U prací Jana Koblasy je na první pohled patrné, že to nejsou díla samoúčelná, nejsou sama o sobě, není to umění pro umění, ale vždy odkazují k něčemu dalšímu, co je skutečně podstatné. Proto má také Koblasa k formě, materiálu, způsobu výtvarného zpracování či vyjádření úžasně svobodný vztah. Ačkoli je jeho dílo neobyčejně rozmanité, spojuje je v jeden celek právě tento autorův vnitřní interes.

Je to patrné už v Koblasových raných „realistických“ plastikách, modelovaných ne za účelem co nejvěrnějšího zachycení zpodobované postavy a jejího charakteru, což je koneckonců každého osobní či intimní věc, ale Koblasa sochařskými portréty vyjadřuje svůj vztah k druhému, tedy něco, co vlastně realistické zobrazování překračuje.

Umění starého Egypta

Tak je tomu u patinované sádry z roku 1953 Dívka s propadlým nosem, která zřejmě odkazuje na nějakou konkrétní vzpomínku a je naplněna neobyčejným porozuměním a soucítěním. To koneckonců můžeme najít i ve vztahu k Idiotovi, bronzu z roku 1955. I když to asi idiot skutečně je, ne z lékařského hlediska, ale co se týká jeho charakteru – Koblasa mu nenadává, i když mu třeba nějak ublížil, má porozumění pro jeho lidské slabosti.

Vrcholnými díly tohoto období, které můžeme na současné retrospektivě díla Jana Koblasy v Jízdárně Pražského hradu vidět, jsou podle mne dvě pálené hlíny z roku 1958 Portrét Dr. Červenkové a Portrét herečky K. a především o rok mladší bronz Portrét slečny D., které jsou natolik kulturně či civilizačně plné, jako kdyby Koblasa nebyl studentem AVU let padesátých uprostřed komunistického hnusu, odříznutého od světa ostnatým drátem, ale byl součástí živé tradice prastaré civilisace – byl člen nějakého sochařského cechu ve starém Egyptě, kde se tajemství tvorby předávalo z generace na generaci po tisíciletí.

Jakmile ovšem Koblasa ovládl techniku klasického modelování, osvobodilo ho to jednou provždy od realismu směrem k výtvarné zkratce, geometrickému zjednodušení, abstrakci…, která se bez zvládnutí klasické sochařiny nedá dělat, respektive dá, ale vždy se to pozná.

Doba Králů

Příklon k abstraktnímu vyjadřování u Koblasy stejně jako u mnohých jiných byl jistě i reakcí na oficiální socialistický realismus, z kterého muselo být lidem na blití – zvláště když uprostřed toho museli žít.

V Jízdárně můžeme z této doby shlédnout skvělá plátna, jako je Spálenina, 1959 – tmavě rezavá krajina poničená žhavými předměty, nebo Finis Terrae II., 1961 – snad poslední dny člověka, nebo naopak jeho zrození: tam, kde končí země, vychází slunce nebo taky zapadá, Co je nahoře, to je dole, 1960 – několik rovin skutečnosti, propojených změtí čar, škrábanci, rytím, obtisky, vytlačováním… nebo Transcedence III., 1961, kde z obdobné změti směrů, rovin, křivek, bodů vyvstává zřetelná světelná stopa, která spojuje to dole s tím nahoře, jako mléčná dráha na obloze, od obzoru k obzoru.

V roce 1962 Koblasa přechází k plastikám a dělá sérii Králů, všelijak prořezaná, provrtaná, propálená dřeva-bytosti, jako existenciální zkušenost člověka uprostřed 20. století. Zatímco nádherné Dubnové madoně, 1964, autor ponechá důstojnost gotických soch, v Přestárlém komikovi, 1965, nasadí onomu existenciálnímu znejistění korunu – z bytosti-člověka zbyla páteř jakési paryby, dorzoventrálně zploštělý rejnok z doby svrchního siluru, což můžeme považovat za Koblasův autoportrét, stejně jako Sternenhocha, 1964: Koblasovi při všech jeho „závažných“ tématech nikdy neschází humor a sebeironie, viz bronz Maketa mého mozku, 1961.

Emigrace

V 60. letech Koblasa dosáhl vrcholku. Zdálo se, že už se ve své tvorbě nemůže posunout nikam dál, že došel na sám konec a už mu nezbývá nic jiného, než variovat předešlé. Jenže do země vtrhly ruské tanky a Koblasa byl nucen se vyrovnávat se zcela novou zkušeností emigrace. Že to nebylo vůbec jednoduché, dokazuje cyklus bronzových hlav Lamenta a dalších plastik z roku 1970, které křiví tváře, cení zuby a vyplazují na nové, cizí okolí jazyk (Plazit jazyk, 1970, umělá hmota). Bronzem Spící hermafrodit z téhož roku jako kdyby autor západní společnosti, která není ani ryba ani rak, vzkazoval: probuďte se! Na celý ten svět hledí podmračený Skeptik, 1973-4, mohutný sokl-skříň s hlavou v klobouku, kterému „chybí šuplata“ – něco podobného nemohl ne-Čech pochopit.

Cyklem polychromovaných dřevěných hlav Herci (Herec komik, 1973; Herec Winnetou, 1974; Herec Svatoušek, 1975; Herec Cyrano, 1975; Herec Daphne, 1975; Herec Othello, 1975; Herec Špatně vyřezaný svatý, 1975…) se Koblasa ze sevřenosti novým prostředím uvolnil a rozběhl se k novému tvůrčímu vrcholu, který trvá dodnes.

Andělé

Patří k nim celým obdobím působení v Německu probíhající variované téma andělů – bytostí na rozhraní světů, které víří kolem lidských osudů. Z roku 1995 pochází cyklus jedenácti malých bronzových andělů (Anděl I.-XI.), kteří „sedí na římse“ vedle sebe jako nějací černí ptáci na elektrickém vedení, vrhajíce na pozadí bizarní stíny, malí a těžcí, jako nějaké neodbytné připomínky.

Jako protiváha k nim jsou dva andělé v „nadživotní“ velikosti z polychromovaného dřeva (Anděl, 1996-97; Anděl, 1995-97), dvě mohutné „okřídlené bedny“, jako nějaké bloky, vylomené ze skály, ale přece jakoby nehmotné – svou bělobou splývající se zdí za nimi, tvořené jen stíny a hranami, na kterých se lomí světlo a stín, svět se zásvětím.

A do třetice pět středně velkých malovaných dřev-andělů (Anděl I.-V., 2010), které Koblasa dělal společně se svou ženou, ruskou výtvarnicí Soniou Jakuschewou: Pět bytostí, volavek či ibisů, chycených do klece lidské představivosti a přece si zachovávající svou vlastní důstojnost a tajemství, které je neuchopitelné.

Od andělů si Koblasa odskočí třeba ke konstrukci ze dřeva a kamene, nazvané Balance I., 1992 – na špičce dřevěného trojúhelníku (školní pomůcky, egyptské pyramidy, Svaté Trojice?) vodorovně leží trám světa, na jehož levém rameni je bílý kvádr, zatímco z pravého dolů visí černý kámen. Stačí na jedné straně malinko přidat nebo naopak malinko ubrat a celá stavba světa, její rovnováha se zřítí.

Vedle toho Koblasa sestaví úžasně zjednodušené Zlaté tele, polychromované dřevo z roku 2004, skvěle vyvedené jako Picassova koza. Jeden z největších zážitků z výstavy je instalace davu – hlav-herců, kašparů, narcistů, exhibicionistů … proti osaměle stojícímu Zlatému teleti, přičemž není zcela jasné, zda se mu klaní nebo posmívají… Vysmívají se mu a zároveň mu slouží. Od čeho by byli herci?

Řada kamenů z roku 1997, nazvaná Divák I.-VI., jsou půl metrů vysoké kvádry z veronského mramoru teplé barvy jemného mramorování, jejichž jedna hrana je ze tří čtvrtin seříznuta, od spodu nahoru z povrchu do hloubky, vytvářejíc v horní části „nos“ – hlavy „diváků“, kteří se, určeni geometrií, od sebe liší jen odlišnou pigmentací a římskými číslicemi.

Z roku 2000 je skvělý cyklus Odysseus a jeho přátelé. Do dřeva uvězněná skupina cizích, nepřátelských válečníků, které obestírá neproniknutelné mlčení, nikdo neví, co si myslí, co jim táhne hlavou, jako nějaká lapená divoká zvířata, nepohnutě stojící, zatímco návštěvníci ZOO se v bezpečí za ohradou marně snaží na sebe upozornit – mávají rukama, dělají grimasy, povykují….

Svůj účet se „zběsilým“ 20. stoletím, ve kterém byl Koblasa nucen prožít velkou část svého života, si autor vyrovnal cyklem čtyř velkých skulptur – postav z let 2006-7: Lenin, Mao, Hitler a Stalin, vyvedení jako polychromované dřevo, zlato a stříbro vyrovnané v „rakvích“, z kterých „státníkům“ čouhají obrovské boty, jejichž podrážky jsou krvavě rudé. Jsou to Běsi.

A na závěr třeba vysoká dřevěná skulptura Ráj – Eva, had, Adam, 2009-10, zcela odlišná od naší zažité a vyšeptalé představy biblického příběhu, jako kdyby šlo o vykopávky nějaké prastaré záhadné kultury, jejíž příběhy už nejsme s to vnímat a chápat, ačkoli jsme kdysi měli stejná kulturní východiska.

Koblasovy skulptury a další výtvarná díla vedou bez nějakých umělých oklik a vnějších pomůcek atd. přímo k zobrazovanému. Je to vlastně „realismus“, kde nad formou, která se lehce stává vězením, převažuje obsah, jehož náplň, tedy svoboda, je nesena na křídlech andělů.

JAN KOBLASA       Retrospektiva         13. dubna – 8. července 2012