Od papežské volby uběhly již více než tři měsíce. V českých novinách se čas od času objevují aktuality o jeho sympatických činech i vlastnostech:

František telefonuje osobně trafikantovi, navštěvuje mladé delikventy, jezdí hromadnou dopravou etc. Jisté je, že volba argentinského kardinála Jorgeho Maria Bergoglia papežem byla překvapením – mediální svět nebyl připraven, a tak to musel rychle dohnat. Výsledkem je skoro desítka životopisů, které jejich autoři začali psát zřejmě hned, jak se 13. března vyvalil z komína Sixtinské kaple bílý dým, a měli na to v průměru dva až tři týdny. Hned po volbě vyšly stovky novinových článků napsaných jak přes kopírák: František je skromný a zastává se chudých, ALE… zapletl se prý s vojenskou juntou (1976–1982), konkrétně neochránil (někdo tvrdí, že vyzradil) dva duchovní před tím, že je tajná policie věznila a mučila. Téměř identicky vyznívají nejen články a komentáře, ale i většina dosud publikovaných „životopisů“.

Tak například Mario Escóbar – autor knih o mayském kalendáři, o výbuchu na křižníku Maine, Churchillovi, zednářích v Americe, Marylin Monroe, Stevu Jobsovi, a dalších třiceti titulů na nejrůznější naprosto spolu nesouvisející témata – v knize Francisco. Primer papa latinoamericano píše, aniž by o tom moc přemýšlel (neměl ani kdy), že „provinciál Bergoglio vyzval dva v třídním boji nejaktivnější kněze – Jalicse a Yoria, aby zanechali své misijní činosti ve favele, a když ho neposlechli, nahlásil vojenským úřadům, že nejsou pod ochranou církve.“

Spojovat chudé

Jezuité Orlando Yorio a Francisco Jalics se v žádném třídním boji neangažovali. V té době navíc žily v Argentině desítky katolických duchovních, kteří měli k teologii osvobození a tedy k intelektuální i neintelektuální levici mnohem blíže než Jalics s Yoriem.

Francisco Jalics již dříve napsal, že s Yoriem odešli do chudinského sídliště Rivadavio del Bajo Flores již v roce 1974, tedy dva roky před státním převratem. Jorge Bergoglio jako provinciál jezuitů jejich působení v Rivadaviu nijak nebránil, ale snažil se je varovat. Začaly se objevovat názory, že skutečnost, že žijí a působí v této oblasti, znamená, že jsou v kontaktu s gerilou. Oba jezuité byli zatčeni 23. května 1976 a byli odvlečeni do nechvalně proslulé Vojenské technické školy (Escuela Mecánica de la Armada), což bylo utajené centrum věznění, mučení a poprav odpůrců režimu i zcela nevinných civilistů. Situaci okolo zatčení popisuje Jalics tak, že v té době s nimi ve favele působil jeden katolický laik, který se rozhodl ještě půl roku před vojenským převratem, za vlády Isabely Martínezové de Perón, že se přidá k montoneros, k partyzánským oddílům tvořeným zčásti komunisty, zčásti radikálními bývalými peronisty. Oba jezuity o tom informoval a pak zmizel v ilegalitě. V březnu 1976 došlo ke státnímu převratu generálů okolo Jorgeho Rafaela Videly. Koncem května pak onoho laika dopadla tajná policie a dva nebo tři dny poté si přišli do favely pro oba jesuity. Podle Jalicse obklíčilo tehdy jejich skromný příbytek asi tři sta vojáků a policistů. Kromě jezuitů zatkli ještě čtyři katechetky a manžely dvou z nich.

Právě zde je nutné připomenout jednu důležitou věc. Videlův režim téměř nikdy nesahal ke spektakulárním zatýkacím akcím „pro výstrahu“. Lidé mizeli na ulici nebo byli zatýkáni v noci v naprostém utajení. Kdyby církevní představitelé, konkrétně jezuité, kolaborovali s režimem, proč s jejich pomocí nevylákala tajná policie Jalicse a Yoria do Buenos Aires, kde by byli uneseni policií ve veškeré tichosti? Takové neobvyklé manévry zorganizovali pučisté zřejmě proto, že se obávali, že by mohli obyvatelé chudinské čtvrti jesuity bránit.

Jeden z vyšetřovatelů pak údajně řekl Yoriovi, že vědí, že oba dva kněží nejsou partyzány, ale že jejich práce spojuje chudé, a to že je subverzivní. Jiný fízl zase zjistil, že se Jalics narodil v Budapešti a podezíral ho, že je sovětským agentem. O pět měsíců později, 24. října 1976, vojáci zanechali oba jezuity omámené narkotiky, ale živé, nedaleko obce Caňuelas za Buenos Aires.

Ortel smrti

Téměř všechny články obsahující obvinění, že současný papež František tehdy zmíněné jezuity neochránil nebo dokonce udal, vycházely v podstatě z jediného zdroje: od argentinského novináře a aktivisty Horacia Verbitského, který tvrdí, že mu to řekl jeden z nich, totiž Orlando Yorio, jenž zemřel v roce 2000. Dále Verbitsky poukazuje na jakýsi dokument vypracovaný jedním z příslušníků vojenské policie, který ale hovoří o něčem úplně jiném a spojitost je jen velmi volná.

Francisco Jalics, druhý z unesených, napsal: „Dříve jsem se klonil k myšlence, že jsme byli obětí nějakého udání. Na konci devadesátých let mně ale po mnoha debatách začalo být zřejmé, že tento předpoklad je mylný.“

Nejpravděpodobnější variantou je, že jezuity zmínil během výslechu (a pravděpodobně i mučení) katolický laik z Rivadavia. Jorge Bergoglio se naopak snažil je ze spárů režimu zachránit. Španělský kněz José Caravias, který dnes žije v Paraguayi a v roce 1976 působil s Yoriem a s Jalicsem v Rivadaviu, řekl nedávno novinářům, že Jorge Mario Bergoglio ho varoval, že ho pučisté chtějí zabít. „Řekl mi: ‚Mám zprávy, že Triple A (paramilitární prorežimní komando) vyneslo nad tebou a nad Jalicsem ortel smrti.‘“ Podle Caraviase ale Jalics varování nevyslyšel a na rozdíl od něj se neskryl. Dodává, že po jejich zatčení Jorge Bergoglio pátral, co s nimi je. „Kdyby je nezačal hledat, zabili by je,“ řekl Caravias agentuře AFP.

Když po mně šli…

Jorge Mario Bergoglio prokazatelně intervenoval v několika dalších případech zatčených – a to nejen duchovních. Jako provinciál jezuitů ale neměl příliš mnoho možností. Videlův režim udržoval vztahy jen s některými biskupy, a jezuity neměl v lásce, nejen proto, že někteří z nich ve větší nebo menší míře sympatizovali s teologií osvobození. Jednou Bergoglio přesvědčil kanovníka, který sloužil mše, na které chodila Videlova rodina, aby se „hodil marod“, a mši pak odsloužil za něj. Poté se pokusil promluvit se samotným Videlou, aby pomohl zatčeným synům jedné ženy, ale bez valného úspěchu.

Někdejší uruguayský levicový aktivista Gonzalo Mosca vzpomíná, že i jemu provinciál jesuitů zachránil život. Mosca nejprve uprchl před pravicovou juntou z Uruguaye do Argentiny, kde mu po převratu opět začalo jít o život. Moscův bratr, který byl Bergogliovým žákem v jesuitském semináři, se za něj přimluvil a současný papež ho nejprve ukryl v jednom klášteře za Buenos Aires a pak ho poměrně složitě propašoval přes Paraguay do Brazílie. „Já jsem tehdy nic neznamenal. (…) On se ale zachoval statečně a v mém případě i efektivně,“ řekl Mosca.

Po násilné smrti arcibiskupa Enriqueho Angelelliho při autonehodě, ve které měla prsty tajná policie, ukrýval Bergoglio v jezuitské koleji několik seminaristů z jeho diecéze. V knižním rozhovoru El Jesuita (Jezuita) Bergoglio vzpomíná, že se sešel se svojí známou Esther Belestrinovou de Cariaga, která byla za dob jeho středoškolských studií vedoucí chemické laboratoře, kde pracoval, a kterou junta později zavraždila. Žádala ho, aby intervenoval ve prospěch dvou členů Hnutí komunistické mládeže, synů její známé. Bergoglio se o to pokusil, ale bohužel se mu nepodařilo vypátrat, kde skončili.

Respektovaný nositel Nobelovy ceny míru, výtvarník a pedagog Adolfo Pérez Esquivel řekl BBC naprosto jasně: „Někteří biskupové byli komplici vojenské junty, ale Bergoglio ne.“ Potvrdil to i soudce German Castelli, který spolurozhodoval v procesu proti juntě v roce 2011: „Tvrzení, že Jorge Bergoglio vydal tyto kněze vojákům, je naprosto nesmyslné.“ I Julio Stassera, státní zástupce ve stejném procesu, prohlásil, že „to vše je absolutně smyšlené.“

V roce 1976 Bergoglio poslal dopis bratrovi Francisca Jalicse, v němž psal: „Několikrát jsem se obrátil na vládu, abych dosáhl propuštění Vašeho bratra. Moje iniciativa se dosud nesetkala s úspěchem, neztrácím však naději, že bude brzy propuštěn.“

K Bergogliovu počínání za režimu junty, kdy bylo zavražděno kolem třiceti tisíc lidí, se vyjadřuje i lidskoprávní aktivistka Graciela Fernándezová Meijideová. „Během vojenské diktatury jsem nasbírala stovky svědeckých výpovědí,“ říká Meijideová. „Při své činnosti v Národní komisi pro pohřešované osoby jsem četla stovky svědectví. Na Bergogliovo jméno v souvislosti s možnou kolaborací jsem nikdy nenarazila.“ Jedna ze svědkyň, Alicia Oliveirová k tomu říká: „Když po mně šla junta, postavil se na mou stranu. O pevnosti Jorgeho postojů jsem naprosto přesvědčená.“

Lety smrti

V souvislosti s papežem Františkem se píše převážně o případu unesených jezuitů Francisca Jalicse a Orlanda Yoria. Junta ale zavraždila kolem stovky kněží, mnichů i jeptišek. Jedním z nejodpornějších zločinů Videlova režimu byla vražda Leonnie Duquetové a ještě jedné francouzské řádové sestry, které vyhodili živé z letadla, a „po šichtě“ si vojáci se smíchem vyprávěli o „létajících jeptiškách“, hrdí na tento „hygienicky čistý“ způsob likvidace lidí.

Zmíněný Horacio Verbitsky obviňoval Jorgeho Bergoglia ještě před papežskou volbou. Skutečnost, že někteří bývalí partyzáni označili Verbitského za dvojitého agenta a jeho odpůrci ho viní ze spoluúčasti na některých údajných i reálných zločinech (přepadení bank, vraždy), jichž se dopouštěli montoneros ještě před vojenským pučem, ponechme stranou. Jisté ale je, že Verbitsky byl blízkým přítelem bývalého argentinského prezidenta Néstora Kirchnera, který považoval kardinála Bergoglia za politického nepřítele, stejně jako ho považovala za protivníka ještě nedávno jeho žena a současná prezidentka Argentiny Cristina Fernándezová de Kirchner. Většinu svých emotivních výpadů proti Bergogliovi pak Verbitsky publikoval v novinách Página 12, hlásné troubě „kirchnerismu“ a mocenských skupin soustředěných okolo Néstora a Cristiny Kirchnerových.

Ne otazník, vykřičník

Vláda vojenské junty generála Videly byla i na poměry Latinské Ameriky mimořádně krvavým režimem, špinavou válkou proti všem. Junta nebojovala jen s partyzány, ale i s liberály, odboráři, učiteli, živnostníky, peronisty, antiperonisty, řemeslníky, studenty, Židy, evangelíky a pochopitelně i s katolickou církví. Přestože by se mohlo zdát, že generálové se stavěli proti komunismu, v závěru jejich vlády byla úhlavním nepřítelem režimu argentinských pučistů Velká Británie s Margaret Thatcherovou v čele. Se Sovětským svazem mezitím pilně obchodovali a socialistické země se během války o Falklandy slovně postavily na jejich stranu. Domácími spojenci junty byli lidé ze všech výše uvedených skupin za předpokladu, že byli ochotní se jako její spojenci projevovat – například udávat.

Tehdejší provinciál jezuitů Jorge Mario Bergoglio se možná mohl angažovat proti juntě více, než se angažoval, ale je potom otázkou, jestli by vůbec zůstal mezi živými a jak by dopadli ti, kterým pomohl a ti, za které byl zodpovědný. Ze svědectví vyplývá, že zachránil nebo se snažil zachránit celou řadu lidí, i že sám velmi riskoval. Myslím, že bychom za jeho postoji během diktatury měli spíš učinit vykřičník než otazník.
Babylon 1/XXII, 20. května 2013