžeme spolehnout je, že nejsilnější vládní stranou je ODS, která se ráda prezentuje, pokud ne jako pravice, pak alespoň jako strana konzervativní. V praxi lze od takové strany očekávat snahu o malý stát, nízké zdanění a přerozdělování a důraz na osobní odpovědnost každého. Tomu odpovídá i mantra mnohých představitelů strany, že v žádném případě nedojde na zvyšování daní nebo zavádění nových, jako se např. diskutovalo o dani sektorové. Nicméně premiér a předseda strany Fiala se nechal slyšet, že je zcela vážně na stole otázka zavedení daně jiné, a to „z neočekávaného zisku“, tzv. windfall tax. Na první pohled tak Fiala zpochybnil principy, které dosud on a jeho strana prezentovali. Kritici jistě budou hájit princip volného trhu, kdy právě ten nejlépe odráží skutečnou cenu. Právní puristé mohou zmínit narušení pilíře právního státu, a to rovnost před zákonem. Každá koruna má být daněna stejně, s čímž uvalení nesystémové daně na „neočekávaný zisk“ jednoho odvětví nekoresponduje. A jiní by návrh mohli rovnou považovat za zvůli s otázkou, na koho stát svým prstem ukáže příště.

Keith Arnatt. Self-Burial (1969). Tate Modern, Londýn. Foto PM

I když to jsou všechno pádné argumenty, je ale právě windfall tax na pohled druhý to nejrozumnější, co se nyní dá udělat. A je-li tomu tak, pak je i plně v souladu s umírněnou konzervativní politikou. Vysvětlím proč. Výše zmíněné premisy patří do časů zatížených běžným provozem. Takové ale nyní nepanují. Válka takového rozsahu, jako je nyní na Ukrajině, nebyla v Evropě přes 75 let, a přestože se nám přímo dosud vyhnula, nepřímo jsme jejími aktéry již dávno. Nikoli z naší vůle, ale z vůle Ruska. To totiž neválčí pouze s Ukrajinou, ale surovinovou politikou s celou Evropou. V současnosti se jedná o asi nejúčinnější část ruské hybridní války proti Západu. Každé přiškrcení plynového kohoutku žene cenu suroviny do nových nebeských výšin a dokud bude elektřina vyráběna i spalováním plynu, pak potažmo i cenu elektřiny. Cílem Putinovy strategie je zničit či alespoň narušit soudržnost západních společností – zatímco explodující ceny energií přivedou střední třídu do chudoby a ty nyní chudší již zcela na dno, jiní díky ruské strategii dosahují závratných zisků, aniž by se o to zasloužili nebo vůbec možná měli v úmyslu. Pokud někdo vyrábí energii např. z hnědého uhlí, již nyní prodává megawatthodinu s více než 200% ziskem. Majitelům elektráren tak přitékají peníze, o kterých se jim nikdy nesnilo, které ale zaplatí lidé, kteří si jednoduše nemohou dovolit vydat tolik peněz. Pokud stát již delší dobu kvůli udržení elementárního sociálního smíru připravuje plán na dotace koncovým zákazníkům, pouze logicky by se měl snažit získat část peněz od těch, u kterých mají končit. Nejedná se o žádné sociální inženýrství, ale o odpověď na Putinovu hospodářskou válku a jeho snahu rozdělit společnost. V tomto případě manipulací cen energií.

To by si mohli uvědomit jestřábi volného trhu v ODS, jako např. místopředseda Poslanecké sněmovny Skopeček. Že totiž díky závislosti na ruském plynu je mantra o volném trhu právě v případě ceny energií nepoužitelná, protože nesmyslná. Ostatně konzervatismu mnohem více sluší snaha o zmírnění existujícího zla a utrpení než lpění na dogmatu, které zavání ideologií. Tedy takřka utopií, která je každému konzervatismu bytostně cizí.