Jak Vladimíra Vladimiroviče vystřelili na Měsíc

Kudá v Kreml, bábuška?

Malý bílý vůz se nechal unášet šestiproudou třídou velkoměsta, když se řidiči konečně podařilo přejet do pravého pruhu a zastavit u chodníku. Nebylo jisté, kolik té paní bylo a jestli byla vůbec stará. Vlasy jí kryl šátek, z kterého vyčuhoval kulatý obličej, zbytek, co šlo z auta zahlédnout, byl jen kabát neurčité šedohnědé barvy a plátěná taška, v které se mohly pohupovat brambory stejně tak dobře jako králičí kožky nebo sklenice s nakládanými okurkami.

Vot, tudá vsegdá róvno, mávla rukou směrem dopředu a víc si jich nevšímala.

Měl jsi poprosit. Říct požáljsta, skazáj, promluvil muž za volantem, aniž by spustil oči z vozovky.

Blázníš? Měla by nás za bandity. Nebo zapadniky. Nic by nám neřekla, odpověděl spolujezdec. Oba sžírala nezměrná únava.

Na cestě byli již čtrnáct hodin. Byl div, že stařičký bílý záporožec, v kterém vyrazili, ještě nevypověděl službu a motor si brumral stále stejným hlasem. Obvyklé by bylo přijít o sluch již po třech hodinách. Motor v otáčkách zoufale vyl, na čtvrtý rychlostní stupeň uháněl dokonce i stovkou. Vyšší stupeň nebyl. K tomu konstantní vibrace, takže cestující se mohl cítit jako letištní pás, po kterém jezdí zavazadla. Takový nový druh masáže, která se dá označit lépe za mučení. Nic z toho však pro oba muže nebylo zásadní. Věděli, že to prostě udělat musí. Popravdě řečeno byli překvapeni, že to šlo zatím tak snadno. Ujet 1000 km po ruských silnicích je výzva i v době míru, natož v době dnešní, kdy člověk ví, že co bylo včera, již není, a co bude zítra je lepší nevědět.

Aniž to mohli tušit, vlastně největší problém překonali hned na začátku cesty, před Kyjevskou radnicí. Oba bratři byli pěkní pořízci, jeden měřil přes dva metry a druhý bez dvou centimetrů též. I když obě přední sedačky posunuli úplně dozadu, do vozu se takřka nevešli. Museli přikrčit hlavy, a když se již dovnitř nasoukali, nemohli je pořádně vztyčit. Vlastně si je více či méně pohodlně museli opřít o strop vozu.

Cestou potkali několik checkpointů, ale všechny byly jen místních bojůvek nebo domobrany. První hned za Chomutovkou byl asi nejsnadnější. I když mluvili rusky, jakmile strážci zaslechli ukrajinský přízvuk, jeden se pokřižoval, druhý uskočil a třetí odhodil zbraň a zdvihl ruce vzhůru. Jinde zase měli pocit, že jsou jako vzduch. Ozbrojence evidentně vůbec nezajímali. Značka záporožec neslibovala velkou kořist. A do třetice stačilo nabídnout pár uzenek, které si koupili chvíli před tím. Loučili se takřka jako přátelé. Krásný svět. Tady člověk mohl mít pocit, že je vše jako vždy, tedy v pořádku, a to vše, co se právě událo, že se vlastně vůbec nestalo. Válka, bombardování, vraždy, loupeže, hořící města, masové hroby, svistot letících bomb, utržené paže a nohy, je vůbec možné, aby to bylo skutečné? Bratři věděli, že ano.

Jakmile se dostali na Velký kamenný most, poznali, že jsou tu správně. Spatřili mohutnou zeď z červených cihel, táhla se podél řeky, jako by nikdy neměla končit. Hlavně za ní ale nesměle vykukovaly věže paláců, které si nešlo splést s ničím jiným. A kdyby přece, oni si z věžních bran ještě nesundali ani rudé hvězdy! Vladimir s Vitalijem na sebe překvapeně pohlédli, vzápětí se rozchechtali a plácli si rukou, až se vůz povážlivě rozkýval.

Zahnuli hned, jak se zeď zlomila a začala lemovat Rudé náměstí. Před chrámem Vasila Blaženého stál někdo na malé stoličce, cosi křičel a výrazně gestikuloval. Kolem stálo asi pět lidí. V půlkruhu pokyvovali hlavami, šestý klečel na zemi. Nejdříve to vypadalo, že tluče hlavou o zem, při bližším pohledu se ale modlil. Ruce měl sepjaté vpřed, cosi tiše drmolil, v dlaních žmoulal malý křížek. Celý byl zahalen do velké vlajky jižanské konfederace.

Bratři nemínili ztrácet čas. Spasská věž byla zavřená, ale hned za hřbitovem po levé straně narazili na Nikolskou bránu, která byla dokořán. Trochu přibrzdili, kdyby se náhodou přece jen objevil nějaký vrátný či strážný. Nikdo takový se však nezjevil. Vjeli na velké nádvoří a začali se trochu ztrácet. Sice tu už oba kdysi byli, ale bylo to dávno a hlavně, pamatovali si asi jen tak Uspenský chrám, protože jinam je ani nepustili. Teď jako by měli celý Kreml jen pro sebe. Po obou stranách míjeli zdi mohutného paláce, který vůbec neznali. Dveře budov byly dokořán, po zemi se válely vyházené šanony, mezi nimi poletovaly listy papíru. Uprostřed velkoměsta tu panovalo překvapivé ticho. Netušili, zda by bylo moudré zeptat se někoho na cestu. Kdyby bylo koho. Minuli vůz, do kterého dva muži nakládali nějaké židle a stůl, ale jinak tu nebylo ani živáčka. Na konci cesty dojeli k prosklené fasádě sjezdového paláce. Trochu si oddechli. Věděli, že jsou blízko. Nechali stát auto vedle tmavého Mercedesu, co měl obě přední okénka rozbitá. Z kufru vytáhli dvě karabiny, zkontrolovali si výstroj a vyrazili ke Kremelskému paláci.

Hlavní vchod našli podle nepořádku. V paláci se pochopitelně nevyznali, ale hlavní schodiště nešlo minout. Tiše se plížili podél zdi do prvního patra. Zůstali stát a podívali na sebe. Nic. Neměli žádný plán, netušili, na co se připravit, co je tu bude čekat a zda se sem vůbec dostanou. Že se o to ale alespoň pokusí, o tom se nemuseli vůbec přít. To jim bylo oběma jasné už dávno i beze slov. Nervózně oddechovali. Po chvíli jeden z nich zaslechl hlas. Byl to hlas? Znělo to jako z reproduktoru. Vydali se po běhounu chodbou vlevo, až začala být slyšitelná i jednotlivá slova. Zastavili u pootevřených dveří a opatrně nahlédli dovnitř. Spatřili obrovskou obrazovku, z které právě hovořil Šojgu.

Denní operační plán se podařilo splnit, pane prezidente.

Odpověděl mu neviditelný hlas vycházející z velké blízkosti:

A kolik jste jich včera zabili?

Tisíc.

Naše ztráty?

Deset.

Charašó. Počet tanků?

Zničili jsme dalších patnáct nacistických tanků.

Naše ztráty?

Žádné.

Charašó. Já říkal, že ukropové jsou sráči. Kolik nacistů ještě zbývá?

Asi 500. Ale můžou se narodit další.

Nešetřete je. A pamatuj Sergeji. Lepší deset mrtvých civilů než jeden živý fašista. Jasné?

Ano pane prezidente, jasné.

Obrazovka zhasla, a jak venku pomalu začínal soumrak, místnost slabě potemněla. Vitalij si slabě odkašlal. Putin spatřil ve dveřích dvě siluety a na chvíli byl trochu zmatený. Po brífinku s ministrem obrany zrovna nikoho nečekal. Ani netušil, kde se ta krysa zrovna nachází. Slíbil mu vítězství do tří dnů, a teď tohle. Slíbil mu kryt pod Jamantau, a sedí tady jak slepice na bidýlku. Jako by toho bylo málo, teď mu sem někdo leze, jako by se tu snad prodávaly lístky na metro. Měl toho tak akorát dost. Všude samý bordel. Vztekle vyštěkl: Co to má být?

Kreatura v křesle nechala bratry v klidu. Nepřijeli ho šetřit, od toho tu nebyli. Putinovo rozpoložení jim bylo upřímně šumák.

Dobrý večer, Vladimire Vladimiroviči, promluvil starší Vitalij.

Přišli jsme tě osvobodit, doplnil Vladimir.

Putin se opřel do křesla, zhluboka se nadechl, ale než stačil vyskočit a cokoli říct, zaostřil na oba příchozí. Tvář mu náhle zkameněla a začal mu cukat levý koutek úst. Samozřejmě je hned poznal. Oba. Úžasní Rossijanci to mohli být. Velká škoda. Boxeři. Jak ti by se hodili. Opravdu škoda. Jenže nic nepochopili. A on nemůže myslet za všechny. S tím mu měl přece pomoct ten Šojgu. A Gerasimov. Patrušev. A Lavrov. Jenže to by místo pindíka nesměl mít tahací harmoniku. A Zolotov. Kurva vždyť ti jeho hrdlořezové všechno jen zpackali. Jak to, že nejsou aspoň teď a tady? Nejlepší kamarádi. Vždycky se na ně mohl spolehnout. Na všechny do jednoho. Ale teď? Jo kamarádi. Takhle ho v tom nechat. Sakra. Zuřivě pod stolem mačkal malý červený knoflík.

Po chvíli se vzpamatoval a přerývavě odpověděl: Co chcete? Vypadněte. Hned.

Přišli jsme si pro tebe. Ty víš proč. Osvobodit tě od tvých lží a démonů.

Já osvobozuji. Jenom já. Rozumíte? Vy jste špinaví nacisti, to já osvobozuji. Já, vás, od vás. Rozumíte? Vy jste vrazi. Rusko je velké. A dobré, vy nevděčníci…

Voloďo, už stačilo. Game is over, řekl Vitalij. Vladimir pomalu vykročil k postavě za stolem.

Putin se pevně chytil područek, nahnul se dopředu, na čele mu naběhly žíly a začal ze sebe chrlit:  Já osvobozuji, já, Rusko, ne vy, fuj, vy neexistujete, vy jste nárazník, nejste nic..

Od dveří se ozval cinkavý kovový zvuk. Bratři se ohlédli a sahali po závěrech svých karabin.

Nic, nic a nic. Nikdy jste nebyli, bez nás, před námi ani po nás. Rozumíš, křičel triumfálně Voloďa. Cítil záchranu, cítil, jak sama prozřetelnost mu jde vstříc a dokazuje jeho pravdu.

Volal mě někdo? Dovnitř nakoukl smeták, pak kýbl a nakonec brunátná tvář masité uklízečky. Přeměřila si všechny muže v místnosti. Nechápala, proč na ni ti muži míří zbraněmi.

Si taky něco můžete utřít sami, ne? Já mám své práce až nad hlavu a nemůžu tu být celý den.

Hrnula se s hadrem ke stolu, ale zastavil ji Putinův řev:

Ty jsi taky nacistka? Jako oni dva?

Podvědomě couvla.

Ne, já tu uklízím, řekla trochu nejistě.

To už mladší Vladimir nevydržel, postavil se děžurnaje do cesty a začal ji tlačit ze dveří.

Izviníte bábuška, pak to tu budete moct poklidit. Bude tu toho až až. Zítra, pozítří nebo na věky věků. Bude to tu třeba. Zítra…

Nemusel tlačit moc, stačilo naznačit. Dveře zaklaply. Putin vydechl a najednou vypadal menší. V očích mu bylo vidět, že by se chtěl zmenšovat snad až by tu vůbec nebyl. Nakonec naprázdno polkl.

Mě můžete zničit. Klidně. Ale ničeho tím nedosáhnete. Ruská duše, to jsem já. A ruskou duši, tu nezničíš, nikdy, Rusko vždy přežije. A vždycky se bude zvětšovat, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Bude největší. Úplně největší. Protože jsme silní.

Voloďo, nejsem psycholog ani psychiatr. Já jen vím, že kvůli tobě umřely tisíce lidí. Ničím se neprovinili. Chtěli jen spokojeně žít. V míru. A teď leží pod zemí. Naši i vaši. Připomenout ti, že není správné vyvolávat válku, útočit na jiné země a posílat lidi na smrt. A navíc, Rusko už je největší. Jen tobě je to pořád málo. Kam se chceš zvětšovat? Kolik lidí ještě musí umřít? A proč pořád lžeš a trestáš pravdu?

Lžeš, křikl Putin.

To my říkáme pravdu. A budeme ji hájit, proti všem a všemu, pravdu, naši pravdu. Nám je jedno, co si myslí jiní. Protože to oni lžou. My jsme ti, co rozhodují, co je pravda a co není. Kdo má atomové zbraně? My. Kdo má ropu a plyn? My. Kdo je největší? My. Proč, protože to bůh to tak chtěl. Všichni se nás báli a zase budou bát. A budou nás poslouchat. Respektovat. Nebude se jim to vždy líbit. Ale my nejsme ti zlí, naopak, to my přinášíme mír. Víme, co je láska. A jak je jí třeba. Ale také víme, co je oběť. Ani té se nebojíme. Ale nezapomínáme. Pamatujeme naše hrdiny.

Díky Voloďo. My také nezapomínáme. Tak pojď, vyrazíme.

Vladimir chytil Putina za rameno, Vitalij druhou rukou pod paží. Napadlo je, že ani není moc těžký. Vyvlekli ho ven jak pytel od banánů. Na dvoře nacpali Vladimira Vladimiroviče do cara pušky, vešel se tam na první pokus tak akorát. Jedno rameno zůstalo trochu volné, tak ho ucpali vlajkou Sovětského svazu, co se válela na zemi opodál. Zapálili doutnák, ozvala se rána, a Vladimir Vladimirovič po kouscích vyletěl do oblak. Premiéra cara pušky se docela zdařila.

Cestou zpět na Rudém náměstí zase potkali muže s vlajkou. Rozjímal před mauzoleem, jako poslední mohykán na liduprázdném náměstí. Vitalij zastavil, stáhl okénko a zeptal se:

Ty hele, proč vlastně máš na sobě tu jižanskou vlajku? To byla vlajka otrokářů.

Muž se otočil, levačkou chytil prapor a nechápavě se zahleděl.

Co? Koho? To je přece naše vlajka. Kyjevské Rusi, Maloruska, Novoruska, všeho svatého. Vždycky byla a vždycky bude. Nikdo nám ji nemůže ukrást. Jen ať si to zkusí.

Právě jsme vám z děla vystřelili vašeho prezidenta, naklonil se Vladimir ze sedadla spolujezdce. Nic z něj nezbylo.

Cože? Putina? Z děla? No proč ne, asi si to zasloužil, nebyl to dobrý prezident. Potřebujeme skutečného vládce, cara. Žádného slabocha, co si neporadí s pár loutkami.

Vitalij zařadil jedničku. Nad Vladivostokem právě začalo vycházet slunce.

Babylon, č. 1/XXXI, 11. dubna 2022, Literární a výtvarná příloha, s. VII.