Venezuelský prezident Nicolás Maduro a takzvaný „socialismus 21. století“, který zdědil po Hugo Chávezovi, dostali od voličů definitivně stopku. Už bylo na čase.

Parlamentní volby vyhrála zcela jednoznačně demokratická opozice, i přes to, že se chávezovci do poslední chvíle snažili volby zmanipulovat. Prodlužovali dobu, kdy mohou být otevřeny volební místnosti, nepustili do země volební inspektory a odřízli opozici od přístupu do médií.

Ve středu (25. 11.) zabili „neznámí střelci“ během volební kampaně ve Venezuele tajemníka opoziční Demokratické akce (AD) Luise Manuela Díaze. Na tribuně s ním stála i Lilian Tintoriová, manželka opozičního vůdce a bývalého starosty Lepolda Lópeze, kterého před dvěma lety odsoudili v politickém procesu ke třinácti letům vězení. Tintoriovou si vzhledem k jistému mezinárodnímu renomé sejmout nedovolili, tak jí a jejím stoupencům před volbami alespoň pořádně nahnali strach.

O Leopoldu Lópezovi tvrdil chávezovský režim Nicoláse Madura, že je terorista odpovědný za smrt demonstrantů na protirežimních manifestacích. Stejně tak na vraždu Luise Manuela Díaze reagoval režim tvrzením, že prý šlo o vyřizování účtů mezi kriminálními bandami, ke kterým Luis Manuel Díaz patřil.

„Neodsuzuji a priori to, co se tam stalo, protože nejprve je nutné provést vědecké vyšetřování,“ řekl prezident Venezuely Nicolás Maduro, jeden z největších myslitelů naší planety. Po volbách zase prohlásil, že prohrál kvůli „ekonomické válce“, kterou proti jeho režimu vedou, a že ve volbách zvítězila „kontrarevoluce“.
Banánová republika, kokain, kafe, mafie, státní převraty, střílečky na ulicích – není se čemu divit, to přece k tamnímu politickému folklóru patří, mohlo by se zdát ze středoevropského pohledu. Jenže ono to není vůči této zemi úplně fér, stačí připomenout některá fakta.

Od třicátých let 20. století patří Venezuela mezi nejdemokratičtější země Latinské Ameriky s vyspělým systémem sociálních služeb, kulturní politikou a ekonomicky stabilním prostředím. V padesátých letech byla na čas demokratická kontinuita za vlády Marcose Péreze Jiméneze přerušena, ale již na konci páté dekády byl zvolen prezidentem Rómulo Betancourt, opravdový demokrat, kterého nenáviděli diktátoři zprava i zleva. Venezuelský prezident dokonce dodržoval poněkud idealistickou zahraničně politickou zásadu, že bude důsledně uznávat jen demokraticky zvolené vlády jiných zemí. Přerušil tak na čas diplomatické vztahy s Frankovým Španělskem, Argentinou a Castrovou Kubou zároveň. Ronald Reagan si levicového liberála Betancourta velmi vážil a označil ho za statečného a neúnavného bojovníka proti levicovým i pravicovým diktaturám. Úctyhodnou postavou venezuelské politiky byl i spisovatel Romulo Gallegos, který střídal Betancourta v prezidentském úřadu.

I v sedmdesátých letech minulého století, kdy většinu latinskoamerických zemí dusily levé i pravé diktatury nebo občanská válka, byla Venezuela přes určité kotrmelce stabilní a demokratickou zemí. Pak se ale náhle zjevil plukovník Hugo Chávez Frías, který během pár let učinil z Venezuely zemi s největší kriminalitou, korupcí, politickými vraždami a únosy.

Nyní tedy je venezuelský „socialismus 21. století“ snad definitivně minulostí. Stejně tak by se ale dalo říct, že je minulostí venezuelský „fašismus 21. století“. Co jiného je ultranacionalistický režim, který se naváží do parlamentní demokracie, burcuje dav a najímá tajně zločince na politické odpůrce? Se socialismem měl Chávezův a Madurův režim společné kromě symbolů a slovníku jen masivní zabavování majetku, cizím i vlastním.

Babylon 4/XXIV, 11. prosince 2015