Předseda ČSSD Jan Hamáček prý považuje bilanci ČSSD v letošních komunálních volbách za „odraz aktuální politické reality“. S tím lze jistě souhlasit, jelikož výsledky komunálních i senátních voleb celkem věrně odrážejí politické trendy poslední doby.

Dominantní silou zůstává hnutí ANO, které v celostátních průzkumech osciluje kolem třiceti procent. V nynějších komunálních volbách zvítězilo kromě Prahy a Liberce ve všech krajských městech, sice zpravidla s výsledkem něco přes dvacet procent, leč ve většině krajských případů se mu podařilo oproti roku 2014 dosáhnout zlepšení. Samozřejmě, vše kazí jedna viditelná a opravdu nepříjemná kaňka – hlavní město Praha, kde ANO dostalo na frak. Ani zuřivý marketing nedovedl překrýt pachuť z působení primátorky Adriany Krnáčové. Ale vzhledem k jejímu renomé znamená výsledek okolo patnácti procent vlastně úspěch, vždyť před čtyřmi lety dosáhlo ANO v Praze jen něco přes 22 % hlasů.

Za „skokana“ voleb a faktického spoluvítěze lze bezpochyby označit ODS, jež evidentně posílila. Strategie pozvolného vytrvalého růstu, které se drží předseda Petr Fiala, tak počíná přinášet ovoce, byť stále zůstává otázkou, zda růst nezačal narážet na limity, dané postoji strany k migrační krizi i k Evropské unii, pro řadu městských liberálnějších voličů obtížně přijatelnými.

Výsledek loňských parlamentních voleb i navazující sociologické průzkumy svědčily o tom, že hnutí ANO „nasálo“ levicové voliče, kdežto pravicoví ho zčásti opouštějí. Čemuž plně odpovídá posilování ODS a pokračující debakl tradičních levicových stran, ČSSD a KSČM. Celostátní pozici rovněž zhruba potvrdili Piráti, pro něž bylo důležité zabodovat ve městech a získat nějaké zastupitele. Pro STAN, TOP 09 i lidovce platí, že jsou schopni dosáhnout úspěchu zejména tam, kde se zapojí do budování širších koalic (lidovci dovedou zabodovat i sami ve svých tradičních moravských baštách).

SPD Tomia Okamury se pak dokázala v řadě měst „zachytit drápkem“ a proniknout do zastupitelstva, v řadě jiných měst ovšem nikoliv. Vzhledem k masivnosti kampaně nelze její výsledek zhodnotit jinak než jako porážku. Protimigrační šílenství tedy v komunálních volbách přece jen nesehrálo takovou roli, jak se ještě pár dní před hlasováním mohlo jevit, nicméně neznamená to jeho faktické oslabení. Skoro všechny české politické strany totiž zastávají víceméně postoje „soft Okamura“, ba někdy i „hard Okamura“. Předseda SPD má tudíž problém se vůči nim vymezit. A jeho příznivci se též nejčastěji „vyřádí“ na sociálních sítích, ale k volbám posléze moc nejdou, zejména ne k těm nižších stupňů (komunálním, krajským, senátním i do Evropského parlamentu).

Propadák SPD i faktická celková nevýhra ANO ukázaly jednu podstatnou věc: marketing není všemocný. Úspěch širších koalic, projektů jako Praha sobě i třeba Pirátů rovněž napovídá, že alternativou vůči Babišovi nemusí být tzv. tradiční strany, ostatně, s výjimkou ODS se jim nevedlo kdovíjak skvěle a ČSSD nemá daleko ke klinické smrti.

Nadějné jsou výsledky senátních voleb. Voliči jednak nezapomněli na tři neúspěšné prezidentské kandidáty. Jiřího Drahoše vyslali do Senátu již v prvním kole, a tedy vlastně i do příštího souboje o Hrad. Pavel Fischer i Marek Hilšer pak mají velké šance na zdar ve finálovém klání, čili za týden pro ně může platit to samé, co pro Drahoše.

A za druhé, z voleb patrně vzejde dosti pestrá horní komora, bez nějaké jasné většiny. A určitě bez většiny, která by současné vládní mocenské sestavě podpořené okamurovci umožnila změnit ústavu nebo vyhlásit referendum, jež by usnadnilo případný czexit. Demokracie je tudíž po letošních komunálních i senátních volbách v menším ohrožení, než jak se někomu mohlo ještě na začátku léta zdát. K apokalyptickému hysterčení tak není žádný rozumný důvod.