Koncem loňského roku vyšel v nakladatelství Torst pod titulem „Bel“letrie pátý díl Sebraných spisů Ladislava Klímy. Tisícistránkový špalek obsahuje několik mistrových juvenilních básní plus všechny jeho dostupné, pečlivě zrestaurované prózy. Z nich už většina v té či oné podobě v minulosti vyšla – deset, jak čteme v Edičním komentáři, dosud nikoli. Máme už tedy k disposici rozsáhlý prozaický fragment Velkého románu (1996), Klímovy deníkové záznamy (Mea, 2005), korespondenci (Hominibus, 2006), filosofickou esejisticko-aforistickou tvorbu (Svět atd., 2017) a nyní i všechnu zbývající beletrii. Zbývají už jen divadelní hry, plánované pro poslední, šestý svazek. Haleluja!

Klíma je bravurní stylista s originální poetikou a tvůrce s nepochybně – alespoň do jisté míry – uměleckým, především groteskním, viděním světa. V psaném slově coby médiu je doma, přesvědčivě ovládá všemožné literární figury a tropy, pro milovníky školské kategorisace můžeme uvést přirovnání („zfackovala mě jako koně, zbledl jako cukr, blbá jako Bůh, blbý jak profesor“), metaforu, uplatňující se zejména při vypjatě lyrizujících popisech přírody („stříbrná pěna na hladině vzduchového moře, řeč oblaků, v níž koupají se světlí duchové, tekoucí hory, ztrhaná tvář luny, poušť ticha, z pustého nebe zářilo ukrutné slunce“) či synekdochu („Co hraješ dnes jako blbec, ty sviní tlamo?“). Zdárně kombinuje argot galerky s březinovskou extatickou přírodní lyrikou, mystiku s pornografií, učeneckou esejistiku s brakovým krvákem. V jeho beletrii rozpoznáváme zárodky surrealismu, absurdního dramatu i postmoderny. Tyto škatulky jsou ale druhořadé. Klíma je solitér. Podařilo se mu vytvořit si vlastní, originální, na první pohled rozpoznatelný styl. Též díky hravému, parodickému, ad absurdum dotaženému pravopisu slov cizího původu (goryllí slzy, Kordillery, hallucinace, caesar, originelní, kretin, genialní, ensembl, Daemona…). V jisté míře i díky specifické větné skladbě, což je ale víc záležitostí jeho nebeletristických spisů, v první řadě Světa jako vědomí a nic s jeho „frappantním“, expresivním staccatem a interpunkční plasticitou.

Vedle grotesknosti či kombinaci grotesknosti s hrůzností Klíma pracuje s hroucením „objektivní reality“, smazáváním rozdílu mezi realitou a snem, šílenstvím a normalitou (což má jednak stránku hororovou, jednak poeticky čarovnou), a s něčím, co lze nazvat imoralismem basujícím na nietzscheovském náhledu, že (dobová) morálka je maskovanou slabostí/zbabělostí.

Klímovo tvrzení, že objektivní realita je fiktivní pojem, má kořeny v novověké filosofii. Ta si uvědomila, že barvy, vůně, zvuky atd. jsou v našich tělesných orgánech, nikoli ve věcech samých. Říkáme, že tráva je zelená, ale ona zeleň je jen děním na sítnici mého oka. Zvuk kostelního zvonu je děním v mém uchu, vůně růže v mém nose. Teprve když je tu funkční smyslový orgán a mysl či vědomí, který dění v tomto orgánu reflektuje, vyvstává něco jako barva, zvuk, vůně. Platí to dokonce i o hmotném rozměru věcí: ten vyvstává díky hmatu, což si jako první uvědomil irský biskup Berkeley (1685–1753).

Na to navázal Kant, který řekl, že nejen smyslové kvality, ale i čas, prostor, tzv. kategorie (jednou z nichž je kauzalita) a další mají původ v nás, v uzpůsobenosti našeho mozku. Po něm přišel Schopenhauer, z něhož čerpá Klíma, a sumarisoval zmíněná novověká zjištění slovy, že hmotný svět je „fenoménem mozku“ (Gehirnphänomen). Tím je míněno, že např. pes štěkající za plotem se mi – stejně jako jiným lidem – jeví jako žlutá, hlučná, kakofonické zvuky vydávající entita vyplňující část prostoru a existující v čase. Bytosti, která by měla jinak uspořádaný mozek a jiné smysly, než máme my lidé, by se tento pes jevil radikálně jinak, pro nás neznámým způsobem. Jako něco nehmotného, mimo čas a prostor se nacházejícího, s úplně jinými základními vlastnostmi.

Tím ale ještě není řečeno, že tento pes, jak ho vnímám, je pouhým produktem mé mysli, jako je jím pes, který se mi zjevuje ve spánku, když sním. Kant i Schopenhauer pochopitelně rozlišují mezi snem a empirickou realitou, a nepřipouštějí ani solipsismus. Schopenhauer konstatuje, že solipsismus (stanovisko, že reálně existuje jen mé vědomí) nelze vyvrátit. Dodává, že spíš než vyvracení by solipsista potřeboval léčbu. V tomto místě Klíma útočí. Schopenhauerovo tvrzení označuje za nedůslednost a filosofickou nehoráznost. Řekne: vědomí jiných lidí či tvorů je mi nepřístupné. Usuzujeme na ně jen na základě analogie se sebou (vidím tvory vypadající jako já, tedy předpokládám, že jsou to svébytné bytosti nadané vědomím jako já). Tato analogie ale z vědeckého hlediska nestačí, to není skutečný důkaz. Dále: předpoklad, že existují jiní tvorové nadaní vědomím jako já, omezuje mou svrchovanost, přičemž jediným skutečně ušlechtilým cílem člověka je spět od mentálního otroctví ke svrchovanosti, volnosti, božství. To je mimochodem přesvědčivá teze: jaký jiný cíl bychom si měli stanovit? Pouhá existence někoho jiného (jiného „subjektu“) se ale s pojmem svrchovanosti, přísně vzato, nesnáší: bůh je myslitelný jen jako samojediný. Navíc princip tzv. Occamovy břitvy velí nerozmnožovat principy výkladu nad nutnou míru. To, co je reálně dáno, jsou jen a pouze obsahy „mého“ vědomí. Klíma si říká: zkusím svět vyložit za pomoci tohoto jediného principu. A je tu i psychologická stránka věci: k předpokladu jiných vědomí nás nutí stádnost neboli slabost.

Klíma má tedy pro solipsismus seriosní argumenty. Kromě solipsismu jde za Schopenhauera a Kanta ještě v tom smyslu, že se chce obejít bez pojmu empirické reality. Už u Schopenhauera je konstatována podobnost reality se snem v tom smyslu, že obojí je podmíněno vědomím, tj. strukturováno tím, jak funguje náš mozek. Reálné prožívání a snění lze ale podle něj oddělit díky faktu probuzení. Sny navíc staví na prožitcích z bdělého života, jak si všímá Kant. Klíma ale přijímá hypotézu, že není jiných „já“, že není nic mimo mé vědomí. Že je to mé vědomí, co ze sebe veškeré dění generuje po způsobu snu. Pro tuto posici existují, jak řečeno, určité argumenty, z druhé strany je to ale poněkud na sílu. Znamenalo by to mj. říct si, že nikdy nežil žádný Klíma, člověk reálně existující tak, jako existuji já, autor tohoto článku. Že on i jeho myšlení je jen produktem mé mysli (což by tedy nebylo špatné…). Celá věc se dál komplikuje i tím, že i samotný pojem „já“ je pro Klímu fiktivní („ani moje ego – což je pleonasmus – neexistuje“, s. 44).

Klímova snaha destruovat pojem objektivní reality má vedle uvedeného vyhrocení poznatků novověké filosofie ještě jeden kořen, totiž útok na „logiku“ v obecném slova smyslu coby obecný základ poznávání. Zhruba řečeno, poznávání spočívá v odpovídání na otázku „proč?“ neboli v uvádění důvodů a příčin. Např.: Proč venku prší? Protože přitáhly mraky. Proč přitáhly? Přivál je vítr. Proč je přivál? Takto se lze ptát do nekonečna, první příčiny se nelze dobrat. To je značný problém, protože poznatek, má-li být pravdivý, potřebuje nějaký poslední důvod či příčinu. A toho se nelze dobrat. Navíc sám požadavek odůvodněnosti není zdůvodnitelný, logika sama neobstojí, je-li měřena vlastním měřítkem (vcelku přístupně tento Klímův myšlenkový motiv rozebírá Jan Patočka ve svém článku z r. 1967 Ladislav Klíma. Pokus o rozbor klíčových tezí). Tato „absurdita“ logiky má pro Klímu dopad na ty nejzákladnější pojmy jako „věc“ nebo „jsoucno“. V těchto pojmech se totiž skrývá logický soud: „věc je něco, co jest“. Tedy i tyto pojmy jsou „nesmyslné“ (Patočka ovšem právem poukazuje na to, že o této absurditě víme, takže nejsme zcela v její moci).

Tento motiv rozkladu Klíma ve své beletrii demonstruje situacemi, kdy přestávají platit objektivní časoprostorové relace (hrdina utíká před někým, kdo jde pomalu, ale ten se k němu přesto přibližuje), padá hranice mezi životem a smrtí, nevíme, jsme-li ve snu či realitě apod. Tento motiv dominuje v textech, jako je Slavná Nemesis, Jak bude po smrti, do značné míry ve Sternenhochovi, ale vlastně ve svazku „Bel“letrie jako takovém. Tato díla jsou z Klímovy tvorby nejznámější, nicméně umělecky patří k tomu méně přesvědčivému. Vezměme Slavnou Nemesis: to je text propadající se postupně do chaotické, repetitivní zacyklenosti. Neustále opakované fantaskní variace na téma prolínání zdání a reality jsou nosné jen do jisté míry, po čase začnou unavovat.

Co jsme nazvali imoralismem, je převažujícím – a čtenářsky asi vděčnějším – motivem v textech typu Sus triumfans, Český román či Údolí největšího štěstí. V nich figurují kladné klímovské postavy, „vyšší lidé“, individua, častěji hrdinky než hrdinové, povznesená nad pokleslý dav, s nímž jsou často groteskním, umělecky dokonale zvládnutým způsobem, konfrontováni. Je třeba si uvědomit, co pro Klímu znamená morálka. Morálku lze vidět různě. Po Klímu je „špatným receptem k pohodlnému živoření nízkých individuí“. Dobrotivost, tolerance, pravdomluvnost, ohleduplnost atd. se podle něj cení, protože eliminují nebezpečí a risiko a umožňují stádnímu člověku pohodlné, tedy slabošské vegetování. Kdo není stádní, kdo je individuum, jde svou cestou, tvoří si své hodnoty, z hlediska davu je „zlý“ (tj. nestádní). Klíma v tomto ohledu následuje Nietzscheho. Ovšem s tím rozdílem, že u Klímy má toto vše komický rozměr. V líčení pokleslosti zástupců davu, všech těch strážníků, doktorů, obchodníků, právníků či sedláků je náš autor nepřekonatelný. V tomto ohledu je jeho dílo dokonalým zrcadlem nastaveným každodennímu lidskému pachtění, politikaření, peněžním záležitostem, sportu, komunikaci – jak je to všechno ubohé a směšné! I po sto letech v tomto ohledu jeho texty fungují dokonale, příslušné pasáže jsou geniální komedie.

Morálku lze ale vidět i jinak, ba opačně, např. Václav Černý nebo Havel se zaštiťovali morálkou či mravností ve svém heroickém, individualistickém boji proti stádu, tj. pojem morálka měl pro ně úplně opačný význam než pro Nietzscheho a Klímu, kteří žili v měšťácké, post-biedermeierovské belle epoque, vyznačující se programovou malostí, již nenáviděli.

Svým tvůrčím naturelem nicméně Klíma není prozaik, jako jím byli třeba jeho vrstevníci Kafka či Joyce nebo předchůdce E. A. Poe. U těch lze vidět, jak vypadá komposičně dokonale propracovaná próza. To, co je v Klímově beletrii cenné, jsou jednotlivé pasáže, nikoli jeho texty coby celky. Klíma umí napsat větu, odstavec, několikastránkový pasus, jako je třeba půvabný dialog Helgy a „syčáka“ ve Sternenhochovi, kde Klíma ústy Helgy promlouvá coby psycholog věčně ženského. Soudobé vyznavače sterilní pruderie věru nepotěší: „…Nechci, abys byl ženou, abys byl otrokem, Vládče můj! Hraje si jen se ženou Muž, znásilňuje ji a drtí. Ale musí to dělat pořádně: jen pak ji důstojně, po mužsku miluje – jen pak miluje po žensku ona jej – –“ (s. 821). Nebo jako je pasáž, kde jde Sternenhoch do sebe a dává se na zdravý životní styl: „Když přinesli kotel, vlezl jsem si do vany a žral boby a mrkev a petržel jako koza a pil k tomu z kotle zelené mléko… Zvracel jsem sice jako pes, ale přes to hrdinně řezal polena, a abych byl dle předpisu vesel a statečný, řval jsem: hip hip hurá!…“ (s. 851). To je dokonalá chaplinovská groteska.

Takovéto geniální pasáže se ovšem střídají s pasážemi slabšími. Hlavně se ale Klímovi nedaří skloubit jednotlivé části do přesvědčivého celku. To, co velmi dobře funguje v jeho aforistické a beletristické tvorbě, a zejména v dopisech, totiž psaní jako „improvisační, příležitostní umění“, vyznačující se jistou lapidárností, v jeho beletrii funguje o poznání méně. Editorka Erika Abrams brání Klímu v doslovu. Poukazuje na to, že některé své texty přepracovával a že ho „pronásledovaly“ celé dekády. To ale podstatu věci nemění. Kafka napsal svou povídku Ortel na jeden zátah, nic nepřepracovával, přesto je tato věc na rozdíl od Klímových próz dokonalým, vyváženým celkem. Bach skládal rovněž „a la prima“, řečeno hrabalovsky, a o jeho skladbách platí totéž.

Dokonce se možná dá říct, že umělec je umělcem natolik, nakolik je pro něj důležitá „forma“, nakolik je pro něj forma takříkajíc vlastním obsahem. Klíma ale na formu moc nedbá, nemá tu potřebu. A nemá ji proto, že je svými instinkty umělcem jen zčásti. Kritizuje „zženštilé estétství“, jenže literatura, marná sláva, estetickým kritériím podléhá. Filosof realitu vysvětluje (plus prakticky, svým životem, naplňuje určitý ideál), umělec realitu v hutné zkratce ztvárňuje. Filosof a umělec jsou odlišné tvůrčí typy. Klíma sám označuje svou beletrii za „cihly jen a ne ještě dům“. Ovšem mezi těmito cihlami lze najít poklady, zlaté cihly… Zdařilé pasáže jeho próz jsou důvodem, proč jeho prozaické texty číst, a proč je číst spíš než texty 95 % profesionálních prozaiků, kteří, slovy prvorepublikového kritika Arne Nováka, v beletrii na rozdíl od Klímy „neochotničí“.

Nejpřesvědčivěji své tvůrčí zbraně Klíma kombinuje v dopisech ze svazku Hominibus, např. v tzv. Cholupickém dni, dopisu Antonínu Pavlovi z 20. 5. 1914. V českém písemnictví sotva najdeme něco, co by tomuto textu šlo postavit naroveň. – Této úrovni se blíží esejistická a aforistická tvorba ze svazku Svět atd. V ní před námi ožívá filosof v původní podobě, antický mudrc, v němž jsou život a myšlení jedním. „Přátelství je sentimentalností; přátelství odporuje hrdosti a tvrdosti; velká síla nestrpí jakéhokoli vměšování do svých věcí…“ Vše, co lidem platí za čestné, je nečestné; – máš na volbě platit za lumpa buď před lidmi nebo před sebou, – tertium non datur!“ „Jest absurdní chtít býti zároveň svobodným, t. j. žíti pro sebe, a ženatým, t. j. otrokem rozplemeňování.” „Vskutku neobyčejný člověk nemůže být socialistou už proto, že stojí mimo societu.” „Dvě nejkrásnější vlastnosti a nejcennější výsady člověka: nemusit plodit, moci dle Vůle zemřít” (tj. překonat dva základní pudy, tlačící na sebezáchovu a rozmnožení). – Na takovouto vnitřně zcela svobodnou, chladnou vznešenost nekouká nechápavě jen člověk z lidu, což je v řádu věcí, ale i asi tak devět desetin filosofického cechu. Včetně takového Patočky, bohužel (viz závěr jeho zmíněného článku).

Budiž na závěr uvedeno, že tento svazek vyšel též díky Státnímu fundu kultury ČR (výborně, státní instituce pro jednou dělá, co má), redaktorovi Janu Šulcovi a samozřejmě pečlivé editorce Erice Abrams. U ní bychom si však přáli, aby dokázala odolat potřebě otřít se pohrdavě skoro o každého, kdo měl kdy s vydáváním Klímova díla co do činění. Je to komické a výtečná editorka to nemá zapotřebí.