Nedávné zatčení známého divadelního a filmového režiséra Kirilla Serebrennikova vzbudilo rozruch v Rusku i po celém světě. Třebaže sám Serebrennikov se prozatím zdá být mimo nebezpečí, aféra může mít závažnou dohru nejen pro něj a jeho kolegy obviněné ze zpronevěry státních peněz, ale také pro celou nezávislou ruskou kulturu.

Chtělo by se říct, že to bylo mnoho povyku pro nic. Serebrennikova sice zadrželi spektakulárně, přímo v jeho domovském divadle Gogol-centr, kde už několik let působí jako režisér a umělecký vedoucí. Záhy se ale ukázalo, že byl předveden jen jako svědek, kdežto obvinění ze zpronevěry státních fondů ve výši dvou set milionů rublů se týká jen jakýchsi jeho „bezvýznamných“ spolupracovníků ze starších divadelních projektů – konkrétně Sedmého studia (Seďmaja studija).

Přesto je třeba k případu přistupovat se vší vážností, a to nejen proto, že v tradici ruského soudnictví je to z lavice svědka na lavici obžalovaných jen nepatrný krůček. Zákroky státní moci proti kultuře totiž mívají v Rusku často symbolický charakter. Proto také tak prudká spontánní reakce kulturní veřejnosti na Serebrennikovo zadržení. Na okamžik se otřásla budoucnost celého velkého segmentu ruské kultury, který je nehledě na rigidní podobu politického režimu v Rusku doposud relativně svobodný. Osud Serebrennikova může být osudem mnohých.

Co je to vlastně za svobodnou kulturu a kde se v autoritativně řízeném Rusku vzala, je možné dobře demonstrovat právě na trajektorii hvězdy kultovního moskevského režiséra, kterým dnes Serebrennikov beze sporu je. A nejen to – jeho jméno je do značné míry i symbolem celého období, které by se s trochou nadsázky dalo nazvat „medveděvovským táním“, jehož politický rozměr se po znovuzvolení Putina prezidentem v roce 2012 ukázal jako bohapustý trik, kdežto rozměr kulturní nese dodnes své překvapivé plody.

Jako člověk blízký osvícenému byrokratovi Sergeji Kapkovovi (tehdejšímu ministrovi kultury moskevské vlády) měl Kirill Serebrennikov od počátku „kulturní revoluce“ spuštěné v roce 2011 Dmitrijem Medveděvem zelenou a mohl si dovolit nevídané. Geneze jeho Gogol-centra do určité míry připomínala velké revoluční projekty 20. let: v létě 2012 byl Serebrennikov bez konkurzu jmenován ředitelem konzervativního a průměrného Divadla N. V. Gogola a během pár dnů rozhodl o propuštění většiny jeho souboru a jeho přebudování na avantgardní divadelně-kulturní instituci s novým, vyzývavě neruským názvem. Do vínku dostal také nezanedbatelný rozpočet, který mu jednak umožnil v krátké době pozvednout divadlo ze starých zaprášených kulis na světovou úroveň, ale co je důležitější – otevřít je skutečným talentům, do té doby marginálním a bídně přežívajícím na okraji přiškrcené ruské kultury. A nešlo jen o Gogol-centr a o divadlo. Události v Rusku v letech 2011–2013 zvedly vlnu, která vynesla vzhůru celou jednu generaci talentovaných herců, spisovatelů, básníků, zpěváků, performerů, divadelních a filmových režisérů i kulturních manažerů a reformátorů, kteří na okamžik okusili, co jsou to dotace, štědré rozpočty, manévrovací prostor – zkrátka ruka podaná ne-li státem, tak alespoň městem Moskva.

Tato uměle vyvolaná konjunktura skončila symbolicky odsouzením členek Pussy Riot a reálně Olympiádou v Soči a okupací Krymu. Nicméně těm, kdo za těch pár let existence relativně svobodného kulturního provozu získali profesionální zkušenosti a renomé, byl nabídnut kompromis: vy nám pomůžete s budováním nového obrazu ruského státu, a my vám necháme v kultuře téměř volné ruce, tj. nezavedeme cenzuru. Ostatně symbolický byl v tomto ohledu opět zahajovací ceremoniál Olympiády v Soči, ukazující ruskou kulturu jako otevřenou světovým trendům a spektakulárně absorbující i to nejvíce „antisystémové“ z dějin ruské kultury – Charmse, Solženicyna, Brodského…

Značná část současné ruské kultury nabídku přijala a za cenu drobných kompromisů si dodnes zachovává relativně nezávislé postavení a slušné možnosti. A právě k ní patří režisér Kirill Serebrennikov, který v posledních letech vůbec nehrál roli nějakého zásadového disidenta, ale spíše lavíroval a snažil se sebe a Gogol-centr udržet nad vodou. Stačí si připomenout situaci z roku 2013, kdy Serebrennikov pod pohrůžkou odvolání z ředitelské funkce na nátlak moskevské radnice zrušil promítání dokumentárního filmu o Pussy Riot.

Ale nejde tu o nějaké kádrování. Serebrennikovi se dá jen těžko vyčítat, že se v době generačního vzepětí a zrodu uměleckých avantgard posledních let nevzdal postavení, které mu umožňovalo realizovat se osobně a otvírat takovou možnost celé jedné umělecké generaci. Kdybychom měli sáhnout po paralele, Serebrennikovo hraniční postavení se zas až tak neliší od toho, které v 60. letech zaujímal Jurij Ljubimov v Divadle na Tagance. Ostatně v souvislosti s posledními útoky prokuratury se před Serebrennikovem stejně jako před Ljubimovem v 80. letech jako jedna z variant otvírá ne až tak katastrofální perspektiva emigrace a práce v zahraničí.

Daleko hůř už jsou na tom ti „bezvýznamní“ – obviněný bývalý ředitel Serebrennikova Sedmého studia Jurij Itin a jeho účetní Nina Masljajevovová či ministerská úřednice z Kapkovových časů Sofie Apfelbaumová, kteří se ocitli v roli jakýchsi rukojmích, a kteří mohou být snadno odsouzeni k vysokým trestům. Sám Serebrennikov je díky svému renomé v Rusku i v zahraničí do značné míry mimo přímé nebezpečí, tím spíš, že se mu paradoxně dostává i podpory oficiálních kulturních elit – veřejně se ho zastal například ředitel Velkého divadla Vladimir Urin, prorežimní filmový režisér Fjodor Bondarčuk či Putinův bývalý ministr financí Alexej Kudrin. Daleko důležitější však teď bude osud těch ostatních, které Serebrennikov v zápalu naplňování svých utopických představ zavedl na tenký led spolupráce s oficiálními strukturami.

Zdá se, že s opatrným lavírováním je konec a Serebrennikov si bude muset vybrat mezi kariérou u dvora a řadou méně lákavých variant. Široká podpora, které se mu dostalo ze strany té lepší, svobodomyslné části ruské veřejnosti, ho přitom do značné míry zavazuje, aby se zachoval čestně a principiálně – chtě nechtě už je na scéně a musí jít ostatním příkladem.