Současný neustávající příliv uprchlíků do Evropy, občanská válka v Libyi, Sýrii, Iráku, fanatické řádění Islámského státu na území obou posledně jmenovaných států a přidružených chalífátů v subsaharské Africe, nový nástup ruské flotily do Středomoří a posilování vlivu Ruska v Sýrii, konflikt na Ukrajině, Čína zvyšující svůj vliv v Jihočínském a Severočínském moři, Japonsko změnou ústavy posilující svou obranyschopnost, rozpadající se státy Afriky – svět ne-řádu, pohybující se na okraji chaosu.

Do tohoto světa vydal v loňském roce bývalý americký diplomat a ministr zahraničí Spojených států amerických Henry Kissinger svou poslední knihu Světový řád, vysoce aktuální shrnutí svého celoživotního směřování. Absolvent prestižního Harvardu, vyučující zpočátku a na konci svého diplomatického angažování nejen na své mateřské universitě, nositel Nobelovy ceny míru z roku 1973, odměněný zejména za působení při jednáních s představiteli Vietnamu o ukončení války, která v zemi trvala od roku 1954 do roku 1975, a v neposlední řadě zprostředkovatel diplomatického narovnání mezi USA a Čínou za prezidenta Nixona.

Svou vizi světového řádu jako jediného možného řešení potenciálních světových konfliktů Kissinger opírá o vědomí, že současný svět je nerozdělitelný, že je to j e d e n svět. Základem jeho představy o metodě, v jeho přesvědčení jediné možné formě organizování světa – které musí být nepřetržité – je Vestfálský mír, jímž se uzavřela třicetiletá válka trvající v Evropě od roku 1618 do roku 1648: při několikaletém tehdejším vyjednávání začalo být postupně zřejmé, že mír lze nastolit pouze na základě „vyváženého soupeření“. Mírem byla zakotvena základní rovnost suverénních signatářských států. Vestfálský mír podle Kissingera představoval obrat v historii národů proto, že principy, které nastolil, byly stejně jednoduché jako všeobecné. Stát, nikoliv dynastie nebo náboženské vyznání, byl prohlášen za základní kámen evropského řádu. Bylo potvrzeno právo každého signatáře smlouvy, aby si zvolil vlastní formu domácí struktury či pořádku a náboženské orientace.

Má-li být zpráva o evropském hledání „koexistence“ úplná, je třeba zaznamenat Kissingerovo ocenění Vídeňského kongresu. Státníci, kteří se shromáždili po napoleonských válkách ve Vídni v roce 1815, byli v radikálně jiné situaci – čelili troskám řádu, který Vestfálský mír nastolil. Vídeňský systém se opíral o tři instituce: o alianci Anglie, Ruska, Pruska a Rakouska, která chránila územní uspořádání kontinentu; o Svatou alianci, společenství panovníků tří států – Rakouska, Německa a Ruska – která měla odvracet hrozby stávajícím institucím. Konečně byla spolupráce velmocí institucionalizována v pravidelných diplomatických konferencích hlav aliančních států s cílem definovat společné cíle a řešit objevující se krise – jakýsi předobraz Rady bezpečnosti v dnešní OSN.

Ideál imperiální náboženské jednoty implikoval, že plně legitimní může být jen jedno centrum moci. To vestfálské pojetí změnilo a zavedlo rozmanitost řady společenství, přijímaných jako realita při hledání řádu. Koncept raison d’état a národního zájmu tak představoval první pokus institucionalizace mezinárodního řádu, který existuje dosud. I když bylo 20. století (sice doznívajícím) obdobím převahy evropských kulturních vzorů, dekolonizace a vstup nových mocenských center s rozdílnou kulturní identitou na mezinárodní scénu to počaly měnit.

Hlavní světoví hráči

Když skončila Francouzská revoluce a napoleonské období, Paříž okupovaly ruské oddíly. To pro Evropu představovalo ohromující obraz historického zvratu. Od toho okamžiku počalo Rusko hrát jedinečnou roli v mezinárodních vztazích. Stalo se součástí rovnováhy moci jak v Evropě, tak v Asii, jen zpola přispívající k vyvažování mezinárodního řádu. Vše ruské – jeho absolutismus, jeho velikost, jeho svět objímající ctižádost – stály jako implicitní výzva tradičnímu evropskému mezinárodnímu řádu, založenému na rovnováze a umírněnosti.

Kissinger charakterizuje ruský kulturní vzor téměř drsně: Evropa pojímala svou multipolaritu jako mechanismus, směřující k rovnováze, zatímco Rusko se učilo svému chápání geopolitiky v tvrdé škole stepí, kde nomádské hordy soupeřily o zdroje na otevřeném terénu bez hranic. Rusko vyhlašovalo sice svou svázanost se západní kulturou, přitom se ale chápalo jako obklíčená předsunutá hlídka civilizace, jejíž bezpečnost lze zajistit pouze prosazením absolutní vůle nad jeho sousedy. Car stejně jako čínský císař byl absolutní vladař, nadaný z tradice mystickou mocí a dozírající na území dobytá kontinentální expansí. Ale carovo postavení se lišilo od postavení čínského vladaře v jedné důležité věci. V čínském chápání moci vládl císař pokud možno klidem svého chování; v ruském pojetí bylo carské vládnutí schopností prosadit svou vůli nevývratným prosazováním autority a působením ohromující velikosti. Čínský císař byl chápán jako ztělesnění čínské civilizace, inspirující ostatní, aby přicházeli a dali se proměnit.

Svoboda od národa, jazyka, státu

Kissinger dovádí své úvahy až k prahu současnosti, nejzřetelněji při úvahách o islámské kultuře vládnutí. Vznikem islámu v 7. století po Kristu byl svět vystaven volání Středního východu, které vyzývalo k překonání regionálního a světového řádu ve jménu jeho univerzalistické vise. Islám jako expanzionistická myšlenka nebyl podobný žádné jiné historické společnosti své současnosti. Jeho požadavek časté denní modlitby měnil víru v cestu života, jeho důraz na identitu náboženské a politické moci měnil expansi islámu v úsilí o impérium, ve svatou povinnost. Rychlé šíření islámu přes tři kontinenty poskytovalo důkaz o jeho božském poslání. Přesvědčení, že jeho rozšíření sjednotí lidstvo a přinese mu mír, činilo z islámu náboženství, multietnický stát a nový světový řád najednou.

Území, která islám dobyl nebo přinutil platit daně, bylo pokládáno za politickou jednotu: d a r a l I s l a m. Bylo ovládáno kalifátem, institucí, definovanou zákonným nástupnictvím pozemské politické autority, kterou zavedl Prorok (Mohamed). Země mimo tato území byla d a r  a l – h a r b, místy války. Strategie k zavedení tohoto universálního systému se nazývala džihád, povinnost zavazující věřící šířit svou víru bojem. Dar al Islam byl v teorii ve stavu války s dar al-harb, protože konečným cílem islámu byl celý svět.

Duální pojetí světového řádu má ve své ústavě například zakotven Írán, ale sdílí ji i ozbrojené minority v Libanonu, Sýrii, Iráku, Libyi, Jemenu, Afghánistánu a Pakistánu.

Kissinger vidí současné problémy islámského světa, zejména na Středním východě, ve zhroucení postkoloniálních režimů, které nedokázaly mobilizovat obyvatelstvo svých zemí k zavedení efektivně fungujícího ekonomického pořádku. Obyvatelstvo těchto zemí v zajetí islámské tradice hledělo na stát nikoliv jako na cíl sám o sobě, ale jako na instituci, která má zlepšovat jejich životní podmínky. Pro část islámských intelektuálních elit představovalo od poloviny 20. století významný impuls dílo Sayyida Qutba Milníky. Podle autora představuje islám jedinou pravou formu svobody – svobody od vlády jiných lidí, člověkem vymyšlených doktrín nebo „podřadných společností, založených na rase a barvě, jazyku a zemi, regionálních nebo národních zájmech“, čili od všech forem jiných než je islámská vláda. Pro islámské fundamentalisty představují Milníky pravdu, která anuluje pravidla a normy Vestfálského mezinárodního řádu. Podle této ortodoxní podoby islamismu stát nemůže být bodem, od něhož se odvíjí mezinárodní systém, protože státy jsou sekulární a tedy nelegitimní. Nezasahování do záležitostí jiných států nemůže být řídicím principem, protože národní loajalita je odchýlením od pravé víry, a proto džihádisté mají povinnost transformovat neislámské státy, tedy dar al-harb, svět nevěřících. Ortodoxie, nikoliv stabilita, je vůdčím principem světového řádu.

S tímto tématem úzce souvisí rozpadávání a hroucení řady současných států, nejen na Středním východě, ale také v Africe. Území bezvládí nebo džihádu se nyní rozpínají muslimským světem a působí v Libyi, Egyptě (Sinajský poloostrov), Jemenu, Gaze, Libanonu, Sýrii, Iráku, Pakistánu, Súdánu a v Somálsku. Pokud není možné znovu nastolit řád, široká území jsou vystavena riziku anarchie a formám extremismu, které se organicky budou šířit do jiných území.

Universální hierarchie

Na rozdíl od islámského světa se podmínky pro nastolování forem Vestfálského míru počaly objevovat v období dekolonizace spíše v asijské oblasti. V Asii je stát podle Kissingera pokládán za základní jednotku mezinárodní politiky. Různé národy, které se objevily v postkoloniální éře, prohlašovaly, že budou vzájemně respektovat svou suverenitu a nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí jiných. V tomto duchu čelný vojenský představitel Čínské lidové armády, zástupce generálního štábu Qi Jinguo napsal v roce 2013, že primární výzvou současné doby je podporovat „základní principy moderních mezinárodních vztahů stanovených roku 1648 Vestfálskou smlouvou, zejména principy suverenity a rovnosti“. Současně se ovšem objevuje prvek implicitní hrozby. Čína vyhlašuje explicitně a ostatní hráči tamní oblasti implicitně, že použije své ozbrojené síly při sledování svých národních zájmů.

Ze všech koncepcí světového řádu v Asii je Čína nositelem nejstarších, přesně definovaných a vestfálským principům nejvzdálenějších myšlenek. Čína také absolvovala nejkomplexnější cestu od staré civilisace přes klasické císařství ke komunistické revoluci a k postavení moderní velmoci. Autor právem předpokládá, že to bude mít hluboký vliv na osudy lidstva.

Čína se v minulosti definovala jako jediný světový suverénní stát. Její císař se pokládal za postavu kosmického rozměru a prostředníka mezi lidským a nebeským. Jeho moc se nevztahovala jen na čínský stát, tj. teritoria pod jeho vládou, ale „na vše pod nebesy“, kde Čína byla centrem, civilizovanou částí, „říší středu“, inspirující a povznášející zbytek lidstva. V tomto směru byl světový řád obrazem universální hierarchie, ne rovnováhou soutěžících suverénních států. O každé známé společnosti se předpokládalo, že je ve vztahu k Číně jejím poplatníkem, vztahem, založeným zčásti na přibližování se čínské kultuře, které nikdo nebyl roven. Jiní vládci nebyli společnými suverény, ale žáky, kteří se vyučují umění vládnout. Diplomacie nebyla procesem jednání o rozmanitých suverénních zájmech, ale souborem pečlivě promýšlených ceremonií, jimiž se dávala cizím společnostem příležitost zaujmout určené místo v globální hierarchii.

Čína se tradičně domnívala, že psychologicky vládne svými úspěchy a chováním, přerušovaným občasnými vojenskými nájezdy, které měly vzpurným barbarům „dát lekci“ a naučit je respektu. Oba tyto strategické prostředky Čína uplatňovala až do současné doby, a to jak ve válce s Indií v roce 1962, tak ve Vietnamu v roce 1979.

Spojenectví s Amerikou

Třebaže Japonsko nepatří mezi globální hráče prvořadého významu, jeho ekonomický potenciál i politický vliv je řadí právě ke státům globálního významu. Jako v jiných uzlových okamžicích své historie Japonsko podle Kissingera směřuje k redefinici své širší role v mezinárodním řádu s přesvědčením, že má významný vliv jak ve svém regionu tak i mimo něj. Při hledání své nové role chce opatrně, nesentimentálně a nenápadně nalézat rovnováhu materiálních a psychologických sil vzhledem k nárůstu vlivu a moci Číny, vývoji v Koreji a jejich důsledcích pro japonskou bezpečnost. Japonsko chce také vyzkoušet užitečnost a věrohodnost svého spojenectví s Amerikou. Tyto analýzy hodlá provádět pod zorným úhlem tří širších hledisek: pokračujícím důrazem na spojenectví s USA, přizpůsobením se růstu Číny a spoléháním na vlastní zahraniční politiku.

Pět principů koexistence

Indie je méně definována svými politickými hranicemi než svým podílem na rozmanitosti kulturních tradic. Hinduistická tradice, většinová víra Indie a zdroj mnoha jiných, se nepřipisuje žádnému mytickému zakladateli. Zakládající indická náboženství nebyla inspirována prorockými visemi mesianistického naplnění, ale spíše svědectvím o křehkosti lidské existence. V hinduistické kosmologii byl světový řád ovládán nezměnitelným cyklem nepředstavitelné rozmanitosti. Historicky to byla Velká Británie, která proměnila Indii z tříště států ve stát jediný. Džaváharlál Néhrú, první předseda indické vlády po dosažení nezávislosti, definoval zásady indické zahraniční politiky, v souladu s klasickými vestfálskými principy rovnováhy moci, jako zásady neangažovanosti. Šlo o pět principů koexistence, zásad, zvaných Panča šila, které odpovídaly zájmům států, jež se snažily vyhnout konfliktům, v tehdy bipolárním světě, rozděleným napětím a konflikty mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Indický filosofický koncept Panča šila, pět principů koexistence, byl fakticky jen podrobnějším opakováním vestfálského modelu multipolárního řádu mezi suverénními státy. Tak se teprve v této souvislosti dozvídáme, co představovaly implicitní principy Vestfálského míru: vzájemné respektování územní celistvosti a suverenity, vyloučení vzájemné agrese, vzájemné nezasahování do vnitřních záležitostí, rovnost a vzájemný prospěch a mírovou koexistenci.

Na základě solidního mandátu a charismatického vůdcovství může administrativa současného indického ministerského předsedy Narendra Modiho zaujímat nové postoje k historickým problémům jako je konflikt s Pákistánem a potenciální napětí s Čínou.

Evropský přívěšek Asie?

Úvahy o Evropě začíná Kissinger historickou reminiscencí: po druhé světové válce, v roce 1945, žádný evropský stát sám o sobě nebyl schopen zavést nový kontinentální řád. Díky několika málo osobnostem jako byli Němec Konrád Adenauer, Francouz Robert Schuman a Ital Alcide de Gasperi bylo nalezeno řešení. Cílem jejich snažení bylo překonat historické rozdělení Evropy a na tomto základě vytvořit nový evropský řád. Tak začala vznikat dnešní Evropská unie a Evropa začala usilovat o definici vlastní identity. Jedna otázka přitom měla – a v těchto souvislostech má – základní význam: vzhledem ke své historické minulosti kolik rozmanitosti musí Evropa zachovat, aby dosáhla přesvědčivé jednoty?

Avšak teprve když se ocitla v úpadku sovětská moc, stal se svět do jisté míry multipolární. Otázka evropské identity se teprve tehdy plně aktualizovala. A autor v té souvislosti klade další otázky: je ve světě, který směřuje k regionálním blokům, role států stejná jako ve vestfálském systému? Ve světě, v němž kontinentální státní struktury jako Amerika, Čína a možná Indie a Brazílie právě dosahují kritické rozměry, jakou formu dá Evropa svému přechodu do podoby regionální velmoci? A jestliže má Evropa dosáhnout jednoty, jak bude definovat svou globální roli? Podle Kissingera má tři možnosti: prosazovat atlantické partnerství; přijmout stále jednoznačnější roli neutrála; nebo směřovat k nevyslovenému spojení s ne-evropskou velmocí nebo jejímu společenství. S tím souvisí další otázka, totiž zda se Evropa chce stát aktivním účastníkem výstavby nového mezinárodního řádu nebo se chce pouze spotřebovávat svými vnitropolitickými záležitostmi? Autor na závěr těchto úvah dodává, že Spojené státy mají všechny historické a geopolitické důvody, aby podporovaly Evropu a předcházely jejímu směřování do geopolitického vakua. Spojené státy separované od Evropy v oblastech politiky, ekonomiky a obrany by se pak staly ostrovem odděleným od Evropanů a Evropa sama by se změnila v přívěsek Asie a Středního východu.

Ambivalentní velmoc

Kissinger má nepochybně pravdu, když říká, že žádná země nesehrála tak rozhodující roli při utváření současného světového řádu jako Spojené státy. Skutečnou výzvou pro americkou angažovanost v zahraničí nebyla zahraniční politika v tradičním smyslu, ale projekt šíření hodnot, o nichž Spojené státy byly přesvědčeny, že lidé mají usilovat o jejich zavedení. To plynulo z americké mentality. Už Alexis de Tocqueville ve své Demokracii v Americe rozpoznal, co je jejím jádrem. „Puritanismus,“ psal, „nebyl náboženskou doktrínou, v mnoha ohledech sdílel nejabsolutnější demokratické a republikánské teorie.“ To byl výsledek „dvou naprosto rozdílných prvků, které jinde byly často ve válce jeden s druhým, ale které v Americe bylo možné spojit a vytvořit podivuhodnou kombinaci. Mám na mysli Ducha náboženství a Ducha svobody,“ dovozuje Tocqueville. Výsledkem byl především koncept presidenta Woodrowa Wilsona, který v řadě vizionářských projevů nastínil ještě během první světové války nové pojetí mezinárodního míru, založeného na směsici tradičních amerických hodnot a na jejich prosazení jako trvalých a globálních.

To s malými obměnami podle Kissingera představuje americké pojetí světového řádu dodnes. Wilsonův koncept hovořil o „sebeurčení“ – každý národ, definovaný jako etnická a jazyková jednota, měl mít svůj stát. Společenství moci, které Wilson v té souvislosti hlásal, bylo později nazváno „kolektivní bezpečností“. Výsledkem Wilsonových myšlenek byla Společnost národů, která byla založena na morálním principu, na universálním odporu k vojenské agresi jako takové, bez ohledu na její zdroje, cíle nebo vyhlašovanou oprávněnost. Avšak velmoci nespokojené s uspořádáním po první světové válce nebo sledující expansionistické cíle jako Německo, Itálie nebo Japonsko, brzy rozpoznaly, že za porušení pravidel Společnosti nebo za vystoupení z ní nehrozí žádné důsledky. Vznikly tak dva překrývající se a protichůdné řády: svět pořádku a mezinárodního práva, zahrnující převážně západní demokracie, a neregulovaná oblast, vytvořená mocnostmi, které vystoupily ze systému Společnosti, aby získaly větší svobodu jednání. Když Evropa opustila principy vestfálského uspořádání a nebyla ochotná uplatnit sílu k obhájení své morální alternativy, byla pohlcena novou válkou. Wilsonův projekt tak totálně selhal.

Kissinger hovoří o Spojených státech jako o ambivalentní velmoci. Vítězství ve „studené válce“ bylo provázeno jakoby od počátku ambivalencí: Amerika hledala svou duši prostřednictvím morální hodnoty svého úsilí do té míry, že je nesnadné pro to nalézt historickou paralelu. Často byly americké cíle buď neuskutečnitelné, nebo Amerika sledovala strategii neslučitelnou s těmito cíli.

Zřejmě nejvýznamnější v éře studené války byla podle autora éra presidenta Nixona, která počala prolamovat léty ustálenou formu bipolární vlády nad světem, jak se vytvořila po válce ve vztahu se sovětským Ruskem. V roce 1971 Nixon uveřejnil v časopisu Time článek, v němž nastínil svou vizi budoucího světového uspořádání. Nixon psal: „Musíme si pamatovat, že v celé historii světa bylo jediným delším obdobím míru takové období, v němž panovala rovnováha sil… Myslím, že to bude bezpečnější a lepší svět, budeme-li mít silné, zdravé Spojené státy, Evropu, Sovětský svaz, Čínu, Japonsko, každý vyvažující toho druhého. Výsledkem jejich zabezpečených ambicí bude rovnováha, nikoliv hra jednoho proti druhému.“

Sem spadá i myšlenka o vztahu Spojených států a Číny, které se historicky teprve nyní zplna účastní chodu mezinárodního systému suverénních států. Čína věřila ve svou jedinečnost a byla plně absorbována svou vlastní realitou. Amerika se také pokládá za jedinečnou a „výjimečnou“ – ale s morálním závazkem podporovat po celém světě své klíčové hodnoty z důvodů přesahujících raison d’état. Obě dvě velké společnosti rozličných kultur, vyrůstající z různých předpokladů, procházejí fundamentálním domácím přizpůsobováním. Zda se to změní v soupeření nebo v partnerství, bude rozhodujícím způsobem utvářet vyhlídky na světový řád 21. století, soudí Kissinger.

Nové technologie a světový řád

Vyvinutí jaderných zbraní změnilo podmínky ustavování světového řádu zásadním způsobem. Všechny americké administrativy měly podle autora povinnost navrhovat své mezinárodní strategie jako na strachu založenou koncepci odstrašování, neboť použití nukleárních zbraní by vedlo k takovým ztrátám, že by to znamenalo ohrožení civilizovaného života. Avšak jak se zbraně šířily do stále většího počtu rukou, stával se koncept odstrašování stále méně účinný a odrazování stále méně přesvědčivé. Stávalo se čím dál nesnadnější odhadnout, kdo odrazuje koho a s jakými úmysly. Proto se stalo nejlepší a pravděpodobně jedinou cestou, jak předcházet schopnosti vyvíjet jaderné zbraně, zamezit vývoj obohacování uranu. Výsledkem těchto úvah bylo uzavření komplexní dohody čtyř velmocí s Íránem o dočasném zastavení procesů, které by mohly vést k sestrojování jaderných zbraní v roce 2015 – dohody, kterou Kissinger ve své knize pouze předvídal.

Kissinger v této souvislosti nalézá paradox, který odhaluje v nových souvislostech slabost významu jaderných zbraní. Asymetrická válka operuje v mezerách tradičních doktrín lineárních válečných operací proti nepřátelským územím. Guerillové síly, které nehájí žádné území, se mohou soustředit na působení ztrát a podlamovat politickou vůli veřejnosti za pokračujícího konfliktu. Stojí za to poznamenat, že to byli Lenin a Mao ce-Tung, kteří vyvinuli teorii partyzánské války do podoby války neznající žádná omezení, jak uvádí Carl Schmitt ve své Teorii partyzána. Zvláště v Maově pojetí se nepřátelství stává absolutním: rasové nepřátelství vůči bílému koloniálnímu vykořisťovateli, třídní nepřátelství vůči kapitalistické buržoasii, národní nepřátelství vůči příslušníkům okupantské mocnosti, nepřátelství vůči bratru z vlastního národa sílící v dlouhých, rozhořčených občanských válkách. V tomto duchu vede své asymetrické války především současný islám. Kissingerův závěr zní, že v tomto smyslu se technologická převaha, zvláště v jaderných zbraních, mění v geopolitickou impotenci.

Další změnu do strategie ustavování nového světového řádu vnáší technologie internetu. Individuální aktér s dostatečnou počítačovou kapacitou může vstoupit do počítačové domény a znemožnit nebo potenciálně zničit kritickou infrastrukturu z pozice téměř úplné anonymity. Internetový prostor (cyberspace) se stal strategicky nepostradatelný. Odstrašování, které v případě jaderných zbraní má formu vyvažující síly, se nedá použít jako přímá analogie, protože největší nebezpečí je útok bez varování, který není možné odhalit, pokud k němu nedojde. Také není možné založit odrazování v kybernetickém prostoru na symetrické odvetě jako v případě jaderných zbraní. Podle Kissingera je proto třeba vypracovat novou teorii odrazování a strategickou doktrínu pro podobné kybernetické konflikty.

Problematika nových technologií poukazuje na proměnu lidského vědomí pod jejich vlivem. Jsou tu bezprecedentní faktory jako televize, počítače, „chytré“ telefony (smartphone). Do lidského jednání nepřetržitě zasahuje virtuální svět, prostředkovaný komunikačními přístroji. Otázka je, jaké to bude mít důsledky pro vztahy mezi státy. Tvůrčí politik musí vždy provést nejdříve analýzu toho, kde se společnost nachází – a to je tam, kde se přítomnost setkává s minulostí. Politik musí odhadovat, kam tato trajektorie vede. Musí odolávat pokušení projektovat tvorbu politiky v rámci důvěrně známého, neboť to znamená stagnaci a selhání. Vést společnost z místa, kde se nachází, do budoucnosti, v níž nikdy nebyla, znamená cestu, na níž se výhody a nevýhody budou zdát těsně vyvážené. Internet nás přivádí do éry, v níž se klade důraz na aktuální, a ne na možné, na faktické, a ne na koncepční, na hodnoty tvořené spíše konsensem, než introspekcí.

Světový řád v naší době

Podle Kissingera spočíval universální význam Vestfálského systému v jeho procedurální, hodnotově neutrální kvalitě. Jeho pravidla byla přístupná každé zemi: nezasahování do domácích záležitostí jiných států, respektování hranic, suverenita států, podporování významu mezinárodního práva. Slabost Vestfálského systému byla odvrácenou stranou jeho síly, neboť nenabízel smysl svého směřování. Byl zaměřen na metody, uznávání a ochranu moci, ale nenabízel řešení problému generování legitimity.

Při tvorbě světového řádu se klíčová otázka týká podstaty jeho jednotících principů, kde ovšem spočívá základní rozdíl mezi západním a ne-západním pojetím řádu. Ve světě geopolitiky, který byl nastolen jako univerzální západními zeměmi, se podle Kissingera ocitá tento řád v bodě obratu. Jako všelék je chápán globálně, ale neexistuje shoda o způsobu jeho prosazování. Ve skutečnosti koncepty jako demokracie, lidská práva a mezinárodní právo mají zcela rozdílné interpretace. Výsledkem je ne prostá polarita moci, ale svět rostoucích protichůdných realit.

V závěru pak autor vypočítává základní čtyři nedostatky současného uspořádání světového řádu a hlavní výzvy, kterým bude svět musit čelit: přirozenost státu jako takového – základní formální jednotky mezinárodního života – se stala objektem řady tlaků a procesů: předně je to diletantismus při jejich zakládání a často i rozklad v důsledku bouřlivých sociálních událostí; v některých částech světa (Afrika, Střední východ) se objevuje fenomén „zhroucených států“; politická a ekonomická organizace světa je v rozporu sama se sebou. Mezinárodní ekonomický systém se stal globální, zatímco politická struktura nadále spočívá na národním státu; mezinárodní řád se stále v podstatě zakládá na protichůdných ideách světového řádu a smiřování konceptů národních zájmů; schází účinný mechanismus, který by zajišťoval, aby světové velmoci konzultovaly a pokud možno spolupracovaly při řešení důležitých otázek. Na závěr se opakuje již zmíněný nedostatek prostředků prosazování přijatých rozhodnutí. Jde tedy o modernizaci Vestfálského systému obohaceného o současné reality.

Ve skutečnosti jedna pochybnost zůstává: tím, kdo má nakonec v současnosti v rukou ustavení světového řádu a jeho prosazování jsou jen tři klíčové velmoci – USA, Čína, Evropská unie, snad do určité míry také Indie a Brazílie. Zítřek je nejistý…

Václav Mezřický

(Henry Kissinger: World Order. Penguin Books, 2014. Pozn.: český překlad pod titulem Uspořádání světa vydalo v roce 2016 nakladatelství Prostor.)

Babylon 3/XXIV, 12. října 2015