Text jménem Manifest IVK: Obrana demokracie před liberální demokracií z dílny Institutu Václava Klause vyšel sice už loni, ale stojí za to věnovat mu pozornost i dnes. Dotýká se totiž podstaty naší současné situace, byť nikoli tak, jak jeho autoři zamýšleli.

Nechme stranou, že IVK v tomto textu argumentuje neseriosně: místo faktů se dovolává „intuice“, neobtěžuje se uvedením jediné konkrétní teze ani zástupce těch, vůči nimž se vymezuje atd. Místo toho mluví – jak je (ne)dobrým zvykem konspirátorů – jen neurčitě o elitách, establishmentu či o „duchu, v němž píše a mluví mnoho autorů a politiků“. Spíše než o manifestu by proto bylo na místě mluvit o pamfletu.

IVK v tomto textu jednak hájí jistou podobu demokracie, jednak specifikuje ty, kteří ji údajně ohrožují. Nejprve se tedy podíváme na to, jakou podobu demokracie Klausův institut hájí, pak na to, jak vidí její oponenty. K ruce si přitom vezmeme knihy politologa Rudolfa Kučery Filosofické kořeny politického rozhodování (2014) a Politologická historie demokracie (2012) a kratší pojednání téhož autora Moc a demokracie. Spor o povahu demokracie (2010).

Demokracie, již Klaus hájí, je v textu IVK popisována takto: jde o „parlamentní demokracii“, „obecný prostor a mechanismus pro otevřenou politickou soutěž“, „starou dobrou demokracii, jak ji člověk intuitivně chápe“. Takováto demokracie má být „zárukou svobody“. Nepatří k ní „doktrína lidských práv a ochrana přírody a menšin“ ani „abstraktní Dobro“. Existují přitom „původní, s demokracií spojené občanské svobody, jakými jsou svoboda slova, nedotknutelnost soukromí a vlastnických práv“. Původně je demokracie podle IVK jen „technicistní či proceduralistická záležitost“, je to „vláda většiny“, přičemž většina „menšiny samozřejmě respektuje a chrání“. Je to ta demokracie, již jsme chtěli v listopadu 1989. Může existovat jen v rámci „národního státu“.

Potíž je v tom, že žádná takováto údajná „stará dobrá“ demokracie nikdy neexistovala. Ve starověkém Řecku bylo, slovy Rudolfa Kučery, „základem politiky… sledování obecného prospěchu“, tedy ničeho jiného než onoho Klausem kritizovaného „abstraktního Dobra“. Kromě obecného prospěchu šlo navíc o spravedlnost (stojí za povšimnutí, že otázka, jak spravedlivě uspořádat obec, je tématem nejrozsáhlejšího díla nejvlivnějšího filosofa Západu, totiž Platónovy Ústavy).

Dodejme, že athénský démos tvořilo jen asi deset procent tamních obyvatel, nešlo tedy v žádném případě o vládu většiny. V athénské demokracii navíc neexistovala opozice, šlo o demokracii přímou, nikoli zastupitelskou, neodmyslitelné bylo otroctví atd. Naše dnešní demokracie vychází především z demokracie moderní.

I ta má ale hodnotový základ. Dle jednoho z amerických Otců zakladatelů, Johna Adamse, je demokracie „vládou zákona, ne lidí“. Smyslem vlády zákona je přitom spravedlnost. Klíčová je dále vzájemná vyváženost a kontrola mocí. Právě na těchto principech došlo koncem 18. století k onomu jedinečnému kroku, jímž bylo vytvoření ústavy Spojených států.

Anglosaskou demokracii lze nejspíš považovat za nejkvalitnější, ale moderní demokracie nemá kořeny jen v ní. V souvislosti s Montesquiem píše Kučera: „Rozhodování lidí v demokracii… stojí tedy na určitých hodnotách, které pokud neexistují, nemůže žádné rozhodování vyústit ve spravedlivé řešení.“ V demokracii musejí lidé „disponovat určitou mírou ctnosti“. Tato ctnost je chápána jako politická, nikoli morální kategorie. Dodnes existuje hodnotové („materiální“) jádro řady ústav včetně té české. Toto jádro vyjadřuje i nápis na budově českého parlamentu. Zní: „Blaho obce jest nejvyšším zákonem.“

Kučera shrnuje: „Demokracie není hodnotově neutrální systém. Stojí na hodnotách a předpokládá jistý stupeň idealismu. Skutečný politicky odpovědný demokrat nemůže být pragmatický realista, demokracie vyžaduje entusiasmus a odhodlání.“ Tolik k tedy k oné Klausově údajné bezhodnotovosti demokracie.

To, že je dále moderní demokracie parlamentní, neznamená, že ji lze na parlamentarismus zredukovat. Parlament sám svobodu nezajistí, jak dobře víme minimálně z 20. století, kdy byla svoboda zničena a byly nastoleny brutální tyranie v naprostém souladu s procedurální demokracií, jak ji chápe Klaus. Parlamentem se demokracie nevyčerpává.

Z toho, jak Klaus demokracii líčí, kromě toho vůbec neplyne, že by měla chránit menšiny, nadto „samozřejmě“. „Moderní demokracie, jak si poprvé uvědomili američtí Otcové zakladatelé… vždy existuje ve sváru s tyranií většiny,“ píše Kučera. Jak se s touto hrozbou popasovat, je složitý problém, s nímž si lámali hlavu velikáni typu Tocquevilla či Milla. Práva menšin jsou v demokracii vším, jen ne samozřejmostí. To ovšem v IVK zjevně nikoho nezajímá, tam mají svou „intuici“.

Pokud jde o Klausem zmíněnou „doktrínu lidských práv“, která k demokracii původně nemá patřit, je realita taková, že Listina základních práv a svobod tvoří součást českého ústavního pořádku od roku 1992. Americká ústava byla lidskými právy „obohacena“ už koncem 18. století: svoboda slova, vyznání, shromažďování atd. je v americké ústavě ukotvena v rámci dodatků k ústavě (tzv. Bill of Rights) už od roku 1791.

Nakolik se lidská práva mají či nemají rozšiřovat, je otázkou vývoje a společenské debaty (tak by snad bylo možno chápat onu masarykovskou demokracii – diskusi).

A že se u nás v roce 1989 nevolalo po liberální demokracii, je pochopitelné: jednak fakticky spadala v jedno s demokracií, po níž se tu volalo – vzpomeňme na hesla o nezávislých soudech, lidských právech, „návratu do Evropy“, – jednak neexistovalo dilema mezi neliberální a liberální demokracií, jemuž čelíme dnes.

Nyní k tomu, kdo dnes podle IVK demokracii ohrožuje. Mají to být zastánci liberální demokracie, „elity“ neboli „politický, intelektuální i mediální establishment“. Liberální demokracie má být v ústech tohoto establishmentu „propagandistickým heslem“, zužujícím demokracii s cílem ji zlikvidovat. Klaus zdůrazňuje, že tito liberální demokraté nikdy nemluví – prý charakteristicky – o parlamentní demokracii. Mají to být nadnárodní, levicoví, progresivističtí pokrokáři usilující o vládu menšin. Chtějí vládnout neomezeně, hlavní překážkou je jim volič.

Co je vlastně ona liberální demokracie, o níž se sice neustále mluví, ale nikdy se pořádně nedefinuje? Nuže, Kučerovými slovy: „Liberální demokracie je specifickým spojením demokracie, pojaté jen jako většinové rozhodování a většinová volba politických reprezentantů, s nezávislými institucemi právního státu, což jsou především ústava, ústavní soud, zákony a vzájemná kontrola ústavních mocí. V zájmu ochrany lidských a občanských práv.“ Právě v tomto a v žádném jiném smyslu o ní dnes mluví její dnešní zastánci. A pročpak o ní mluví? Protože tu máme – Kučerovými slovy – „novou celosvětovou antidemokratizační vlnu“, jejímž „nejvýraznějším znakem je… vojenská agrese ruské federace vůči Ukrajině…“ (povšimněme si v této souvislosti, že Klaus ve svých veřejných vystoupeních snahu ukrajinské veřejnosti vymanit se z postsovětského marasmu vykládá vytrvale – ve shodě s dalšími konspirátory – jako podněcovanou Západem, jako „popichování Putina“).

Dodejme, že k dalším projevům této antidemokratizační vlny lze zařadit útoky na jednu ze tří základních mocí (justici) v Polsku a na nezávislá média, bez nichž moderní demokracie rovněž není myslitelná, v Maďarsku. Tlak na justici a média narůstá i u nás.

Zastánce liberální demokracie nelze dále v žádném případě zredukovat na „progresivní levičáky“, jak to dělá Klaus: právní stát není levicový ani pravicový. O parlamentu zastánci liberální demokracie nemluví, to je fakt, ovšem důvod to má jediný, považují jej za samozřejmost. Svobodné volby nikdo nezpochybňuje, „volič“ není nikomu překážkou, nikdo neusiluje o „vládu menšin“ (vládnou většinové koalice a nikdo to nezpochybňuje). Nikdo nevolá po změně systému voleb. I tato Klausova kritika je zcela nepodložená.

Klausovi lze dát za pravdu v tom, že existují „progresivní levičáci“; ale jejich snaha štěpit společnost po liniích etnického původu, sexuální orientace, věku, genderu apod. je protiliberální, nikoli liberální. Motivuje je totéž, co Klause, totiž resentiment (viz třeba články na serveru A2larm). Mají stejný, nikoli opačný cíl než Klaus, a sice liberální demokracii zlikvidovat. Klaus navíc jejich vliv účelově přehání, aby měl proti komu „mobilizovat“.

Pokud jde o národní stát coby výlučnou entitu, kde může demokracie podle Klause existovat, uveďme jen tolik, že nejstabilnější demokracie se nacházejí např. v USA, Kanadě, Švýcarsku či Spojeném království, což jsou mnohonárodnostní státy par excellence.

Co se týče Klausových stesků nad „nepřehledností politické scény“, je třeba říci, že ta není výsledkem žádného spiknutí, tak se věci prostě vyvinuly. V neposlední řadě přispěním Klause samého, který přes svou rétoriku nikdy neprovozoval skutečně pravicovou politiku. Dnes už opravdu nejde primárně o spory pravice s levicí: jde o spor skutečné, tj. liberální demokracie, s demokracií neliberální či „defektní“, jak ji nazývá Kučera.

S tímto bodem souvisí i známá Klausova teze, že občan by se měl angažovat jen v rámci politických stran. K tomu Kučera říká: „Stále více se ozývá falešný názor, že jedinou cestou obrany těchto práv (tj. politických práv občanů – MP) je angažovanost v politických stranách. Základem západní demokracie by… neměly být pouze politické strany, ale také občané, sdružení v různých typech řádně organizovaných organizací a spolků.“

Scestné jsou konečně i Klausovy teze o „establishmentu“. Kdo už by měl patřit k establishmentu, když než člověk, který strávil celá desetiletí ve vrcholných ústavních funkcích a nyní tráví čas cestováním po konferencích, vystupováním v médiích a sepisováním spisků v zámečku na Hanspaulce, kde si jej vydržuje (značně problematický) miliardář Kellner?

Klaus nepochybně k establishmentu patří. Pro exprezidenta je ale k nesnesení pocit, že v jistých kruzích není uznáván, ba že tam platí za zdroj nechtěné komiky. Tyto kruhy nedisponují velkou faktickou mocí; jde o kulturní a akademickou obec, kvalitní menšinová média, české osobnosti uznávané na Západě, někdejší disidenty, jejichž zásluhy o stát jsou nezpochybnitelné, neziskovou sféru apod. Toto, v určitém smyslu skutečně elitní, společenství ale těžko spojovat s establishmentem. Tím je jeho protipól: prezident, vláda, oligarchické struktury, komerční média.

Na závěr citujme ještě jednou Rudolfa Kučeru: „…liberální demokracie musí spočívat… na hodnotách, o nichž nelze rozhodovat například na základě většinového rozhodování v parlamentu nebo na základě referend… Nejhorší a nejnebezpečnější je pak názor, že hodnoty do politiky nepatří. Kdybychom tento názor přijali, pak už bychom nemohli mluvit o liberální demokracii, ale o nějakém oligarchickém nebo diktátorském či jiném systému.“

Těžko najít přesnější popis toho, o co dnes (nejen) v České republice jde.