V názoru o „neodpovědnosti“ a „nepřiměřenosti“ odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů vychází Bohumil Doležal z teze, že v 50. letech v Československu nebyla občanská válka (viz LN 25. 2. a 11. 3. 1999). K Doležalově interpretaci nejdříve několik faktických poznámek. Doležalovo víc než odvážné tvrzení o neexistenci občanské války v 50. letech v ČSR volalo po srovnání se situací za protektorátu, kdy se na první pohled také nic nedělo – v ulicích se nebojovalo, ale o to horší věci se děly v zákulisí.

Protektorát a režim 50. let

Doležal vidí rozdíl v použití zbraně proti režimu v 50. letech a v době protektorátu v tom, že „během celé existence protektorátu zuřila skutečná, světová válka. Navíc nacistická ideologie byla pro Čechy nepřijatelná… a Němci se nemohli spolehnout na aktivní spolupráci tak významné části společnosti jako komunisté po roce 1945…“ Doležal mluví o něčem zcela jiném. „Protektorátem“ nebyla myšlena okupační moc (to je zcela jiná kapitola), ale protektorátní vláda, která byla domácí – česká. Stejně jako v 50. letech byla „činnost ústavních orgánů“, včetně „účinného použití zákonných prostředků“, v protektorátu znemožněna a tato situace legitimizovala občanský odpor. Přesto zde rozdíl mezi protektorátem a 50. lety existuje, a to podstatný. Protektorátní vláda jednala z vnějšího donucení, se stavem věcí v zemi pod nacistickou okupací se neztotožňovala a hledala jen cestu menšího zla (aktivní kolaboranti typu E. Moravce byli výjimkou). Komunisté naproti tomu lidská práva a svobody ničili o vlastní vůli. S pomocí moskevských společníků systematicky likvidovali všechny tradiční vrstvy české společnosti. Na rozdíl od vlády komunistické vláda protektorátní „nepohodlné“ české občany nezatýkala ani nepopravovala. Přesto byla nelegitimní a při jakémkoli zkřížení cest s domácím odbojem stálo právo jednoznačně na straně odboje. Co platí o době protektorátu, platí i o padesátých letech, kdy režim nejednal odvozeně (na základě příkazů okupačních orgánů), ale byl teroristický ze své podstaty.

Mašínové očekávali válku v Evropě

Doležal ovšem tvrdí, že za protektorátu – na rozdíl od 50. let – „zuřila světová válka“. V 50. letech ale také „zuřila světová válka“. I když to byla válka studená, právě na počátku 50. let přerostla ve válku setsakra „horkou“, které v Koreji padly za oběť miliony lidí. Mašínové při vytvoření diverzní skupiny vycházeli z toho, že k válce mezi svobodným světem a komunisty dojde i v Evropě. Podle Doležala prý vycházeli „ze zcela falešných předpokladů a podle toho taky jejich činnost vypadala“. Bohumil Doležal je zřejmě názoru, že bratři Mašínové byli stejně hloupí jako celá americká administrativa a že vlastně o nic nešlo, když Kreml – povzbuzen vítězstvím komunistů v Číně – označil Západ za nepřítele číslo jedna a na plné obrátky rozjel propagandu, podle níž západní imperialisté chystali novou útočnou válku, zatímco Stalinův Sovětský svaz a jeho odnože chtěly přece mír, socialismus a demokracii (vycházejíce z Doležalových „mašínovských“ tezí mohli bychom dospět k tomu, že založení NATO bylo vlastně „neodpovědnou“ a „neadekvátní“ reakcí Západu na mírumilovné Sověty).

Paranoidní Západ?

Skutečnost byla odlišná. Podle sovětských armádních odborníků měla vojenská převaha Moskvy nad Západem krátkodobý ráz a Stalin na začátku roku 1951 na poradě nejvyšších představitelů zemí komunistického bloku konstatoval, že je nutné do tří až čtyř let rozšířit „socialismus“ na celou západní Evropu – pochopitelně pomocí obrovských tankových armád. K tomu měla sloužit i totální militarizace hospodářství východního bloku s důrazem na těžký průmysl. Podle Doležala ale zřejmě žil Západ (bratři Mašínové) v paranoidních představách o komunistické hrozbě – vždyť k válce v Evropě nakonec nedošlo, vážně tvrdí český politolog půl století po těchto událostech a deset let po konci studené války. Na mou otázku, jak mělo vypadat „odpovědné“ jednání v době komunistického teroru 50. let, Doležal neodpověděl. Podle něj je tato otázka z dnešního pohledu „nezajímavá“: „My se musíme ptát, jak má vypadat politicky odpovědné jednání dnes,“ tvrdí. Proč se tedy přitom pouští do mudrování o odpovědnosti či neodpovědnosti jednání, které se odehrálo za zcela jiných podmínek, než jaké panují dnes? Politolog, který by vážně rozvažoval o tom, je-li dnes atentát na Heydricha hoden následování, by byl na nejlepší cestě do psychiatrické léčebny.

Údajné pohrdání českou společností

Doležal chce k případu Mašínů přistupovat „neutrálně“, z „čistě“ politického hlediska. Už to samo je nesmysl – život občanské společnosti nelze redukovat na pouhou politickou korektnost či nekorektnost (znásilňovat, krást, vraždit či cokoli jiného jde i podle demokraticky nastolených pravidel). Doležal se ovšem o tuto kvadraturu kruhu zjevně pokouší. Do toho zapadá i jeho poznámka o údajném pohrdavém postoji disentu k české společnosti („Nepřidali se, zbabělci! Ani k Mašínům, ani k Chartě 77!“), ve které se Doležal přiblížil komunistické propagandě. (Doporučuji úvodník kubánského stranického tisku Granma ze 4. března tohoto roku, věnovaný procesu se čtyřmi tamními disidenty – placenými provokatéry, kteří pohrdají „obyčejnými lidmi“.) Pohrdání „lidem“ na Kubě (nebo v bývalé ČSSR) je prázdná floskule totalitní propagandy. („Pohrdání“ občanem skutečně existuje – ze strany svobodně zvolených reprezentantů v demokratických společnostech. To je však úplně jiná kapitola.) Lze-li v této souvislosti mluvit o nějakém přezírání, tak je to právě postoj Bohumila Doležala k pronásledované české společnosti 50. let. Tvrdit, že neexistovala občanská válka v době, kdy byly popraveny, zabity nebo umučeny tisíce lidí, zatímco statisíce jich živořily v kriminálech, v komunistických koncentrácích či v PTP, je politologické fanfarónství, které musí být pro komunistické oběti urážlivé (občanská válka se nemusí odehrávat pouze mezi dvěma ozbrojenými stranami – stačí, když jedna strana druhou pronásleduje v masovém měřítku, plošně). Bohumil Doležal 50. léta představuje jako dobu, kdy se děly „mimořádně ohavné zločiny“. Jenže „ohavné zločiny“, včetně těch „mimořádných“, se dějí i v nejspořádanějších demokraciích. Tam se ovšem lze domoci satisfakce soudní cestou. Ve skutečnosti byl komunistický režim na „ohavných zločinech“ postaven, nejenže je umožňoval, ale byly předpokladem k jeho ustavení a fungování. „Ohavné zločiny“ Doležal se tezí o režimu, v němž se páchaly „ohavné zločiny“, opět jen přibližuje komunistickému výkladu, že režim sám byl v pořádku – „zákonnost“ překračovali jednotlivci. Jen v tomto smyslu může považovat jednání bratří Mašínů za „neadekvátní“. Jinak by totiž musel přiznat, že v režimu, který je sám teroristický, má občan nejen právo, ale i (občanskou) povinnost hájit svou svobodu, majetek, rodinu, své politické či náboženské přesvědčení i se zbraní v ruce. Jak se stává vlastním oborem omezeným lidem, chce politolog Doležal českou společnost vměstnat do jakési politické „totality“. Přesně o to se snažili komunisté. Ve skutečnosti existuje jen jediná lidsky (politicky, ekonomicky atd.) oprávněná „totalita“, a to totalita mravní. Ani ta však nesmí mít ke svému vládnutí žádné mocenské nástroje ani zákon – může být „totalitní“ jen v rovině osobního svědomí. Bohumil Doležal zcela pomíjí mravní rozměr občanské společnosti, bez něhož se může i ten nejdokonalejší politický systém zvrhnout v diktaturu nejhrubšího ražení. I to jej ovšem přibližuje ke komunistickému pohledu na případ bratří Mašínů.

Lidové noviny – 16.3.1999