Miroslava Káchu zatkli v sobotu 21. května při večeři: „Maminka přišla, že mě hledá nějaký voják, jestli jsem si nezapomněl nějaké klíče.“ Kácha sice vojáka pošle pryč, ale za chvíli se objeví dva muži v civilu. Prokáží se průkazkami OBZ – 5. oddělení hlavního štábu. Prý potřebují nějaké informace a musí to být hned. Kácha se jen zběžně rozloučí, aby nevyplašil rodiče: „Věděl jsem, že jsou to pacholci, kteří mě přišli zatknout.“ Začíná Káchovo mnohaleté martyrium po věznicích a lágrech, které si vyslouží za boj proti totalitě. Je mu právě 25 let.

Počátek Káchovy cesty k zatčení sahá až před světovou válku. Po odtržení Slovenska v roce 1939 se u Káchů jednoho dne objeví otcův přítel generál Bedřich Homola. Právě vzniká protinacistická odbojová skupina Obrana národa. (Generál Homola se na jaře 1940 stane její hlavou.) Otec se nenechá k odboji dlouho přemlouvat. Ani mladý Kácha: „Já byl tenkrát šestnáctiletý student. Dělal jsem poslíčka: něco vyřídit, něco pozorovat, něco někam donést.“ Po maturitě v květnu 1942, tehdy už je Obrana národa prakticky rozprášena, Kácha nastupuje do továrny v Libni na výrobu obrněných transportérů. Pracuje na oddělení technické kontroly, kde má přístup k údajům o výrobě. Informace vynáší ven a předává bývalým důstojníkům z Obrany národa, kteří je posílají přes Radu tří dál na Západ.

Inspirován osobností generála Homoly a zkušenostmi s vojáky, se Kácha po válce rozhodne pro vojenskou dráhu. Nastoupí na vojenskou akademii v Hranicích. Instruktorský sbor většinou tvoří zahraniční důstojníci. Těch ze Západu je zpočátku více, ale prokomunističtí důstojnicí postupně získávají převahu. Podporuje je OBZ i politické vedení. Začíná být zjevné, co se chystá. Vojáci se začínají dělit podle sympatií ke komunismu. Již před únorem 1948 tak v Hranicích vzniká odbojová skupina: „Vytvořili ji plukovník Alexander Korda, po všech stránkách charakterní člověk, kapitán dr. Josef Němec, kapitán Kouřil a další, a samozřejmě vojenská mládež – mezi ní jsem byl i já.“ Kácha přirozeně navazuje na svou zpravodajskou činnost z války, ale protivníkem je tentokrát rudá totalita.

Po dokončení studia v roce 1948 Kácha nastupuje na posádku do Prahy: „Měl jsem za úkol koordinovat zprávy, které získáme a udržovat styk s hlavními členy skupiny: tj. s plukovníkem Kordou, který byl přeložen do Mladé Boleslavi, kapitánem Kouřilem, který byl přidělen do Milovic a s kapitánem Němcem, který byl přidělen na vojenskou prokuraturu v Plzni.“ V létě se několikrát sejdou a pošlou získané informace za hranice, kde již působí další důstojníci, napojení na americkou zpravodajskou službu. Kromě zpráv týkajících se hospodářství, politiky a armády, shromaždují konkrétní informace o jednotlivých vyšších důstojnících. Špionážní činnost je vrcholně nebezpečná. Trestem je provaz nebo dlouholetý kriminál. Většinu zpráv u sebe soustřeďuje právě Kácha, protože žije v Praze. Něco ukrývá doma v knihách, hlavní je ovšem paměť: „Později jsme měli kód a šifrovací klíč. Jeden měl kapitán Němec, jeden jsem měl já a jeden byl za hranicemi. V Plzni byla vysílačka, která potřebné zprávy předávala.“

Naposledy se skupina schází začátkem května 1949. V polovině měsíce Káchu navštíví kapitán Němec s tím, že odchází za hranice, protože na něj něco prasklo. Kácha chce jít s ním, ale Němec mu útěk rozmlouvá, protože má v Praze pro skupinu klíčové postavení a domnívá se, že o Káchovi nikdo neví: „Rozhodl jsme se ho poslechnout.“ Němec brzy úspěšně společně s dalším poručíkem Antonínem Filkou přejde přes Šumavu do Bavorska. To se však Kácha dozví až mnohem později. Historie Káchovy špionáže se nezadržitelně blíží ke konci. Skupina je prozrazena.

V onu osudnou sobotu 21. května 1949 Káchu odvážejí na hlavní štáb. Ihned jej začnou výslýchat: „Nejdřív slušně, potom už slušný nebyli. Padla i nějaká facka. Pak přišlo několik darebáků, všecko v civilu, ti mě začli bít kolektivně.“ Kácha ale „nespolupracuje“ podle představ vyšetřovatelů: „Odvezli mě výtahem nahoru do posledního patra. Tam mě připoutali a začali mě zpracovávat. Když jsem omdlel, tak mě polili vodou a pak se pokračovalo. S přestávkama na oddech – hlavně asi pro ně – to pokračovalo až do neděle odpoledne. Výslech vedl major Turek od OBZ.“ Po skončení prvního výslechu Káchu převezou do tzv. „Domečku“ na Hradčanech v Kapucínské ulici, nechvalně proslulé mučírny pro armádní důstojníky: „Tam byl správce kapitán Pergl. Byl to známý surovec a lze říci vrah, protože měl na svědomí mnoho životů. Udělal mi výhružnou přednášku. Na stěně kanceláře měl vytištěný citát: ´Se zrádci není a nebude slitování – Alexand Beck: Za námi Moskva´. Protože byla neděle, odešel. Já zůstal a slyšel jsem hudbu loretánských zvonků.“ Od pondělí ráno pokračují výslechy na štábu. Právě tehdy Kácha zkouší na vyšetřovatele trik s fingovaným setkáním na Flóře, aby chránil plukovníka Kordu. Předpokládá, že už byli sledováni, a doufá, že alespoň na čas vyšetřovatele svede ze stopy. Jak brzy zjistí, marně. Jednoho dne jej odvážejí na další z výslechů, tentokrát na velitelství oblasti na Malostranské náměstí. Šéfuje tam generál Karel Klapálek. Káchu zpracovává jiná bicí parta. Padne i jméno plukovníka Kordy: „Věděl jsem, že je zle, že už někdo promluvil. Nikomu jsem to nezazlíval ani on, když už jsme věděli kdo. Je to sice otázka charakteru, ale já bych řekl, že ve vetší míře fyzické odolnosti a shody náhod, jestliže vyšetřováci, respektive mučitelé, katovi pacholci použijou takový metody, že se člověk prostě sesype.“ Káchovi Kordu dokonce přivedou ukázat: „Bylo znát, že se s ním taky nezacházelo dobře, ale na něj si ze začátku tak nedovolili. Byl to úžasně tvrdej chlap. To slovo je zprofanovaný, ale u něj se dá říct, že to byl skutečně hrdina.“

Tvrdé výslechy spojené s pobytem v „Domečkem“ musí Kácha vydržet dva měsíce. V noci musí ležet na zemi na znak, ruce na špinavé přikrývce. Když usne a otočí se na bok, bachař okamžitě začne řvát. Když se prohřešek opakuje, vyženou jej z postele a musí do rána chodit po cele. Hygiena samozřejmě nestojí za nic. V rohu starý kýbl jako záchod a místo papíru dozorce Káchovi doporučí používat prst. Jídlo prakticky žádné. Z „Domečku“ se konečně dostane 18. července 1949. Tatínek má právě 61. narozeniny. Káchu převážejí na Pankrác. Strava je lepší, na cele už není sám. I bachaři, ještě ze staré gardy, se ke Káchovi chovají slušně. Vyšetřovatelé si pro Káchu ovšem stále jezdí a vozí jej k výslechům a bití na Malou Stranu.

Konečně přichází předání žaloby. Kácha poprvé vidí, kdo všechno je zatčen. Zjistí, že kapitán Josef Němec unikl. Jako organizované skupině důstojníků všem hrozí nejvyšší tresty: „Byl jsem obviněn z velezrady a vyzvědačství. Stálo tam: budiž odsouzen podle §5 odstavec 2. Odstavec 2 byl nadepsán: smrtí budiž viník potrestán.“

Soud nakonec proběhne v pondělí 12. září 1949. Jedná se o předem připravenou komedii. Přelíčení trvá do deseti večer: „Korda a já jsme dostali trest smrti, ale vzhledem k polehčujícím okolnostem nám byl trest změněn na doživotní těžký žalář.“ Kapitán Kouřil dostane dvacet let, další pak deset let atd.

Nejprve Káchu čekají Bory. Počátkem roku 1950 tam vládne tuhý režim: „Velitel byl zločinec, nějaký štábní kapitán Šafarčík. Dožil v klidu a pokoji na sídlišti Ďáblice a zemřel asi v roce 2001 jako podplukovník s krásnou penzí.“ Protože má Kácha poničené oči od ostrého světla z výslechů, přihlásí se na změnu práce, aby se vyhnul draní peří. Usměje se na něj štěstí. Na zdravotní prohlídku jde společně z Karlem Skálou, který s vězeňským šéflékařem chodil do školy. Oběma napíše „změna práce nutná“. Alespoň na chvíli se dostanou k venkovnímu komandu. Když ale jeho šéf Václav Malý zjistí, jaké mají tresty (doživotí a 25 let), musí je již po týdnu přeřadit. Malý je ale slušný člověk a tak je pošle na tzv. valdez – skládání patentek, špendlíků, apod. – čistá práce, u které lze navíc sedět. V říjnu 1950 Káchu přemístí do bývalé vojenské věznice v Opavě. Slušné zacházení s důstojníky je tu ještě normou.

Idyla ale brzy skončí: „Začátkem prosince si odvezli Kordu. Za týden přijeli pro mě. Přivezli mě na Loretánské náměstí, byly tři hodiny ráno. Tam mě vysypali kvůli náledí a vedli na ´Domeček´. V příjemně vytopené místnosti čekalo několik pacholků. Mezi nima zase major Turek a generál Josef Musil, nástupce Reicina. Ten mi asi v kostce řekl: ´Před rokem jste nás přechcali, v důsledku toho řada darebáků jako vy dál páchala zločiny, a vy nám teď všechny řeknete. Jestli jste tenkrát ušli provazu, tak teď mu neujdete, zatajíte-li jedinou věc. Máte naději, jestli projevíte účinnou lítost – jako u zpovědi, ty svině zneužívaly všeho – jinak skončíte takhle…´ a hodil mi na stůl několik fotografií: člověk na šibenici a mrtvý pod ní. To bylo uvítání.“ Vzápětí následuje první výslech. Historie se opakuje.

Zatčeno je tentokrát okolo deseti dalších lidí: například štábní kapitán Bártl, poručík Kůrka, podplukovník Kalina, major Eisler, poručík Procházka: „Ale bohužel zatkli i manželky. Například paní Kordovou. Ti měli doma asi desetiletýho kluka. Nejenom, že sebrali ji, sebrali taky jeho bratra a švagra a sestru. Kordova babička a dědeček měli doma sedm vnoučat od zavřenejch rodičů.“ Korda tentokrát dostává skutečně zabrat: „Helence Kordový ukázali kukátkem manžela, který vypadal, že umírá. Tak byl zbitej. Řekli jí, že když nepodepíše protokol, že mu neposkytnou lékařkou pomoc a že zdechne. Tak to podepsala -dostala myslím 16 let.“ Tentokrát vyšetřovatelé proti vězňům zneužívají i zimu: „Nejenom, že se netopilo, ale leckomu to vylepšili tím, že vysadili okna. Měl jsem ho vysazený tři dni a tři noci. Padal mi sníh do cely a měl jsem jenom spodky, podvlíkačky a košili. Pak už jsem měl horečku. To viděli i při výsleších, tak okno zavřeli.“ Samozřejmě pokračuje i hladovění a nedostatek spánku.

O Vánocích si Káchu předvolá do kanceláře Pergl: „´Přišel vám vánoční balík, ale protože se nechováte tak, jak byste se chovat měl, nic nedostanete. Věci, který podléhaj zkáze, rozdám ostatním, a co je trvanlivý, tady nechám. V případě, že to přežijete, tak věci dostanete. Vyházel obsah na stůl. Bylo tam cukroví, salám, čokoláda a taky krabička americkejch cigaret. Pohrdlivě řek: ´Tady to vám posílaj vaši američtí přátelé za to, že jste zrazoval republiku´ – hovado!“

Kácha mučení přežije. Koncem února se náhle otevřou dveře cely. Pergl na zem hodí balík a Káchovi oznamuje, že si pro Káchu ráno přijde. Kácha se vrhá na balík. Ještě v něm zbývá salám, čokoláda a cigarety. Právě je i čas kouření: „Ještě s plnou pusou jsem zaťukal a chodbař mi zapálil pelmelku. Vykouřil jsem ji, moc mi chutnala a napálil si od ní ještě druhou. To mi sice chutnalo, ale začalo se to se mnou motat. Praštil jsem sebou na zem do kouta. Za chvíli už strážný řval: ´Vstát!´“ Opřený o zeď musí Kácha vydržet svou poslední noc v „Domečku“. Ráno, ještě za tmy, Káchu nakládají do tatraplánu: „Pergl mi nasadil pouta, ruce dozadu a na obličej masku bez očí – několikrát složený a prošitý kus látky s gumičkou. S dejcháním to bylo všelijaký. To ale nestačilo. Strčil na mě pytel sešpendlenej z deky a takhle mě vrazil dozadu do auta. Přemejšlel jsem jestli mě někde hoděj do přehrady anebo jestli to bude jinej kriminál. Pořád jsme jeli a mně se chtělo na stranu. Někde jsme zastavili a vytáhli mě ven. Všecko na mě nechali. Přešli jsme nějakej mělkej příkop u silnice. Na poli mi jeden pacholek nadzvednul pytel z deky a druhej mi přepoutal ruce dopředu. Slyšel jsem zvuk traktoru a lidský hlasy. Asi nějaký jézéďáci. Zajímalo by mě, co si asi mysleli, když viděli tenhle obrázek u silnice.“ Nakonec auto zastavuje. Kácha slyší zvuky otvírající se brány a povědomý hlas: „Tak jsem hned Pánu Bohu poděkoval, že mě zachránil a že jsem v Opavě zpátky.“ Právě je oběd. Vzápětí si Káchu berou do práce doktoři, aby mu vyléčili zranění z výslechů.

V Opavě Kácha vydrží až do června roku 1952, kdy se ruší staré vojenské věznice. Čeká ho Leopoldov, jedno z nejhorších vězení tehdejšího Československa. Uvítání probíhá standardním způsobem: „Tuná zdochnete, odtial vás vynesú nohama vopred.“ Pak už následuje obvyklá buzerace. Samotky po dvou, žádné vycházky, zákaz větrání, skrovné příděly vody. Strava chabá, navíc často zeslabená trestními dávkami. Dozorci mají v oblibě dřepy: „Bachař kopnul do dveří a vězeň musel dělat dřepy, dokud nekopnul znova anebo dokud nepadl.“ Jiný trest představuje mytí pozinkového umyvadla nebo podlahy: „Podlaha musela bejt, že by se z ní dalo jíst.“ V nelidských poměrech, které jsou nastaveny, aby vězně likvidovaly, Kácha za první dva měsíce zhubne o 22 kg. Naštěstí pomůže zdravotní inspekce dr. Obermajera. Přestanou trestní dávky a vězni si mohou nechat poslat balíčky. Zřejmě je to zachrání: „Dokonce jsme se na sv. Mikuláše poprvé koupali pod sprchama a na vánoce jsme měli první vycházky.“ Kácha pracuje na výstavbě tovární haly, načas se dostane na oddělení technické kontroly pro výrobu součástek do zbraní, později je přeřazen na peří. Postupně se v Leopoldově setká s nejrůznějšími lidmi. Především poznává bývalou elitu národa. Mezi jinými mnoho kněží: „Z těch nejvyšších tam byl pozdější kardinál Štěpán Trochta, světící olomoucký biskup Stanislav Zela, biskup Ján Vojtaššák, biskup Michal Buzalka, pak řeckokatolický biskup Pavol Gojdič či řeckokatolický biskup Vasil Hopko. Gojdič byl hlavou řeckokatolické církve u nás. Dostal doživotí. Starej pán, na něm bylo vidět, že je to svatej muž. Měl nádhernej obličej s takovým láskyplným výrazem vůči všemu. Měl rakovinu a zemřel ve vězení. Nepustili ho ani na amnestii, přestože i za bolševiků platilo, že nevyléčitelně nemocným je možno přerušit trest a propustit je.“ Z dalších lidí Kácha vzpomíná na vojenskou generalitu: Karla Kutlvašra, Karla Janouška, Raymunda Mrázka, Josefa Peška, Františka Nosála nebo na básníky Václava Renče, Zdeněka Rotrekla a Jana Zahradníčka: „Renč, básník, a nesměl mít ani tužku! Když u něj našli tužku a verše napsaný na hajzlpapíru, tak šel do korekce. Jeho pustili až v roce 1962.“ V Leopoldově Kácha potká i bývalé komunisty, které režim během času semele: „Třeba tam byl taky Gustáv Husák. Měl jsem tu ´čest´ sedět s ním rok a půl v kanceláři. Husák zůstal tím, čím byl. Vedli jsme řadu debat asi v následujícím smyslu: ´Tebe málem pověsili a ty jim věříš?´ Jeho krédo bylo: myšlenky a učení je dobrý, ale nejsou pro to správný lidi.“ Kácha se dokonce setká i se svým vyšetřovatelem z „Domečku“ majorem Karlem Bohatou.

V Lepolodově musí Kácha vydržet až do května 1960, kdy přichází první velká amnestie: „Domů jsem se dostal vlakem. Bylo to nádherný, protože byl květen, všechno v rozpuku. Předtím jsme si nakoupili oblečení. Za těch jedenáct let jsem si vydělal 1050 korun.“ Přestože má Kácha podlomené zdraví, v Leopldově se mu znovu otevřou staré rány na zádech a zadku, které má ještě z „Domečku“, dostane příkaz hlásit se na pracovním úřadě. Posílají ho dokonce do stavebnictví. Když Káchu uvidí doktorka, prohlásí že by vydržel pracovat tak den a napíše mu: neschopen! Kácha si časem sám najde místo kulisáka v Ústředním loutkovém divadle. Ožení se. Normální život jej ale ještě nečeká. Koncem roku 1961 si ho předvolají estébáci: „Že se prý v kriminále organizovaly nové politické strany a já že vím něco o Křesťansko-demokratické straně. Chtěli vědět kdo, jak a co. Estébák řekl: ´Nebudeme si hrát na schovávanou. Máte podmínku deset let, tak příště až sem přijdete, tak buď budete mluvit, nebo budete zpátky v Leopoldově. Že to jde, víte. Někteří vaši kamarádi už tam jsou.´“

Kácha bere výhružku vážně. Když se blíží termín dalšího předvolání, rozhodne se pro riskantní lest: „V divadle jsem pracoval nahoře v provazišti. V můstku, po kterém jsem chodil, byl otvor, kterým procházely lana a bylo tam dost místa pro lidský tělo. Při posledním dějství jsem skočil dolů. Byly tam ocelový dveře do chodby k jevišti a ty jsem ´jako´ hlavou zavřel.“ Káchu odváží sanitka. Ruce má rozedřené do krve od provazů. Doktoři odhadují, že nepřežije kvůli krvácení do mozku. Trik se daří. Do nemocnice přivolají manželku Věru: „Měli jsme domluvený, že mrknu levým okem, když to bude v pořádku. Mrknul jsem, takže věděla, že jsem živ a zdráv.“ Kácha se „probírá“ až druhý den ráno. Komedie pokračuje: „Přišel doktor: ´Jak se jmenujete?´ To jsem věděl. ´Kde jste?´ Koukl jsem na deku: ´V Ruzyni.´ – ´Co byste tam dělal? Jste v nemocnici na Františku.´ – ´Pane doktore už jsem trošku starej mukl, tak mě neoblbujte.´ – ´A jak jste na to přišel?´ – Ukázal jsem mu na černý razítko na dece, kde bylo ÚNZ 1: ´Ústav nápravného zařízení 1, a to je Ruzyň, nic jinýho.´ Koukal na mě jak blbej: ´Ale to znamená: Ústav národního zdraví Praha 1.´ – ´Tak jestli je to nemocnice, tak mě pusťte domů.´ -,To nejde.´ – ´Tak mi nic nevykládejte,´ otočil jsem se na druhou stranu.“ Divadlo musí Kácha hrát dlouho. Předstírá částečnou ztrátu paměti: „Byl jsem jako v nemocnici v Leopoldově asi v roce 1959. Doktor pak nechal manželku, aby mě uvedla do skutečnosti. Například jsem nevěděl, že jsem ženatej. Hrál jsem o život od roku 1949. Kdybych udělal něco špatně, už jsem nebyl. Tady už jsem byl otrkanej a sežrali to. Nikdo tomu nevěří ani dneska. Když mi chtěli dělat encefalograf, spustil jsem řev, že mi chtěj něco pouštět do hlavy. Nechali toho. Posadili mě na otočný křeslo kvůli zjištění rovnováhy, zase jsem řval. Takže nakonec byli rádi, že si mě manželka vzala do domácího ošetřování.“ Kácha definitivně uniká estébákům. Později si najde místo nákupčího v Ústředních skladech hl. m. Prahy, kde zůstane 20 let.

Když konečně padne komunismus dostane Kácha v prosinci 1989 infarkt z radosti. O naší sametové demokracii si žádné iluze nedělá: „Když to člověk dneska hodnotí, musí uznat, že se nevyplatí za svobodu bojovat, když se se svobodou zachází jako u nás. Zločinci, kteří maj na svědomí vraždy a další kriminální zločiny, jsou ve státních úřadech, ve všech možných důležitých místech v národním hospodářství. A ti slušní, vězni a ty staří a nemocní doplatili na to, že byli tak naivní a mysleli si, že jejich úsilí u nás něco zlepší. Jsou konkrétní případy, kdy jsou zločinci známi a ví se, co spáchali. Nemusím jmenovat, nebyl jenom Grebeníček, takových byly stovky a nic se jim nestalo. U nás mluvit o spravedlnosti, to je jako mluvit s prostitutkou o nevinnosti nebo s vrahem o čistým svědomí.

Prezident V. Havel Káchovi v roce 1995 propůjčil Řád bílého lva.