Nedávno jsem si uvědomil, že bych docela rád věděl, co si myslím o svobodě slova. Včera něco jiného než dnes, vloni něco jiného než letos. Ačkoli trvám na tom, že zákazy problémy neřeší, že volný přístup k Mein Kampfu, spisům markýze de Sade nebo k Protokolům sionských mudrců atd. by měl být volný, žvásty, plky a zhovadilosti mne obtěžují natolik, že mi občas dochází trpělivost. Z mnohých projevů se mi zvedá žaludek, u jiných musím vynaložit značné úsilí, abych pochopil, odkud vítr vane. Pochopit odlišnou logiku mi zpravidla nedělá potíže, daleko těžší je smířit se s tím, že moje logika je mnoha lidem naprosto cizí. Při sledování zpráv ze světa i z domova, jsem se přistihl při myšlence, že cenzura by nemusela být špatná vždy a všude.

Být považován za vola je urážlivé a člověk je v pokušení něco udělat na svou obranu. A zákaz mu připadá jako nejschůdnější řešení. Nejen informační válka, ale i zpupnost, nestydatost nebo pád zábran cítím jako osobní ohrožení. Jsem zbabělec? Jsem vidoucí? Jsem vedle, nebo uvnitř? Protože myšlení je radost, je to možná pěkná příležitost k úvaze, kterou by byla chyba propást. Ač nerad, musím totiž přiznat, že emoce způsobily, že nechuť začala otřásat mým stanoviskem.

Zkrotit emoce

Uplynulo 24 hodin a mlha se začala zvedat. Projasnilo se, jakmile se mi podařilo city zkrotit. Teprve když jsem pochopil, že jsem svědkem souboje emocí se zkušeností nabitou jak v totalitě, tak v údajně „zavedených demokraciích“, mi došlo, na jak nebezpečnou půdu mne vlastní pocity zavlekly. Zohlednit kontext, v němž procesy probíhají, je první předpoklad sebezáchrany. Když propukne válka, není země, která by se neuchýlila k cenzuře. To platí jak pro agresory, tak obránce. Španělská chřipka se jmenuje „španělská“ jen proto, že Španělsko byla jediná evropská země, v níž se smělo psát o chorobě, která zabila víc lidí než 1. světová válka. Ve skutečnosti ji s nejvyšší pravděpodobností přivezli američtí dobrovolníci vycvičení v Kansasu. Cenzura je tedy cosi, co je třeba brát v úvahu.

Ponechám-li stranou výroky spadající do trestního práva (podněcování k trestnému činu, schvalování trestného činu, popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, šíření poplašné zprávy apod.) je zjevné, že slova mají za jistých okolností zničující následky. Už obyčejná pomluva, nactiutrhání nebo účelová lež dokáží napáchat pěknou paseku. Zblbnout nezletilce, zfanatizovat prosťáčka, ošidit důvěřivce, přesvědčit zoufalce, manipulovat chudého duchem, strhnout dav je odpudivě snadné. Slovo je zbraň, v tomto ohledu je jistota nezvratná. Přesto jsem dospěl k závěru, že dokonce ani v době, kdy je hanebná lež vydávána za „marketingový tah“ (dvojministr Karel Havlíček) a nestydatá lež za prostředek posvěcený cílem, není radno svobodu slova omezovat. Zneužívání slov k hanebným účelům je sice všudypřítomné a věčné, ale existují ještě záludnější nebezpečí. Jsou to právě zkušenosti a vědomosti o dobách nedávno vzdálených, kdy různé instituce měly monopol na informace a disponovaly prostředky nesouhlasící trestat (od upalování přes popravy až po vyhazov z práce) které úvahy, zda cenzura není za jistých okolností přípustná, nebo dokonce žádoucí, odsouvá do hájemství nebezpečných omylů.  Ani nápadný ústup kultury z veřejné scény nepředstavuje argument na obhajobu omezování svobody slova.

Tři důvody proti

Důvody, k nimž jsem se dobral, jsou následující:

Za prvé: zbytečnost – ani strach z pekla nezabránil vykradačům hrobek v jejich nebohulibé činnosti, ani trest smrti vrahy neodradil, ani pronásledování nezastavilo odpor. Zákazy dávají držitelům prostředků trestat možnost zahnat lež do soukromí – nic víc. Cenzura plodí fámy a neověřitelné zprávy získávají na věrohodnosti, přesvědčivost bludů a spikleneckých teorií prudce stoupá.

Za druhé: efekt zakázaného ovoce – zřejmě patří k lepším rysům lidské povahy, že zapovězené nabývá na přitažlivosti. K nelibosti moralistů vycházejících ve svých soudech z monoteistických učení existují lidé, v nichž zákaz zapovězeného činí zakázané neodolatelným. Klasickým příkladem zhoubnosti zákazů je prohibice a podobné akce na ochranu bližních. Nikde se nechlastá tak urputně jako v zemích, kde se z alkoholu stane symbol svobody nebo v teokraciích, jež udělaly z požívání alkoholických nápojů projev nesouhlasu (viz. dnešní Írán). Obzvlášť nápadný je tento rys v oblasti sexu, kdy slabomyslné příkazy vedou k traumatům, pocitu viny, nebo zvyšují agresivitu. Ačkoli to nemohu dokázat, soudím, že bez zákazů drog, by narkomanů podstatným způsobem ubylo. Tažení proti lidem závislým na omamných látkách jsou o to trapnější, že v konzumní společnosti je cílem reklamy nadělat z co největšího počtu lidí bytosti závislé na výrobcích objednavatelů reklam.

A do třetice: idealizace odsuzovaného. Zákaz vyslovený nenáviděným demagogem má dokonce schopnost učinit přitažlivým i věci odpudivé. K málo reflektovaným aspektům zákazů patří také to, že činí přitažlivým, co zavrhují. V českém kontextu byla demokracie nejpřitažlivější v dobách, kdy byla od totalitních režimů oddělena ostnatými dráty, minovými poli a ponižujícími podmínkami. Rozprava o kolonialismu nebo imperialismu je zde vyloučená především proto, že tyto pojmy používala komunistická propaganda. Orwellovský neolekt, v němž se mír zdá být nesnesitelnější než válka, je tradiční způsob, jak učinit nepřijatelné přijatelným.

Cenzura tak brání pochopit, že i úhlavní nepřítel může mít občas pravdu (viz. Lenin: kapitalisté nám prodají provaz, na němž je oběsíme).  Že zapovězené může být skutečně škodlivé, že tabu mělo původně důležitou funkci, že vychvalované může být za jistých okolností skutečně prospěšné, se do černobílého vidění už nevejde. Narušitelé tabu a bořitelé mýtů se proměňují v hrdiny, ačkoli nic neriskují. Zákonodárci v nejširším slova smyslu, protože se nemusí nutně jednat o legislativce, ale také moralisty nejrůznějšího původu, autory nepsaných zákonů, nebo tradicionalisty neznalé odlišných tradic, kteří se hájí tím, že usilují o ochranu a blaho celku, se opájejí vlastní ušlechtilostí. Chyba lávky: ohledy na potřeby komunity se bohužel stávají problematickými v okamžiku, kdy se proměňují v obranu zdiskreditovaných. Účel, jenž si vyžaduje násilné prostředky, patří do popelnice – navzdory úmyslům.  Nezáleží na tom, o jaký cíl se jedná, jde o činy těch, kdo ideál hlásají. To, co se počítá, je výsledek. Jen málokdo dnes bude obdivovat odvahu a solidaritu členů Wehrmachtu, která nepochybně existovala, jen málokdo bude kydat špínu na příslušníky odboje ve stejné době. A pokud to dělá, odhaluje leda své ledví.

Všechny formy zneužívání jazyka k ukájení vlastních sklonů nebo výstavbě utopií jsou oplzlé, nechutné, slizké a potencionálně nebezpečné. Přesto se stále ještě domnívám, že svoboda slova by neměla být omezována ničím jiným než vzděláním a inteligencí. Komu opravdu záleží na kvalitě prostředí, v němž se nachází, jistě rád obětuje zlomek času na to, aby si zjistil, kdo k němu promlouvá.  Riziko omylu tím eliminováno není, pouze zmenšeno na přijatelné minimum. Tomu, kdo dává přednost jednotlivcům, kteří své lidské kvality prokázali, před usvědčenými darebáky nezbývá než obětovat část volného času pátrání po lidech, jimž stojí za to naslouchat. Jen tak lze posilovat imunitu proti podvodníkům i demagogům.

Lhaní je náročná disciplína

Naštěstí v době, v níž příčinou zmatku je spíš  nadbytek informací než jejich nedostatek, to mají lháři těžké. Lhaní byla náročná disciplína už odpradávna. Udržet pod kontrolou slovník, tón hlasu, mimiku a gesta klade na lháře vysoké nároky. Odlišit tlučhubu s diktátorskými sklony od váhavého poctivce, je v silách každého absolventa povinné školní docházky. Primitivem konečně přestala být bytost přicházející z jiné civilizace, holdující jiným jídlům, poslouchající jinou hudbu a praktikující jiné rituály.  Primitivové z exotických končin neodešli – i v jejich vzdálených domovech panuje stejný zmatek jako u nás.  I archaické civilizace musely řešit soužití schopných a neschopných, pracovitých a líných, hloupých a chytrých, poctivců a darebáků…  20. století nám na konkrétních příkladech předvedlo, kolik primitivů a barbarů sídlí i v našich zeměpisných šířkách, a že se vyskytují ve všech vrstvách populace. Od funkcí nejvyšších až po obyvatele periférie. A zkušenosti z první čtvrtiny 21. století ukazují, že na tomto poli k posunu nedošlo.

V dobách sešněrovaných cenzurou, měli prosťáčci omluvu nevědomosti. Dnes mají lháři úspěch už jen u lidí, kteří ve skrytu duše po oblbování touží. Jsem přesvědčen, že dokonce i fanatismus oslovuje především ty, kdo jej z jakýchsi záhadných důvodů potřebují k životu. Aktivismus, radikalismus, fundamentalismus a ostatní škodliviny vymýtit nelze, ale stálo by za úvahu, jak omezit dopad reklamy a propagandy. Plamenné výzvy, morální pohoršování ani cenzura se neosvědčily. V některých případech jsou, řečeno oblíbeným slovem ekonomů, dnešních haruspiků, kontraproduktivní. Existují spousty studií věnovaných genezi a fungování protototalitních a totalitních států. Z nich by bylo záhodno vycházet.

Vypadnout z pohodlí

Zápasníci s dezinformacemi se zdají být spíš obhájci lenochů než obhájci ověřitelných fakt a neblahých zkušeností. Co je na lenosti špatného? Dolce vita, farniente, zahálka nebo ulejvárna přece nikomu neškodí, třebaže nemusí být obdivuhodné. Omyl, škodí – především sobě. A to způsobem vpravdě záludným. Stačí přestat dbát o to, co a kdy do sebe cpeme a už se člověk vláčí s několika desítkami kil sádla. S duševní stravou je to podstatně horší. City, podmíněné reakce, pudy, nálady, sklony utržené ze řetězu jsou bez korektury sebedestruktivní. Zejména smutné vášně, jak Spinoza půvabně nazýval vztek, závistivost, mstivost, ješitnost, chamtivost nebo třeba nenávist, mají následky přímo devastující. Pečovat o duševní pohodu lenochů neochotných přiložit ruku k sebezáchraně, se tak bezděky blíží k povýšené nadřazenosti vědoucích. Je vcelku logické, že lidé vyrostlí před televizní obrazovkou, žijící v mylném přesvědčení, že se mohou ke všemu vyjadřovat, protože „viděli na vlastní oči“, přesně to, co jim kameramani ráčili ukázat, se vystavují nebezpečí ohlupování. Ale čí je to vina? Krákorat o uzavírání do sociálních bublin je přinejmenším zavádějící.

Co nejdál od jednoduchých řešení. Vypadnout z pohodlí, co nejblíž k námaze, protože reflektovaný život je neskonale příjemnější než život ve vleku zbytných emocí. Výhoda nepohodlného dneška spočívá v tom, že všichni mají stejnou možnost se kmenových atavismů zbavit.

Privilegium dostupných informací

Co se naopak radikálním způsobem změnilo, jsou možnosti nebýt za vola, ovci či jelimana. Díky absenci cenzury je přístup k ověřitelným i pravděpodobným faktům nesrovnatelně větší než kdykoli v historii. Protože se konečně podařilo vytvořit prostředí, v němž už není na co se vymlouvat, každý, kdo se nechá oblbnout, si své duševní rozpoložení přivodil sám. Není nezbytně nutné mít přístup k utajovaným informacím, není třeba trávit dny sledováním novin, internetu, televize a poslechem rozhlasu, aby člověk poznal, kdo mu věší bulíky na nos. Díky novým technickým vynálezům se staly možnosti navigace v záplavě novinek dostupné každému, kdo o ně projeví zájem. To, co bývalo privilegiem, se stalo volně přístupným. Odmítám to považovat za neštěstí. Jsme průběžně informováni nejen o tom, co se děje ve vzdálených končinách, ale také v laboratořích, observatořích a vědeckých pracovištích. Výkony autorů, překladatelů, popularizátorů, nakladatelů a distributorů často bez nadsázky úžasné. Převratné objevy jsou nezištně k dispozici. Jestliže se nůžky mezi bohatými a chudými skutečně rozevřely, pak nůžky mezi vzdělanými a nevzdělanými, jinak řečeno mezi tvory kultivovanými a primitivy, se otevřely ještě mnohem víc. Jistě, odpovědnost za to, po čem člověk sáhne, co vpustí do svého vnitřního světa a čemu není ochoten dopřát sluchu, je značná, ale radost z vítězství nad podvodníkem, je rozhodně větší a trvanlivější. Cena je nízká: trochu času, trochu námahy a od blba je pokoj. Demagogové a chamtivci se mohou jít klouzat. Buď má člověk možnost bránit se oblbování, nebo nemá. A pokud má, pak ten, kdo ji nevyužije, je na tom hůř než ten, kdo ji využije. Omluvy a výmluvy jsou součástí soudního procesu, ale pozorovatel nesleduje soudní proces.

Cenzura ochuzuje

Teprve když jsem zjistil, že cenzura se dá hájit pouze s pomocí sebeobelhávání, částečně se projasnilo. Uvědomil jsem si, že cenzurovat Berlusconiho, Pinocheta, Chomejního, Trumpa, Zemana, Netanyahua, Putina by samoukům zabránilo  v přístupu k důležitému zdroji informací. Cenzura nic neřeší, ničemu nemůže zabránit a ještě brání poznat, s kým máme tu čest. Umlčení není řešením, je lepší vědět, co se v kom skrývá. Těžko se bránit proti někomu, o němž nic nevíme. Svoboda slova poskytuje každému příležitost včas odhalit demagogy, fundamentalisty i primitivy. Výpovědní hodnota žvástu je vysoká. I bludy, orientální bajky, dávno vyvrácené teorie, patologické vize nebo nerealizovatelné projekty prozrazují cosi podstatného a doplňují pohled na bližní. Prozrazuje kvality nejen autorů projevů, ale také na jejich posluchačů. Bez přístupu k blábolu prezidentů, mluvčích, demagogů, fanatizátorů, reklamních agentů a trollů by bylo snadné udržovat při životě iluzi morálního pokroku. Od Stalina, Hitlera, Mao Ce tunga, Pol Pota  a jim podobných nás dělí pouze prostředí, v němž hlásali své programy. Nechat se připravit o srandu a poučení, které nezištně rozdávají Lavrov, Kadyrev, Šojgů, Kirill a jejich parta, by byla škoda. Hovadiny, jež vypouštějí do éteru, umožňují cestovat v čase. Není tomu zase tak dlouho, kdy téměř stejné kraviny zněly i v našich končinách a měly davy nadšených posluchačů nebo servilních poskoků. Koneckonců i citované lidské typy mají dodnes nejen v Česku řady příznivců. Ale udělat ze souhlasu s útoky na Ukrajinu trestný čin znamená nastolit nadvládu nesouhlasu. Jakmile je souhlas nebo nesouhlas diktován zákonem, rozdíl mezi právním státem a autoritativním režimem se pozvolna vytrácí.

Nic netutlat má smysl

Na nezvídavost nezvídavých nedoplácejí pouze hlupáci, ale i ti, kdo se snaží blbosti škodit. V zákopech 1. světové války se brodili blátem ctitelé císaře Viléma II, s jeho odpůrci a lidmi, jimž byl císař ukradený. Za Hitlera padaly bomby o pár let později i na hlavy těch, kdo ho považovali za směšnou figurku. Revolucionáři často končí pod gilotinou nebo na šibenici. Tábory nucených prací jsou místem setkání představitelů všech profesí, ale převážně jednoho sympatičtějšího lidského typu. Kolaterální škody davového zápalu bývají obrovské. Ochránci obyčejných, prostých a průměrných jejich podíl viny popírají. Zaslepenost se bohužel nevyplácí, ani tehdy když je inspirovaná láskou a soucitem. Možná už konečně nastal čas měřit chudým duchem stejným metrem jako ostatním. Vysokoškolský diplom před návaly smutných vášní nechrání.

Bylo by hezké, kdyby pravda vítězila, ale krásná pravda bývá pravdivá jen výjimečně a o ošklivou pravdu není zájem. Proto je moudřejší spíš ověřovat informace než spoléhat na dobré úmysly – zejména vlastní. Vábné se může ukázat ohavným, nevzhledné prospěšným. Je zbytečné vymýšlet dalekosáhlé projekty na nápravu věcí veřejných, nikdo neví, jaký převratný vynález nebo jakého charismatického vůdce budoucnost přinese. Nabádat a kárat nemívá valný smysl. Zpravidla je záslužnější upozorňovat na to, co zájmu uniká. Nic netutlat má kupodivu smysl: připravuje ty, kdo se rádi vydávají za oběti, o výmluvu, že oni nevěděli, že se jim nic neřeklo, že kdyby bývali tušili, tak by jistě bývali něco podnikli…

Pochybnosti trvají

Jistotu podobnou té, jejímž držitelem je Elon Musk, nemám. Tento muž odmítl blokovat po ruském útoku na Ukrajinu vysílání ruských zpravodajských kanálů slovy: „Pokud nebudeme mít pistoli u hlavy, neuděláme to. Omlouvám se, že jsem absolutista svobody slova.“ Mně se pochybnosti zcela uhasit nepodařilo. Rozhodování totiž neprobíhá pouze mezi volností a omezením, ale také mezi tím, co představuje větší riziko. Pamatuju totiž také časy, kdy černá listina zakázaných autorů měla méně škodlivé následky než mlhavé podezření. Idiotský zákaz lze obejít, čelit přihrblosti úředníků nebo předposranosti šéfů, bývalo neskonale obtížnější. Tato zkušenost mi našeptává, že tam, kde se nejedná o přírodní zákon, se výjimka vždy najde. Snažil jsem se shromáždit argumenty pro i proti, a shledal, že na obou stranách se jich nalézá mnoho. Přesto trvám na tom, že lavina nesmyslů a nestydatých lží není argumentem pro omezení svobody slova. Pochybností o tom, jestli by nemohla cenzura mít za okolností, které mne nenapadly, nějaké oprávnění, jsem se nezbavil. Stále ještě hledám, jestli skutečně neexistují případy, kdy by cenzura mohla být přípustná. Zatím marně. Dokud se mi to nepodaří, budu proti cenzuře brojit. Advokáti cenzury, kteří argumentují mírou obecné škodlivosti zjevné lži, mne nepřesvědčili.

Babo raď

Summa summarum: přemýšlením o cenzuře jsem si příliš nepomohl. Stále nemohu vyloučit, že mne realita nepřinutí změnit názor. Ale jedna věc vyplula na povrch: postoj k cenzuře je determinován míněním o lidech. Buď člověka považujeme za bezmocnou oběť zlovolných sil, idiota neschopného si z nabídky vybrat pravděpodobné, infantilního tvora, kterého je třeba utěšovat, chlácholit, vzdělávat, vychovávat, hladit po srsti a slibovat mu modré z nebe, aby chudáček nepropadl depresi, úzkosti, hysterii a panice. Nebo máme zdravé a dospělé jedince za samostatně uvažující jednotky schopné vlastního úsudku na základě zkušeností a vědomostí, který je v případě potřeby ochoten vynaložit čas a úsilí, aby případné mezery ve vědomostech zaplnil.

V prvním případě by nějaká obdoba cenzury mohla být přípustná a ospravedlnitelná. V druhém případě v úvahu nepřichází. V takové situaci je lepší usilovat o rozšiřování přístupu k informacím než mentorovat. V každé zemi žije určitý počet obyvatel, jimž Leonardo da Vinci říkal „plniči latrín“ a Karel Čapek „patologická sedlina“. Relevantní otázka tedy zní: protože za současného stavu o podobě prostředí rozhoduje aktivní menšina, jak jí zabránit, aby do neštěstí nezatáhla ostatní? Rozčilovat se nad jejich existencí by byl projev trestuhodné nepoučitelnosti.

Manipulovatelní zoufalci dávající přednost autoritám postaveným na původu, funkci nebo majetku, patří do theatru mundi stejně jako autority postavené na znalostech a schopnostech. Nejdřív fakta, teprve potom se lze odvážit na nebezpečnou půdu interpretací. Omyl je lidský, náklad podmíněných reakcí těžký, mentálních klišé mnoho, předsudků spousta, o uměle vytvořených potřebách raději nemluvě. Absence jistoty odpověď nevylučuje. Na ní totiž závisí, jestli jsou demokracie a právní stát realizovatelné projekty, nebo zda se jedná o další z dlouhé řady neuskutečnitelných utopií. O následcích přizpůsobování reality představě vůdců je možné si přečíst v knihách, které jsou za mírný poplatek dostupné v městské nebo obecní knihovně. Když tolik lidí dokáže využít možností, které jim současnost nabízí, proč to nezvládnou ostatní? Odpověď je, obávám se, nasnadě. Vyslovit ji nahlas ovšem podrývá princip rovnosti hlasů. A teď babo raď.

mezititulky jsou redakční