Moje babička mi často říkala, že když naši předkové umírají, nezmizí docela, ale nadále na nás hledí. A já teď cítím, jak se na mně ona sama dívá, když škrtnu sirkou a když zapaluji tři obětní tyčinky. Na oltáři, za dřevěným zvonem a talíři s kouřícím jídlem, září babiččiny oči spolu s oranžově-modrým plamínkem. Zatřesu tyčinkami, abych ohýnek na jejich koncích uhasila. Začnou doutnat, a kouřové záclony spolu s vůní se ve spirálách vznášejí k nebi, aby přivolaly zpět duše zesnulých.
„Ba` oi,“ šeptám a zdvihám přitom kouřící tyčinky nad hlavu. Skrze opar, stírající hranice mezi našimi dvěma světy, se na mne usmívá.
„Chybíš mi, babi.“ Otevřeným oknem dovnitř vniká vánek a zmocňuje se mé tváře tak, jako to kdysi dělaly babiččiny ruce.
„Moje malá Huong.“ Šelest stromů za oknem překrývá její hlas. „Jsem tu s tebou, vždycky jsem s tebou.“
Zapichuji tyčinky do misky před babiččinou podobiznou. Její jemné rysy svítí skrze vonný kouř. Dívám se na jizvu na jejím krku.
„Pamatuješ si, co jsem ti říkala, drahoušku?“ Její hlas zní na pozadí nepokojných větví poněkud mumlavě. „Výzvy, jimž lidé u nás čelili během dějin, jsou velké jako nejvyšší hory. Stojíš-li příliš blízko, neuvidíš jejich vrcholy. Teprve když poodstoupíš od proudu života, naskytne se ti na ně úplný pohled.“

Rudá na bílých zrncích
Hanoj, 1972-1973

Jdeme do školy a babička mne drží za ruku. Slunce je vaječný žloutek, který teď nakukuje skrze řady domů s cínovými střechami. Nebe je modré jako maminčina oblíbená halenka. Kampak se jen maminka poděla? Našla tatínka?
Přitahuji si límec kabátku, neboť náhlý vítr rozvířil mračno prachu. Babička se skloní, aby mi k nosu přiložila kapesník. Moje školní brašna se jí zahoupe na ruce, když si pak dlaň přiloží na tvář.
Hned jak prach usedne, pokračujeme v chůzi. Napínám sluch, leč neslyším jediného ptáka. Rozhlížím se, a nevidím po cestě jedinou květinu. Kolem není ani tráva, jen haldy rozbitých cihel a zohýbaného kovu.
„Kvajávo, buď opatrná.“ Babička mě odtahuje z bombového kráteru. Oslovuje mě přezdívkou a chrání mne tak před zlými duchy, neboť věří, že ti se vznášejí nad zemí a vyhlížejí hezké děti, aby je unesli. Řekla mi, že mé skutečné jméno by zlé duchy jen přivábilo. Jmenuji se Huong, což znamená ´vůně´.
„Až dnes přijdeš domů, čeká tě naše oblíbené jídlo, Kvajávo,“ říká mi babička.
„Nudlová polévka pho?“ Z radosti při chůzi poskočím.
„Ano… Kvůli náletům jsem nevařila. Teď už je klid, oslavíme to spolu.“
Dřív než mohu odpovědět, zazní siréna, jež naše chvíle pokoje přeruší. Z reproduktoru, připevněného na stromě, vřeští ženský hlas: „Občané, pozor! Občané pozor! Americké bombardéry se blíží k Hanoji. Jsou sto kilometrů daleko.“
„Ôi tro`i đâ´t oi!“ Babička vzývá nebe i zemi. Běží a táhne mne s sebou. Proudy lidí se hrnou ze svých domovů jako mravenci z pobořeného mraveniště. Z dáli, se střechy hanojské opery, kvílí sirény.
„Tudy,“ babička spěchá k bombovému krytu, vykopanému u silnice. Zvedá těžké betonové víko.
„Není tu místo,“ křičí nějaký hlas zespoda. Uvnitř okrouhlé jámy, velké tak akorát pro jednoho, napůl klečí napůl stojí muž. Bahnitá voda mu sahá až po hruď.
Babička ve spěchu znovu přiklopí víko. Táhne mě k dalšímu krytu.
„Občané, pozor! Občané, pozor! Americké bombardéry se blíží k Hanoji. Jsou šedesát kilometrů daleko. Ozbrojené síly se připravují k boji.“ Ženský hlas se stal naléhavějším. Zvuk sirén už je ohlušující.
Kryt za krytem už jsou plné. Lidé před námi pobíhají bezradně jako ptáci se zlomenými křídly, opouštějí svá kola, vozíky i zavazadla. Malá holčička, docela sama, řve a volá rodiče.
„Občané, pozor! Občané, pozor! Americké bombardéry se blíží k Hanoji. Jsou třicet kilometrů daleko.“
Strachy jsem nemotorná, zakopnu a upadnu. Babička mě zvedne. Odhodí mou školní brašnu na silnici, skloní se, abych jí mohla vyskočit na záda. Běží a rukama si přitom přidržuje moje nohy.
Blíží se hřmění. Z dálky se ozývají výbuchy. Svýma zpocenýma ručkama se přidržuji babiččiných ramen, obličej přitisknutý k jejímu tělu.
„Občané, pozor! Občané, pozor! Další americké bombardéry se blíží k Hanoji. Jsou sto kilometrů daleko.“
„Poběžíme do školy. Školu nebudou bombardovat,“ křičí babička na skupinu žen, které také vlečou malé děti, ať už v náručí nebo na zádech. Ve svých dvaapadesáti letech má babička pořád hodně síly. Proběhne kolem žen a dohání další před námi. Pohazuje to se mnou nahoru a dolů, tvář nořím do jejích dlouhých černých vlasů, jež mají stejnou vůni jako ty maminčiny. Dokud můžu cítit jejich vůni, jsem v bezpečí.
„Huong, poběž za mnou.“ Babička před vchodem do mé školy podřepne. Lapá po dechu. Vleče mě do školního dvora. Hned vedle učebny je prázdný kryt, vrhne se tam. Sotva sklouznu za ní, voda mi stoupne až po pás a popadá mě svýma ledovýma rukama. Je tak chladná. Už začíná zima.
Babička sáhne nahoru, aby zakryla víko. Objímá mě, tep jejího srdce pulsuje i v mé krvi. Děkuji Buddhovi za to, že nám daroval tento kryt, velký akorát pro nás dvě. Mám strach o své rodiče na bojišti. Kdy se mi vrátí? Potkali se se strýčkem Datem, strýčkem Thuanem a strýčkem Sangem?
Výbuchy už se ozývají zblízka. Podlaha se houpe, skoro jak houpací síť. Tisknu si dlaně k uším. Voda cáká vzhůru, tvář i vlasy mám mokré, vidím rozmazaně. Prach a kamení prší skrze malou prasklinu nad mou hlavou. Ozývá se protiletadlová střelba. Hanoj vrací úder. Další explose. Sirény. Řev. Intensivní pach spáleniny.
Babička spojuje ruce před hrudí: „Nam Mô A Di Đa` Phâ?t, Nam Mô Quan The´ Âm Bô` Ta´t.“ Z jejích rtů se sypou přívaly modliteb k Buddhovi. Zavírám oči a zkouším ji napodobit.
Bomby dál burácejí. Následuje minuta ticha. Pak ostrý ječivý rachot. Skrčím se. Mocná explose vymrští babičku i mne proti víku. Bolest mi zatemní oči.
Přistála jsem babičce na břicho. Má zavřené oči, ruce před hrudí spojené do tvaru lotosového poupěte. Modlí se, zatímco ohlušující hřmot se zvolna vytrácí a ve vzduchu jej střídá lidský nářek.
„Babi, bojím se.“ Má namodralé rty, chvěje se zimou. „Já vím, Kvajávo… taky se bojím.“
„Babi, a kdyby trefili školu… zničilo by to i kryt?“
Bojuje se stísněným prostorem a přitahuje si mě k sobě. „Nevím, drahoušku.“
„A kdyby ano, babi, tak bychom zemřeli?“
Pevně si mě přivine. „Kdyby bombardovali školu, Kvajávo, kryt by se na nás asi zhroutil. Ale zemřeme jedině tehdy, pokud nás nechá zemřít Buddha.“ *

Toho dne, v listopadu 1972, jsme nezahynuli. Jakmile sirény daly signál, že už je bezpečno, vylezly jsme, dva rozechvělé slabé listy. Vyvrávoraly jsme na ulici. Několik budov se zhroutilo, jejich suť se rozlila přes naši cestu. Lezly jsme přes hromady trosek a kašlaly. Přívaly kouře a vířící prach mi spalovaly oči.

*
Nikdo z těch, kdo tehdy viděli mou babičku, by si nedokázal představit, že byla kdysi považována za ca`nh va`ng la´ ngo?c – nefritový list na zlaté větvi.
Tři měsíce předtím, když se moje maminka připravovala k odchodu na bojiště, vyprávěla mi o babičce, že se narodila v jedné z nejbohatších rodin v celé provincii Nghe An.
„Prošla si spoustou těžkostí, a je tou nejhouževnatější ženou, co znám. Drž se vždy při ní a budeš v bezpečí,“ říkala mi maminka, zatímco si balila oblečení do zeleného tlumoku. Vyškolená jako lékařka, dobrovolně se přihlásila na Jih, aby se tam poohlédla po mém tatínkovi, který se vydal se svými jednotkami hluboko do džungle a nedal o sobě vědět po celé předchozí čtyři roky. „Najdu ho a přivedu ti ho,“ povídala mi, a já jí věřila, protože vždy dosáhla toho, co si předsevzala. Zato babička tvrdila, že je to neuskutečnitelný cíl. Snažila se ji zadržet, leč bezvýsledně.
Když maminka odcházela, Nebesa spustila svůj rozlučkový pláč plný velkých kapek. Maminka ještě vystrčila hlavu z odjíždějícího náklaďáku a zavolala: „Huong oi, me? yeu con!“ To bylo vůbec poprvé, kdy mi řekla, že mě miluje, a já se bála, že i naposled. Potom déšť všechno kolem spláchl a maminka zmizela ve víru jeho úst.
Té noci, a také po několik nocí příštích mi babička, aby mi zabránila brečet (vysušila mé slzy), otevřela dveře do svého vlastního dětství. Její vyprávění mě odnášelo pryč, aby mě vysadilo na kopci v Nghe Anu, kde jsem mohla plnit své plíce voňavým vzduchem z rýžových polí, nořit své oči do řeky Lam a stát se zelenou tečkou uprostřed pohoří Truong Son. Prostřednictvím jejích příběhů jsem ochutnala sladkost bobulí sim na jazyku, cítila kopání lučních kobylek na dlani i spala v houpací síti pod oblohou protkanou třpytivými hvězdami.
Žasla jsem, když mi babička vyprávěla, jak její život neblaze poznamenala předpověď jednoho věštce, jak přežila francouzskou okupaci, japonskou invasi, období velkého hladu i pozemkové reformy.
Jak válka pokračovala, bylo to právě babiččino vyprávění, jež pomáhalo přežívat mně i mým nadějím. Uvědomila jsem si, jak nespravedlivý je ve skutečnosti svět, a že jednou budu muset dovést babičku zpět do její vesnice, aby tam našla zadostiučinění, anebo dokonce možná aby se pomstila.

Když před dvěma roky otiskl Babylon ukázky z poesie Nguyen Phan Que Mai (nar. 1973 v Ninh Binh) přeložené z vietnamštiny, uvedli jsme zmínku o jejím chystaném historickém románu psaném v angličtině. Ten byl pod názvem The Mountains sing vydán počátkem letošního roku u amerického nakladatelství Algonquin Books of Chapel Hill. Okamžitě vzbudil značný zájem prestižních literárních kritiků i vydavatelů z jiných zemí – už nyní, po pár měsících, je překládán do téměř 20 jazyků. Mezi nimi zatím chybí vietnamština: Mai se ve svém příběhu vyrovnává se všemi pohromami, které Vietnam ve 20. století postihly, a k nim patří kromě francouzské kolonisace a zničujících válek například i pozemkové reformy prováděné vládou v padesátých letech, což je téma, o němž se diskuse ve Vietnamu začala otevírat teprve v posledním desetiletí. Mai se nepouští do choulostivých témat poprvé, mj. se také podílela na zahraničním filmovém dokumentu upozorňujícím na fenomén nájemné dětské práce v jižním Vietnamu. -pk

: Z anglického originálu vybral a přeložil Petr Komers