Poslušně hlásím, že válka ještě neskončila, aneb kdy a proč vůbec slavit Den vítězství. – Takto mne inspiroval výrok „dobrého vojáka“ Strašlipky (R. Hrušínský) z filmu „Velká cesta“ (1963) – strašidelného bolševického paskvilu na známou legionářskou anabázi. Půlčeta c. a k. vojáků pod velením kadet-aspiranta Jaroslava Haška (v podání J. Abrháma) za 1. světové války slavně přeběhne k Rusům a ještě slavněji se nakonec přidá k rudoarmějcům“. Původní výrok ve fonetickém přepisu – od jisté doby azbuku vůbec nemusím – zní: „Osmělujus dalažiť, što revoljucija jiščo neskončilas.“

Je zajímavé, že mezi užitečnými idioty dodnes nalezneme více stoupenců permanentní revoluce než zastánců permanentní války. Svého času se několik z nich pokusilo „vědecky“ zjistit, jakou dobu lidstvo ve svých dějinách proválčilo a kolik let žilo v míru. V posledně jmenované položce se jednalo toliko o desítky let z několika tisíciletí, což jednak dokládá jasnou přítomnost statistické chyby, jednak dokazuje zbytečnost práce uvedených „badatelů“. Neboť jest psáno v knize M. Rio „Merlin“ (Paseka 1995): „Nic jiného než válka neexistuje, milý Merline!“ Kdo soudný by mohl pod dojmem současného účtování s historií věřit, že občanská válka v USA skončila před rovnými 155 lety?

Jestliže nemá smysl počítat léta míru, nemá cenu číslovat ani války – a ty „světové“ už vůbec ne, protože dnes se za první světový konflikt považuje běžně už ta třicetiletá. Proto nelze za relevantní precedens (řečeno právnickou hantýrkou) považovat ani 1. a 2. balkánskou válku v letech 1912-1913; už sám přívlastek je dostatečným varováním. Mimochodem – obě měly jistou šanci přerůst v konflikt světový. Nicméně balkánský sud prachu bouchl až 28. června 1914 v Sarajevu, které to ovšem nejhůře odskákalo až na konci 20. století. Ale padají skutečně viny otců na jejich syny a vnuky?

V českých zemích se kdysi tradovalo, že 1. světová válka začala na sv. Annu. Ovšem toho dne byla pouze vyhlášena mobilizace c. a k. armády, a je třeba zdůraznit, že toliko částečná. Oficiálně válka začala o dva dny později (28. 7.) a světovou se stala čtyři týdny poté, kdy do války jako první mimoevropská mocnost vstoupilo Japonsko. Ačkoli to zdejší užiteční idioti neradi uslyší, tak jediná mimoevropská velmoc, která Dohodové alianci efektivně pomohla zvítězit, byly USA – vyslyšely tak dost naléhavou žádost francouzského presidenta R. Poincarého o přispění.

V té době totiž řady aliance opustilo Rusko, které počátkem března 1918 uzavřelo s Centrálními mocnostmi separátní mír v Brestu-Litevském. Zrazení spojenci ze Západu bolševikům – iniciátorům tohoto zvěrstva – nechtěně nahráli podpisem regulérních mírových smluv ve Versailles a okolních zámcích roku 1919, a tak umožnili anulovat brest-litevské „ponížení“. Osobně považuji za mimořádné chucpe, že se pohrobci ruského a německého imperialismu Molotov a Ribbentrop vyjádřili o Polsku (nikoli tedy Československu) jako o „zrůdném zplozenci versailleské mírové smlouvy“.

U nás se vytrvale spojuje konec Velké války s datem vyhlášení republiky 28. 10. 1918. Je ovšem příznačné, že českoslovenští legionáři v Rusku se o tom dozvěděli až o týden později a jedna z plukovních kronik zprávu komentovala slovy: „Nebylo ani takové nadšení, jako když jsme se dozvěděli, že padl Omsk“ – rozuměj do rukou vojáků generála Gajdy a přesně o čtvrt roku dříve.

Nelze pochopitelně zpochybňovat připomínku Armistice Day 11. 11 1918, ale dle mého soudu téhož dne vlastně začala světová válka číslo dvě. Zneuznaní Moskali – ne všichni byli „rusáci“ – poražení Němci, a navíc Italové i Japonci, na které prý z válečné kořisti mnoho nezbylo, se většinově poddali diktátorským režimům a jinak, než dalším průšvihem to nemohlo skončit. A máme čas na další otázku: „Kdy vlastně začala druhá světová?“

Pro Číňany to bylo přinejmenším 18. 9. 1931, kdy japonská vojska okupovala Mandžusko. V Africe zahráli ouverturu Italové napadením Habeše (Etiopie) na podzim 1935. U nás měla svého času značný ohlas brožura britského karikaturisty Davida Lowa pod názvem „Válka začala Mnichovem“ – čili 29. 9. 1938.

Úředně se ovšem uznává datum přepadení Polska 1. 9. 1939, ale i k tomu bych měl zásadní připomínku. O dva týdny dříve, než vyzkoušeli Blitzkrieg Němci na Polácích, si molnijenosnuju vojnu „zprubli“ Sověti na mongolské řece Chalchyn-Gol proti Japoncům. Poté upřeli pozornost západním směrem, a tak máme řadu svědectví – včetně fotografických – o bratrství ve zbrani mezi německými nacisty a ruskými (moskalskými) bolševiky. Vydrželo jim to dost dlouho (až do 22. 6. 1941) a toho dne pro posledně jmenované oficiálně začala 2. světová válka – přejmenovaná na „Velkou vlasteneckou“. Ostatní země zřejmě vedly válku z jiných, než z vlasteneckých důvodů.

Svého času mě upozornil kolega Petr Havel, že již dávno před tímto datem společně cvičily osádky prototypů německých bojových letounů se sovětskými mechanizovanými jednotkami ve stepích na sever od Kaspického moře a budoucí „znakomityj tankovyj vožď“ Guderian šprtal v Německu strategii ve stejném objektu jako pozdější „sowjetischer Generalstabsschef“ Šapošnikov. Škoda, že jsem někde zasel Petrem darovaný ruský překlad německé hymny „Deutschland, Deutschland über alles“ (Germanija, Germanija převyše vsevo), jejíž prvé dvě sloky jsou v dnešní SRN striktně zakázány.

W. Churchill a F. D. Roosevelt se spojenectvím se SSSR uchýlili k metodě vyhánění čerta za pomoci ďábla, ale těžko se jim divit. Ovšem nesměli by to být rudí Euroasiati, aby i závěrečnou chronologii druhé světové války opět dokonale nezmrvili. Kapitulace německé branné moci byla podepsána 8. 5. 1945 v Remeši, ale oni určili za Děň pobědy 9. květen, a protože k tomu neměli jiný relevantní argument, zdůvodnili to „osvobozením“ Prahy. Staré české přísloví k tomu trefně podotýká: „Přišli, když už po kaši (tj. dezertu) bylo.“ A čeští bolševici tomu nasadili korunu stavbou pomníku u Milína, kde prý válka skončila de facto (!).

Takže u středočeského Milína a ne na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu? Konec konců oboje začíná na stejnou dvojhlásku a nebýt razantního argumentu, použitého v Hirošimě a Nagasaki, tak by druhá světová asi neskončila ani 2. 9. 1945. Nicméně času darovaného Američany využili Rusové k obsazení celého Mandžuska a severní části Korejského poloostrova, čímž přispěli k nastolení rudého režimu v Číně a v létě 1950 k vyvolání konfliktu, který jen taktak nepřerostl ve „třetí světovou“.

Často se o ní mluvilo jako o „studené“, ale to už je součástí story mého života, a nehodlám se v tom pitvat. Jen pro úplnost – můj otec celý život trpěl traumatem mnichovské kapitulace a já jej plně pochopil teprve 21. srpna 1968. Takže pro mne skončila 1. i 2. i 3. světová teprve 21. června 1990, kdy oficiálně opustil tuto zemi poslední transport s ruskými okupanty. Ale ve svých vysloužil(eck)ých kostech pociťuji, že to, co započalo před více než stoletím, tu i v cizozemsku tak nějak straší dodnes.