Za Mezinárodní den památky obětí holokaustu byl vybrán 27. leden 1945, kdy Rudá armáda vstoupila do nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Pro tisíce lidí to znamenalo vysvobození z nelidského utrpení. K tomu je ale třeba dobré dodat, že komunistům v jejich světovládných vizích nešlo o to porazit nacismus – to byl jen prvotní cíl, a už vůbec jim nešlo o to osvobodit nějaké nešťastníky, navíc Židy, neřku-li Romy. Antisemitismus byl integrální součástí komunistické „reálpolitiky“ podobně jako i jiné ismy. A nešlo jen o Stalinovu paranoiu. Dobře si to můžeme ukázat na tuzemských soudruzích.

„Podobně jest opět v sociálním smyslu jasno, že potírati antisemitismus neznamená brát v ochranu židovské velkokapitalistické vydřiduchy, spekulanty, výdělkáře a různé čachráře. Těm platí náš nejrozhodnější odpor a boj,“ vyhrožuje Židům z bezpečí moskevského exilu komunista Kopecký v době, kdy vrcholí nacistický holocaust. „Potírati antisemitismus neznamená také např. zajišťovat židovským velkoboháčům à la Petschek, Weinmann, Rothschild, Gutmann atd. návrat do osvobozené republiky, aby se tu mohli ujat snad svých dřívějších majetků a pokračovat ve vysávání. Nikoliv! Židovští velkoboháči, kteří jako Petschek, Weinmann, Rothschild, Gutmann atd. dovedli ještě před kritickým obdobím obranného zápasu republiky utíkat ze země, kteří dovedli svůj majetek opouštět, předávat ho dobrovolně Němcům, kteří se dovedli zříkat čs. státního občanství a přijímat cizí státní občanství – takovíto židovští velkoboháči-panikáři [sic!] se nikdy do republiky vrátit nesmí! A jejich dřívější majetek jim vrácen nebude, přičemž jim nepomohou žádné intervence sebemocnějších činitelů zahraničních.“

V tažení proti židovským „vydřiduchům, spekulantům a čachrářům“ spojují komunisté otázku sociální, která nejvíc u lidu zabírá, s otázkou nacionální a koneckonců i kulturně-rasovou. „Jest jasno, že pokud jde o čs. občany židovského původu, kteří se cítí Němci a Maďary, tak na ně bude podle toho hleděno. Potírati antisemitismus neznamená dopouštěti porušení nacionálního, slovanského charakteru budoucí ČSR,“ postuluje etnicko-rasovou čistotu nového státu Václav Kopecký, která má zcela konkrétní dopad: ti nemnozí Židé, kteří přežili holokaust, byli (pokud při sčítání lidu v roce 1930, tedy v době míru a demokratického řádu, uvedli jako svůj obcovací jazyk němčinu) opět internováni v koncentračních táborech a opět posíláni do transportů, které ovšem nesměřovaly do Osvětimi, ale – opačným směrem – do Německa. A také byl proti nim použit dekret o konfiskaci „nepřátelského majetku“ (rozuměj: nepřátelský majetek = majetek, který zabralo gestapo a komunisté pak na něj dali kulaté razítko).

A nešlo přitom jen o nějakou „strategii“ – komunisté v tom byli autentický lumpenproletariát. Kovářský učeň Kapoun, jeden ze zákládajících členů strany, poslanec a člen ÚV KSČ na poválečné schůzi zástupců II. odboje reagoval na stížnosti vojáků ohledně liknavého vyřizování bytových etc. záležitostí tím, že za nedostatek bytů mohou Židé: „Židé germanizovali, pak utekli z rasových důvodů [sic!] a nyní se vracejí buď oni sami nebo jejich synové jako zahraniční vojáci [sic!]. Nemůžeme mít k jejich vlastenectví žádnou důvěru, neboť hrnec, který se jednou připálil, zapáchá, i když je pořádně vyčištěn.“ Kapoun je součástí toho samého myšlenkového světa jako byli proletáři z SA.

Na adresu optantů, československých občanů ze Stalinem zabrané Podkarpatské Rusi, kteří ztratili příbuzné i svůj domov, stranický ideolog Kopecký v projevu na schůzi KSČ v Teplicích-Šanově v březnu 1947 pronesl: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního práva podle dekretu 225 před řádnými Čechy!“ prohlásilo toto komunistické prase, které se ještě před vypuknutím války uchýlilo do bezpečí moskevského exilu, kde setrvalo po celou dobu bojů, zatímco polovinu armádního sboru v bojích u Sokola tvořili Čechoslováci židovského původu a z několika set u Sokolova padlých a raněných za Československo byla většina Židé.

Ejsik Weiss, zaměstnanec Rady Židovských náboženských obcí, kterému se podařilo utéct z koncentračního tábora a vstoupil v Buzulku do nově se tvořící čs. armády, prošel s ní celou válečnou anabázi od Sokolova, přes Duklu, kde byl raněn, až do Prahy a byl vyznamenán mj. Československou medailí za chrabrost… po projevu Kopeckého vystoupil na schůzi ŽNO se slovy: „Miluji český lid, miluji Československou republiku, a teď mi řekněte, pánové, zač jsem bojoval?!“ Válečný hrdina Weiss, jehož celá rodina – rodiče, bratři, žena a dítě – skončila v plynu, který ztratil úplně všechno, co ho pojilo se životem, šel domů a oběsil se. Na podzim téhož roku byly na mnoha místech v pohraničí (nejen) poničeny židovské hřbitovy, které přečkaly třetí říši, a stejný osud čekaly i nacistické panství přeživší synagogy – do roku 1989 jich komunisté stihli zničit další stovku, více než nacisté za války.

Jestliže se nacisté ohledně koncentračních táborů učili od ruských bolševiků, tak komunisté se zase přiučili rasové politice u německých nacistů. Poválečný režim Národní fronty, spunktovaný komunisty v Moskvě, deklaroval nový stát jako stát „slovanský“, zbavený všech neslovanských menšin: „Náš stát ovšem nesmí býti již nikdy více oslabován neloajální politikou cizích neslovanských národnostních menšin,“ hlásala oficiální vládní tiskovina, a aby bylo jasno, že nejde jen o rasu, ale také o milionové armády, Klement Gottwald podtrhl sílu slovanství spojenectvím se Sovětským svazem: „Po odčinění odvěké germanisace a maďarisace bude pak naše republika státem čistě slovanským, státem Čechů a Slováků, pevnou a nerozbornou součástí velké slovanské rodiny v čele s mohutným Sovětským svazem,“ prohlásil před volbami do národního shromáždění v květnu 1946. (K tomu je také dobré podotknout, že to byli komunisté, kdo za první republiky hlásal právo sudetských Němců na sebeurčení ve smyslu rozbití Československa, jak to pak za komunisty provedli nacisté.)

Aby nezůstalo jen u deklarací, čistě slovanský, český a slovenský ráz republiky měla podle Klementa Gottwalda zaručit nová ústava: „Odsun Němců a Maďarů a počeštění a poslovanštění našeho pohraničí a celého veřejného života má být korunováno ústavní zárukou, že napříště o věcech veřejných a státních bude rozhodovat jedině český a slovenský národ.“

V případě kolektivního postižení Němců a Maďarů ovšem nešlo ze strany komunistů o nějakou zpozdilou „maloměšťáckou“ pomstu, živenou přežilým nacionalismem, jako tomu bylo u ostatních stran Národní fronty s výjimkou (ovšem jen do jisté míry) lidovců, ale o jednotu národa ve „vyšším“, fašistickém smyslu, který vycházel z představy mladé a životaschopné slovanské rasy, jejíž mládež je zárukou zářné budoucnosti. Nová republika měla být „slovanská“ svým duchem i uspořádáním svých vnitřních poměrů, jak to deklaroval hrdina SSSR Jan Šverma.

Sousloví „čistě slovanský“, ekvivalent k nacistickému „čistě germánskému“, které Gottwald ve svých projevech neustále opakoval, mělo určit charakter republiky, z které měly být vyloučeny nejen „provinilá“ etnika – Němci a Maďaři, ale stejně tak i židovská a romská komunita: dvě hlavní oběti nacistického holocaustu. Bylo to „velkoslovanské“ opomenutí? Jistěže ne. V komunistickém „vyšším“ dějinném smyslu, i.e. v rámci marxistické dialektiky, měli pachatelé i oběti stejné hodnotové znaménko – nacisté stejně jako Židé byli dlažba mostu, po které hodlaly semknuté šiky komunistů, zocelené bojem s reakcí, přejít do nového světa, pochodovat do zaslíbeného věku. SA marschiert mit ruhig festem Schritt …

Vedle Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů – velkokapitalistů, buržoasie, živnostníků, sedláků, křesťanů, jehovistů, homosexuálů… to byli i Židé a Romové, kteří byli v poválečné slovanské říši stigmatizováni svým původem, respektive svým postavením v dějinách, které je „objektivně“ určily k záhubě: v komunistické říši nebylo pro ně místo. Marx-leninská vražedná dialektika fungovala na obdobném principu a stejně neúprosně jako rasová ideologie nacistů, byla jen universálnější – týkala se mnohem širšího okruhu lidí, de facto všech, a tudíž se dala aplikovat stejně dobře v Německu, jako v Číně, Kambodži, Africe, Latinské Americe, či kdekoliv jinde.

Podle Rauschninga, který zapsal své hovory s führerem, Hitler pronesl: „Nikoli Německo se stane bolševické, nýbrž bolševismus se stane odrůdou nacionálního socialismu.“ Měl pravdu, akorát to bylo v opačném gardu, než si nacistický vůdce myslel.

V textu jsou použity citáty z mé knihy Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, Paseka 2015