Myslíme, že myslíme, přitom myslíme, jak nás rodina, škola, společnost, systém nastavily. A kdo nastavil je? Nesnáším kretény, co mají pravdu, ale už to, že je nesnáším, chovám se jako elektronika. Naše city řídí, třídí, tříbí algoritmy. Místo, abychom se nasírali skrze mámu, tátu, kamarády, psa, doma, v hospodě, na ulici, nasíráme se skrz internet, z obrazovky. Myslíme přes internet, nakupujeme přes internet, nenávidíme se přes internet, milujeme se přes internet.

A co když

elektřina přestane svítit
ani plyn nebude chtít chytit

Všechno on-line zkolabuje – myšlení i city, banky, školy, elektrárny… Technologie zkamení. Věda si neposvítí ani do vlastního zadku. Plastic People ovládnou vesmír. V Hrobu čepovali desítku.

A co pak, co bude pak?!

Vrátíme se do dětství. Budeme opět lovci mamutů. Budeme spolu sedět kolem ohně a když se půjdeme vyčůrat, budeme pozorovat hvězdy, ptáky letící nad krajinou snu. Proč má někdo brát ohled na to, že je rok 2024, když stejně tak může být rok sto nebo nula?! Dívejme se na řeku. Zachraňme čas. Vypněte v sobě velkého bratra. Svět nejde strčit do zásuvky…

Magor to neřešil. Už už už, až až až – bylo zcela mimo něj. Žil ze vteřiny na vteřinu, což pro systémové lidi bylo nesnesitelný. Poprvé jsem ho potkal

ještě než na Mírově makal kapli,

když po čtvrté ho lapli,

šoupli ho dělat do kostela

v klášteře byla jeho cela

někdy na konci roku 1980 v malostranském hostinci U Dvou slunců, který do poloviny 80. let, než tam zakázali vstup máničkám, sloužil coby klubové zařízení domácího undergroundu, a okamžitě, bez jakýchkoli přechodů se stal nedílnou součástí domácnosti, ve které člověk vyrůstal a bral rozum.

Magor především nebyl snob: malý, velký, blbý, chytrý, plešatý, vlasatý – červený, žlutý nebo zelený každý byl platný jinak, svým způsobem, což bylo cenný. Platilo to v osobní rovině stejně jako v umění nebo třeba vaření. Nad žádným jídlem neohrnoval nos, maximálně ho vyhodil. Poklekl před týdny nemytým bezdomovcem, aby ho políbil, stejně jako ulízanému Václavu Klausovi v OF řekl, že nepřestane-li otravovat, dostane čur… přes hubu, přičemž jedno uvozovalo druhé, aniž by v tom byl nějaký rozdíl.

Magor nebral lidství na lehkou váhu. Byl to humanista, který byl kvůli člověčenství ochotný dát komukoli kdykoliv přes hubu. Vždy šlo přitom o bytí a nebytí na tomhle světě ve vteřině věčnosti. Bylo naprosto přirozené, v řádu věcí, že Magor, venkovan z doby barokní, miloval avantgardu stejně jako rock. Skrz vteřinu věčnosti obnovoval zpřetrhanou kontinuitu lidství coby češství, poníženého národovci v 19. století k obrazu svému, což pak využili bolševici. Jeho vteřina věčnosti byla můstek do minulosti, a tím i do budoucnosti, klenoucí se nad dobovou společností a jejími umrněnými elitami s vytrvalou péčí pěstující tuzemský kretenismus, který dosáhl vrcholu za normalizace a vládne zde dodnes. Viz prezidentské volby roku 2013.

Tento den před 13 lety Magor umřel, 12. listopadu před rokem umřel kníže. Sv. Martin vzal knížete a Magora pod svůj plášť. Skrz knížete s Magorem se člověk mohl identifikovat s češstvím v jeho tisíciletém rozměru, rozmanitosti a mnohoznačnosti lidských osudů a dějin proti všem levým či pravým kastrátům. Kníže s Magorem v naší době zachránili češství.

Prosloveno 9. listopadu 2024 z autobusové zastávky v polích u Jersic