Komunistické černé semeno

Rozhovor s elitním vojákem, spisovatelem a výtvarníkem Nikolaiem Lilinem

Spisovatel a výtvarník Nikolai Lilin (31), ještě před pár lety elitní voják, se narodil v únoru roku 1980 v Podněstří v městečku Bender. Vyrůstal v rodině takzvaných „urků“, starých kriminálníků deportovaných Stalinem ze Sibiře. Vedl v Čečensku ruské výsadkáře, sloužil v Iráku i v Afghánistánu. Jeho italsky napsaný román Sibiřská výchova, ve kterém píše o svém dětství v Podněstří, byl přeložen do čtyřiadvaceti jazyků.

Jaká je dnes situace v Podněstří?

Lidé se tam nemůžou volně pohybovat nebo se vyjadřovat k veřejným otázkám, neexistuje možnost, že by jedinec mohl mít jakýkoliv vliv na situaci v zemi, nejsou tam svobodné volby, je to diktatura. Podněstří je protektorátem Rusů, zcela postrádá legální statut. To vyhovuje jak Rusku, tak mocným této země.

Ivan Ajvazovskij: Bitva u Česmy (1848). Zdroj: Wikimedia Commons.

Kriminalita je tam organizovaná státem, to už není mafie, to už je něco víc. Obchod se zbraněmi, tím nemyslím pistole nebo kalašnikovy, ale rakety a nukleární zbraně, tam dosahuje obrovských rozměrů. Podobné transakce by nemohly organizovat běžné kriminálnické struktury, je to spojené s tajnými službami, velkými dopravními firmami, policií, státem atd. Země třetího světa, jako je třeba Írán, tam jezdí nakupovat rakety a komponenty k jaderným zbraním. Už v roce 1997 konstatoval ruský generál Lebeď, kterého pak zabili, že v Rusku zmizelo 150 kusů jaderných hlavic.

O svých příbuzných tvrdíte, že to byli ortodoxní, čestní kriminálníci. Můžete nám přiblížit tuto pestrou společnost, „kriminálnickou komunitu“, o které píšete v Sibiřské výchově?

Pocházeli z různých sibiřských kmenů, které měly dlouhé tradice, možná předkřesťanské. Nikdy neměli kladný vztah k moci, protože byli zvyklí žít svobodně. Neměli rádi cizáky, kteří tam přicházeli těžit dřevo a brali jim obživu.

To byli urkové. Dědeček řekl, já jsem urka, a to je moje národnost. Na druhou stranu to byla z jeho strany provokace, protože on sám sebe označoval za čistého, pravého kriminálníka. Urka je dosud negativní označení pro člověka, který nechápe a není ochotný respektovat pravidla. Já jsem studoval knihy některých sovětských policistů, protože jsem tam chtěl najít nějaké autoritativní potvrzení existence této komunity. Někteří odborníci označují slovem urka staré kriminálníky, kteří existovali ještě před komunismem. Pochází prý ze slova „urok“, které znamenalo pracovní normu v carských táborech. To souhlasí s tím jak urkové žili. Dědeček, který žil v lágru na Sibiři dvacet osm let, vyprávěl, že tam docházelo k mnoha konfliktům mezi mladými kriminálníky a urky. Nejznámější bylo takzvané Černé semeno. Dědeček říkal, že černé semeno bylo výmysl komunistů, kteří jim dali moc uvnitř vězení a oni se snažili terorizovat ostatní skupiny vězňů.

Za co byl dědeček tak dlouhou dobu v lágru?

Několikrát přepadl vozy s penězi a zabil při tom několik policistů. Nejprve dostal trest smrti, ale pak mu dal generální tajemník Nikita Chruščov amnestii.

V roce 1992, již po rozpadu Sovětského svazu, zaútočila na podněsterská města moldavská armáda a několik měsíců tam zuřila občanská válka. Jaké jsou vaše vzpomínky na tento ozbrojený konflikt?

To mi bylo dvanáct let a byla to první válka, které jsem se zúčastnil. Jedna část Moldavské republiky, která patřila dříve k Sovětskému svazu, se pokusila přiblížit Evropě. A ta druhá se snažila naopak zůstat pod dominancí Ruska. Podněstří byl obrovský problém Moldávie, protože tam Sověti založili mnoho továren na zbraně. Byly tam muniční sklady, protože z Podněstří se měl podle plánů sovětské generality za studené války vést útok na Západ. Po rozpadu východního bloku Rusko nechtělo ty sklady a továrny Moldávii jen tak předat. Takže na začátku devadesátých let minulého století tam byla vedena proruská politická kampaň, a bylo to shora. Předtím tam žili Rusové, Rumuni, Ukrajinci a Moldavané v míru a nebyly tam žádné nacionalistické problémy.

Na jaře 1992 ale začali mizet lidé. Obyčejní lidé se začali bát, věděli, že kdyby tam vstoupila moldavská armáda, tak bude zle. V našem městě bylo hodně kriminálníků a ti měli všichni zbraně. I naše rodina měla spoustu zbraní. První, kdo se začal starat o obranu města, byli staří kriminálníci. Pak se přidala domobrana ostatních obyvatel, ale ta byla dost špatně ozbrojená a organizovaná.

Váš otec se také účastnil bojů?

Jednou se vrátila maminka s pláčem z továrny, že se tam střílí. Táta na to reagoval, tak, že řekl, už je to tady. Pak začal organizovat skupiny po pěti lidech, kteří vzali auta a jeli do města bojovat proti moldavským tankům a nakonec je zastavili. My kluci jsme měli za úkol jezdit na kole a sbírat zbraně a munici od mrtvých vojáků a bojovníků. Po měsíci začala další, ještě krutější, fáze války, a to už jsme i stříleli. Pak Moldavané ustoupili, veřejné mínění přestalo jejich ofenzívu podporovat, mysleli si totiž, že to bude rychle vyřízené a pak museli ustoupit. Jakmile odtáhli, přijeli do města Rusové a tvrdili, že dobyli město. Obsadili školu číslo 8, kde bylo centrum kriminálnického odboje, zabili několik těch nejdůležitějších bojovníků, dalším se podařilo utéct. Tak získali nad Podněstřím kontrolu, kterou tam mají dodnes.

O pár let později jste bojoval v Čečensku?

Když mi bylo 18 let, tak jsem musel do ruské armády na vojnu, protože jsem byl ruský občan. Zúčastnil jsem se protiteroristických operací v Čečensku, byl jsem tam dva roky a tři měsíce. Já jsem původně nechtěl na vojnu, a pak jsem z armády odešel. Jedinou práci, kterou jsem ale uměl, bylo bojovat. Bylo pro mě těžké najít nějakou práci a vůbec místo v civilní společnosti. Tak jsem začal pracovat v soukromých bezpečnostních službách. Už jsem nebyl voják, ale protože jsem předtím sloužil v protiteroristických jednotkách, tak jsem v soukromých službách udělal docela slušnou kariéru. Byl jsem za války v Iráku a dělal jsem tam práci bezpečnostního poradce. Pracoval jsem pro izraelskou soukromou agenturu, která byla jedna z nejlepších v oboru. Nebyli jsme žoldnéři, nestříleli jsme po lidech. Bylo to poradenství, určovali jsme třeba trasu pro politiky a důležité vojáky, určovali jsme, kde a jak je potřeba jet, aby se dostali bezpečně do cíle. Vytyčovali jsme trasy konvojů. Rozhodně jsme nebyli žoldnéři placení za zabíjení.

Kde ještě jste sloužil?

Já jsem byl v různých konfliktech, v různých zemích. V Latinské Americe, v Afghánistánu. Tam jsme třeba školili vojáky, kteří měli chránit prezidenta Hámida Karzaje.

Nikolaji, mohl byste popsat, čím vším jste v Čečensku prošel?

Situace v Čečensku byla obrovsky komplikovaná. Pro mě to bylo těžké, protože já jsem se do jisté míry s Čečenci identifikoval, protože to byli lidé jako my. Ohledně toho konfliktu se hodně lhalo. Byly situace, které jsme si sami nedokázali vysvětlit. Zatkli jsme třeba nějaké teroristy a oni byli nakonec propuštěni ruskými tajnými službami a my je pak zatýkali znovu. Složité bylo pochopit i vztahy mezi jednotlivými frakcemi čečenského odporu. I v naší protiteroristické skupině byli lidé, kteří spolupracovali s teroristy. Byly tam situace, které jsem opravdu nemohl pochopit. Třeba ta obrovská lež, že teroristé mají podporu tamního obyvatelstva. Já jsem byl v protiteroristickém oddílu a obyčejní lidé byli většinou rádi, že jsme je osvobodili od teroristů, pak ale přišly oddíly pravidelné ruské armády, které měly civilisty oficiálně chránit, a ti je začali utiskovat a vraždit.

Jak jste vnímal ruské vedení války?

Já jsem kvůli tomu odešel. Tam žádné vedení nebylo. To jsem zažil v Izraeli, kde je armáda opravdovou armádou, pracují tam psychologové, instruktoři. Málokdy se stane, že by izraelský voják zabil civilistu. Mnohokrát jsem ale viděl, jak třeba Palestinec z Hamásu nese na ramenou dítě a kryje se jím a střílí na vojáky.

V Čečně to bylo jinak, já jsem zažil plošné bombardování, které bylo opravdu masivní a opakované na stejných místech. Tam pak zůstala mrtvá těla po stromech. Někteří ruští vojáci, kteří to viděli, tak zešíleli.

Jak skončila vaše vojenská kariéra?

Dal jsem výpověď agentuře, protože jsem byl zraněný. Bylo to u irácké Falúdžy – nijak složitá situace. Američané tam potřebovali potkat důstojníky z potenciální protiamerické rezistence. Jeli jsme na území, které nebylo pod kontrolou ani jedné ze stran. My jsme tam měli doprovázet Američany a vytvořit plán cesty. Přiletěli jsme helikoptérou a pak jsme museli jít asi devět kilometrů pěšky. Měli jsme s sebou specialistu, který vedl živou lišku vycvičenou na hledání min. Američané ale šetřili a zaplatili nám jen jednu cestu, pak chtěli poslat signál GPS přímo z té trasy. Protože se báli, že by ten signál mohl někdo zachytit a napadnout je, tak ten americký operátor se odpojil od skupiny a popošel asi dvacet metrů z té trasy a šlápnul na minu. Kus té miny mi rozdrtil kotník. Američan byl na místě mrtvý.

Jak jste se dostal k literatuře?

Poslali mě na rehabilitaci do Itálie. Začal jsem tam pracovat v jedné kulturní instituci, bylo mi to blízké, mám rád výtvarné umění, literaturu. Jeden dramatik mi řekl, že jestli nechci nějaké ty moje příběhy napsat a dát je na jejich web. Napsal jsem čtyři vzpomínkové příběhy, které jsme dali na web našeho sdružení. Náš šéf mi v noci zavolal a řekl, že jsou skvělé a jestli je může ukázat nějakému redaktorovi. Po týdnu mně volali z nakladatelství Einaudi, a jestli bych to nechtěl u nich vydat. Kniha byla přijata dobře, byla prodána do dvaceti čtyř zemí. Měsíc před vydáním knihy jsem dostal osm nabídek z filmových produkcí. Moje osoba ale na někoho zapůsobila i negativně. Nevím, jestli z etických nebo politických důvodů.

O Sibiřské výchově se pochvalně vyjádřil i Roberto Saviano, novinář a spisovatel, který žije už několik let od vydání svého románu Gomora pod policejní ochranou.

Celkově jsem byl v Itálii i v jiných evropských zemích dobře přijat, hodně mně pomohl a podpořil právě Roberto Saviano. Byl prvním novinářem, který o mně napsal dlouhý článek a publikoval ho v novinách La Repubblica. Stali jsme se přáteli.

Vídáte se spolu?

Se Savianem je těžké se vídat, protože jeho situace je komplikovaná a on má tendenci se čím dál více uzavírat. Naposledy mě sdělil, že se bojí s někým ukazovat, aby jeho přátelům neublížili.

Babylon č. 6/XX, 30. listopadu 2011