Kdy vznikají národy (a etnické čistky)
Ostravské nakladatelství PANT chystá vydat jednu z prvních prací amerického historika Tymothy Snydera o pohnutých dějinách východní Evropy, která vyšla v roce 2003 pod názvem The Reconstruction of Nations: Poland, Ukraine, Lithuania, Belarus. Snyder v knize mapuje prostor svých budoucích historiografických bestsellerů od počátku novověku. Z připravované knihy přinášíme ukázku v překladu Petrušky Šustrové.
Tato studie sleduje jednu cestu k moderní národnosti. Začíná v 16. století založením největší říše v raně novověké Evropě, Polsko-litevské unie. Národem této unie byla její šlechta, katolická, pravoslavná a protestantská. Šlechtice polského, litevského a východoslovanského původu spojovala společná politická práva a sami se v latině nebo v polštině označovali za „polský národ“. Pokládali za přirozenou samozřejmost, že jazyky státu, mluva, literatura a liturgie budou různé. Poté, co si soupeřící říše v 18. století Unii rozdělily, přeformulovali někteří vlastenci pojem národ na lid a národnost na jazyk, jímž mluví. Na konci 20. století, kdy se tato studie uzavírá, jsou ústřední země staré Unie rozděleny mezi státy pojmenované podle národů: Polsko, Ukrajinu, Litvu a Bělorusko. Do té doby převažující koncepce národnosti předpokládala hranice oddělující jazyková společenství se stejným jazykem, stejnou politikou a stejnými bohoslužbami. Jak v raném novověku vznikly čtyři národní ideje z jedné jediné?
Naše putování sleduje národní ideje od raně novověké Unie (1569–1795) přes říše devatenáctého století, které si ji rozdělily (1795–1918), a skrze nezávislé státy a sovětské republiky, které je nahradily (1918–1939). Shledáme, že raně novověký polský národ rozdělení přežil a prosperoval pod vládou říše, jejíž rozpad začal na sklonku 19. století. I tehdy se národní ideje objevovaly v těsném soupeření s onou raně novověkou vizí na odlehlejším pozadí imperiální vlády. Toto těsné soupeření tradičního vlastenectví a etnického nacionalismu pokračovalo v nových státech vzniklých po první světové válce. Třebaže po roce 1918 samotná státnost nutila k volbě a zužovala možnosti volby, nově se prosazující myšlenka moderního etnického národa ještě nepřevládla. Teprve organizované násilí druhé světové války nakonec prolomilo historickou slupku, v níž mohly koexistovat raně moderní představy o národnosti. Deportace, genocida a etnické čistky zničily historické regiony, vylidnily multikulturní města a vyčistily tak cestu modernímu nacionalismu. Masové vraždění a vysidlování elit vytrhaly kořeny tradic. Na podporu tohoto tvrzení se tato studie soustředí na válečné zážitky Poláků a Ukrajinců a zkoumá příčiny jejich vzájemných etnických čistek. Po čtyřech letech sovětské a nacistické okupace se Ukrajinci a Poláci vzájemně etnicky čistili další čtyři roky. Tyto čistky si vyžádaly víc než 100 000 životů a 1,4 milionu lidí bylo nuceno k přesídlení.
Jak se to stalo? Vyvolává nacionalismus etnické čistky, nebo etnická čistka nacionalizuje obyvatelstvo? Mohou se národní státy s takovými dějinami dohodnout? Mohou být požadavky moderních národních idejí, tak brutálně vyjadřované etnickým čištěním, artikulovány nějak mírumilovně?
Na tyto otázky nastolené 40. léty 20. století měla dát odpověď léta 90. V letech po revolucích roku 1989 bylo možné najít všemožné představitelné příčiny k národnostnímu konfliktu mezi Polskem, Litvou, Běloruskem a Ukrajinou: rozpad impéria, hranice bez historické legitimity, provokující menšiny, revanšistické nároky, vystrašené elity, nová demokratická politika, vzpomínky na etnické čistky, národní mýty o věčném konfliktu. Z těchto začátků polská východní politika s vědomím moderní nacionality utvořila stabilní geopolitický řád. Zhroucení Sovětského svazu bylo předvídáno, uspíšeno a vedlo k mírumilovným koncům. Nejprostším důkazem polského úspěchu byla západní neznalost historického soupeření a válečných etnických čistek, které popisuje tato kniha. Tam, kde došlo k ozbrojenému konfliktu, jako v Jugoslávii, tam se veřejnost poučila o předchozích konfliktech z dob války a o údajné starobylé nenávisti. Tam, kde převládl mír a prosperita, jako v Polsku, tam se do centra dění dostal historický narativ o „návratu do Evropy“. Dalším důkazem úspěchu polské východní politiky ostatně byla právě integrace Polska do západního společenství. V roce 1999 byla nová Evropa svědkem překvapivého protikladu úspěchu a selhání: když NATO přijímalo za člena Polsko, bombardovalo Jugoslávii. Zatímco svět sledoval konflikt Srbů s jejich sousedy, byly v Kosovu rozmístěny společné mírotvorné polsko-ukrajinské prapory. Proč severovýchodní Evropa držela pospolu, zatímco jihovýchodní Evropa se rozpadla?
ČAS
Tyto tři otázky – kdy vznikají moderní národy, proč dochází k etnickým čistkám a jak mohou národní státy nastolit mír – určují chronologický rozsah této studie: 1569–1999. Rok 1569 označuje vytvoření raně novověkého polského národa. V tom roce polská a litevská šlechta ustavila svou Unii smlouvou známou jako Lublinská unie. Od té doby byli litevští a polští šlechtici společně zastoupeni v jednom parlamentu, společně volili vládce a stále intenzívněji sdíleli společnou civilizaci. Polské království a Velkoknížectví litevské si zachovaly odlišné zákony a administrativu i vnitřní hranice. Lublinská unie změnila tyto hranice ve prospěch Polska; přesunula nejjižnější východoslovanská území do Polska. Tím rozdělila východoslovanskou šlechtu i lid, a vytvořila tak novou hranici mezi oblastmi, které jsou dnešní Ukrajinou a Běloruskem. Ačkoli Lublinská unie vycházela z ducha náboženské tolerance, sbíhala se časově s ambiciózní církevní reformou. Přechod východoslovanské šlechty z východního k západnímu křesťanství zapříčinil další odlišnost mezi šlechtickým stavem a obecným lidem na území, které dnes známe jako Bělorusko a Ukrajinu. Sjednocení polského šlechtického národa tedy provázelo nové rozdělení jiných společenských skupin. Následující vzpoura na Ukrajině v roce 1648 narýsovala kontury polských, ukrajinských a také ruských národních dějin.
Rok 1569 je netradičním výchozím bodem. Národní dějiny Polska, Litvy, Bělorusi, Ukrajiny nebo Ruska obvykle začínají obdobím středověku a sledují údajně nepřetržitý vývoj národa až do současnosti. Abychom nejlépe porozuměli změně týkající se roku 1569, je nejlepší přijmout bezchybnou podobu jediného raně novověkého národa na rozsáhlém území raně novověké Unie a poté zvážit její dědictví pro moderní politiku. Tento raně novověký národ se nazýval „polský“, ale takový pojem označoval spíš občanství a civilizaci než jazyk nebo etnicitu.
Začít rokem 1569 nám umožňuje vidět soudržnost a přitažlivost raně novověkého polského národa a osvobodit se od vlastních moderních představ o tom, co musí znamenat národnost. Protože jde o studii spíše o národnosti než o státnosti, je nekonvenční i její průběžné dělení. 19. století bylo „krásným věkem“ polské civilizace, i když byla Unie v roce 1795 rozdělena. Místo aby ulpívala na roce 1795, jak by doporučovaly romantické, národnostní i historiografické tradice, vnímá tato kniha rok 1863 jako začátek konce raně novověké politiky. V roce 1863 polská šlechta naposledy povstala proti ruské nadvládě; po roce 1863 začala ruská říše na svých západních državách napadat polskou kulturní a ekonomickou dominanci. Po povstání se důležité části tradiční polské elity obrátily proti tradičním definicím státu a národa. Spojovalo je několik říšských správců a lidových aktivistů, kteří navrhovali, aby byly národy definovány náboženstvím a jazykem. Až po roce 1863 jsme svědky moderního polského, litevského a ruského nacionalismu nepřátelského k raně novověkému odkazu a k byť jen náznaku běloruské ideje. Žádná taková trhlina neexistovala v malých územích staré Unie, které se ocitly pod Rakouskem. Tady se soustředíme na rok 1876. V tomto roce byly v Ruské říši zakázány ukrajinské knihy a od té doby začala nabírat na síle ukrajinská myšlenka v Rakousku a vznikly podmínky pro ukrajinsko-polskou rivalitu v rakouské Haliči.
Uvidíme, že minulost byla významná pro vzrůst moderních národů, nikoli však tak, jak to hlásají noví moderní nacionalisté. Každý moderní nacionalismus, s nímž se setkáváme, přehlíží patrné raně novověké tradice ve prospěch vymyšleného navazování na středověk. Zjistíme také, že modernizace je spojena s nacionalismem, i když teorie o modernizaci nemohou vysvětlit základní údaje týkající se národního úspěchu a neúspěchu. Rysy moderní společnosti – politické ideologie, demokratická politika, rafinovaná propaganda, masová média, veřejné vzdělávání, růst populace, urbanizace, industrializace – mají v této studii své místo.
Centralizovaný stát představuje něco jako fetiš jak pro nacionalismus, který ho projektuje do minulosti, tak pro společenské vědce, kteří náležitě zdůrazňují jeho novost a potenciál, ale poněkud přehánějí úspěch budovatelů tohoto státu. Státy existují v čase stejně jako národy. Státní moc je legitimní, jestliže lidé usoudí, že ji stát má mít. V této studii jsou pokusy budovat moderní centralizovaný stát vnímány jako projekt se smíšenými a ne vždy předvídatelnými důsledky. Státy se rozpadají, stejně jako vytvářejí a způsob jejich rozpadu často ovlivňuje národní ideály následující generace.
Když státy vzniknou, mívají často nejednoznačnou formu: například mladé sovětské republiky a jejich měnící se národnostní politika, v nichž po počátečním růstu národního cítění následovalo hromadné vyvražďování především inteligence; ambiciózní meziválečné Polsko rozdělené definicí národa nebylo schopno asimilovat pohraničí ani vybudovat federální strukturu; anebo poválečný polský stát, který legitimoval etnickou stejnorodost, ale byl ovládán komunisty. Při probírání prvních desítek let 20. století se kniha zabývá budováním státu jako jednou zkušeností z mnoha, které pomáhaly, nebo bránily národním idejím.
Uprostřed 20. století okupovaly území, jímž se tato kniha zabývá, centralizované státy zvláštního druhu, nacistické Německo a Sovětský svaz. Režimy, jež tam importovaly, byly nepřátelské k obyvatelům, kteří se ocitli v jejich državách, a byly cizí pro tradiční metody místní politiky. Tato studie věnuje pozornost zřízení (anebo nezřízení) národních států (nebo jejich napodobenin) po první světové válce, ovšem přikládá větší důležitost osudu obyvatel za druhé. Druhá světová válka zničila zbytky raně novověké národnosti a rozšířila moderní nacionalismus všude možně. Třebaže předěly představují obě války, rok 1945 je důležitější než rok 1918. Po roce 1863 to byla moderní idea národa, která zahrnula masy obyvatelstva; po roce 1945 to byly masy obyvatelstva, které si osvojily moderní národní ideje. Z podobných důvodů naše studie končí roku 1999, a nikoli 1989. Přestože Polsko získalo suverenitu roce 1989 a Bělorusko, Litva a Ukrajina získaly nezávislost roku 1991, konec jedné etapy národní historie představuje vstup Polska do NATO v roce 1999. Členství v NATO nejen potvrdilo úspěch moderního polského národního státu, ale šlo také o odměnu za to, jak Polsko zacházelo s citlivými národnostními otázkami. Podporou nových národních států mezi svým územím a Ruskem se Polsku podařilo definovat se jako součást Západu. Rok 1569 vyznačoval závazek raně novověkého Polska expandovat na východ, který skončil ve 40. letech 20. století; rok 1999 vyznačoval nový polský závazek vůči západní bezpečnosti a politické identitě.
ÚZEMÍ
Tato studie nesleduje hranice národních států 20. století ani říší 19. století; zabývá se územím Polsko-litevské unie, jak byla ustavena v roce 1569. První část se soustředí na město Vilnius. Vilnius byl hlavním městem Litevského velkoknížectví, provinčním hlavním městem v ruské říši, polským městem ve 20. a 30. letech 20. století a sovětským litevským městem po druhé světové válce. Dnes je hlavním městem nezávislé Litvy. Před tzv. konečným řešením nazývali Židé Vilnius „Jeruzalém Severu“; do nedávné doby si na město dělali nárok Poláci, Rusové a Bělorusové stejně jako Litevci. V raně novověkém rámci politické nacionality je Vilnius litevské město, protože byl hlavním městem Litevského velkoknížectví v Polsko-litevské unii. V moderním rámci byl Vilnius před druhou světovou válkou vším, jen ne litevským městem: jen velice málo jeho obyvatel byli Litevci a město bylo součástí polského státu. Nás zde tedy zajímá, jak se z Vilniusu stalo litevské město v moderním národnostním smyslu, tedy svým obyvatelstvem a kulturou.
Druhá část se zaměřuje na východní Halič a Volyň. Tato východoslovanská území, obývaná rozsáhlým polským a židovským obyvatelstvem, bývala jádrem staré Unie a po jejím zániku zázemím říše. Při dělení na sklonku 18. století připadla Volyň Rusku a Halič Rakousku. Tak jako na historické Litvě, zůstali i na Haliči a Volyni po celé 19. století dominantním živlem Poláci. Teprve ke konci století vyklidili Poláci na Volyni půdu svým ruským konkurentům, nebo udělali kompromis s ukrajinskými politickými stranami v rakouské Haliči. V obou říších polští nacionalisté pomáhali ukrajinské věci snižováním polské národnosti. Raně novověký polský národ byl spojen s působivým množstvím výdobytků civilizace zprostředkovávaných polštinou. Přesunutím národa na lid polský nacionalismus Poláky nově definoval jako jednu etnickou skupinu mezi jinými a vyzval k politickému soutěžení na úrovni negramotného rolnictva. Po první světové válce Halič i Volyň pohltil nový polský stát. I když meziválečná polská nerozhodná politika pomohla ukrajinským nacionalistům, byl začátek 20. století na Haliči a Volyni velmi podobný jako ve století devatenáctém, či dokonce osmnáctém. Historickou jednotu Haliče a Volyně zničila až druhá světová válka – a přinesla vítězství moderního nacionalismu. Tato území byla v roce 1945 připojena k sovětské Ukrajině a od roku 1991 to jsou nejvlastenečtější regiony nezávislé Ukrajiny. Dnes je známe jako „západní Ukrajinu“.
Úzké zeměpisné zaměření na Vilnius (pro Polsko, Litvu a Bělorusko) a na Halič a Volyň (pro Polsko a Ukrajinu) v dlouhodobé perspektivě je způsob, jak tyto proměny objasnit. Upřeme-li pohled na historické regiony v průběhu čtyř staletí, můžeme postřehnout ekonomickou a společenskou změnu, vidět, jak armády táhnou sem a tam, a ve 20. století pozorovat vysídlování, deportace a přesidlování obyvatel. Pokud dokážeme zůstat v klidu a zvládneme-li se bez pohnutí po daných regionech pohybovat, uvědomíme si bolestnou a nevratnou změnu. Zpozorujeme, jak se politická krajina posouvá, štěpí, a nakonec se rozpustí do jakési nové. S přihlédnutím k proměnám ve čtyřicátých letech se třetí část této knihy nesoustředí ani tak na Vilnius, Halič a Volyň, jako na diplomatické problémy, které tyto proměny přinesly nově suverénním národním státům po revolucích v roce 1989. Třetí část se věnuje velké polské strategii 90. let, která přijímá a potvrzuje rozdělení východní Evropy do národních států v současných hranicích. To se může jevit jako jasná věc, šlo ovšem o novinku v polské politické teorii a nezvyklost v praxi východoevropské diplomacie po pádu komunismu.
