Korea mezi Japonskem, Čínou a Ruskem

Rozhovor s překladatelem a koreanistou Tomášem Horákem

Foto Patrick Rodwell (CC BY-NC-ND 2.0)

V tomto čísle Babylonu je ukázka z vašeho překladu knihy Říše světla Kim Jongha. Proč jste si vybral k překladu tuto knihu a tohoto autora?

Uvedená kniha vyšla v rámci společného projektu nakladatelství Argo a LTI Korea (Literature Translation Institute of Korea), jehož cílem je vydání deseti děl moderní korejské literatury v průběhu několika let. Já osobně jsem v tomto projektu zapojený pouze jako překladatel, kdy sice dávám tipy na zajímavé knihy, ale konečný výběr je v kompetenci odpovědných redaktorů obou institucí. Konkrétně u titulu Říše světla jsem byl osloven nakladatelstvím hned na začátku projektu, aniž bych osobně dával nějaký podnět. Důvodem, proč se nakladatelství obrátilo s nabídkou překladu na mě, bylo zřejmě mimo jiné i to, že už jsem v minulosti přeložil jiné dílo stejného autora, povídku Loď pokladů. Pokud jde o samotnou Říši světla, přijde mi jako celkem dobrá volba a to hned z několika důvodů. Předně je Kim Jongha dobrým vypravěčem, který zpravidla dokáže čtenáře zaujmout. V situaci, kdy je u nás korejská literatura stále vnímána jako svého druhu exotika, má potenciál oslovit více čtenářů, než jen hrstku studentů koreanistiky a pár nadšenců vyhledávajících „něco jiného“. Přestože pracuje s korejskými tématy, zpracovává je způsobem přístupným globálnímu čtenáři. Na jednu stranu se snaží jít pod povrch věcí, analyzovat složité místní reálie, ale na druhou stranu nepředpokládá téměř žádnou jejich předběžnou znalost. Zatímco domácímu čtenáři jen připomíná, co prožil a co důvěrně zná, zahraničního čtenáře nenásilně uvádí do historicko-společenského kontextu. Ve většině děl navíc používá na Západě důvěrně známé kulisy, ať už se jedná o populární či vážnou hudbu v pozadí, přímo či nepřímo odkazovaná literární a umělecká díla, historické události apod. Těžko říct, zda tak činí prvoplánově, nebo jen reflektuje prostý fakt, že současná Korea je ze značné části odstřižená od vlastní minulosti a včleňuje se do globálního kulturního a civilizačního proudu. V každém případě se mu daří být neotřelý a přitom nepůsobit cize.

V knize je tematizováno severokorejská otáka. Jak silně je minulost, korejská válka, rozdělení poloostrova, existence totalitní Severní Koreje přítomna v současné jihokorejské literatuře?

Rozdělení poloostrova a traumatizující zážitek (doslova) bratrovražedné korejské války představovaly nosná témata spíše v prvních několika desítkách let po jejím konci. V podmínkách silně antikomunistických autoritativních režimů, které v Korejské republice vládly až do konce osmdesátých let 20. století, se ale nutně jednalo o zobrazení do určité míry jednostranné až tendenční. Jinými slovy byla nezbytná určitá míra autocenzury, pokud se člověk nechtěl dostat do konfliktu s přísnými zákony na ochranu bezpečnosti státu. Možná i z toho důvodu se řada autorů raději věnovala zpracování jiných témat, ať už se jednalo o pocit vykořeněnosti způsobné masivními přesuny obyvatel a zpřetrháním sociálních vazeb v průběhu války a během následné urbanizace, negativní jevy spojené s rapidní industrializací, konflikty tradiční kultury s modernitou atd. S příchodem nového století je patrný zřetelný návrat do minulosti k velkým historickým tématům, ale jedná se o hledání hlubších kořenů, kdy jsou představovány především význačné postavy a období předmoderní korejské historie. Nejedná se přitom zdaleka jen o knižní zpracování, obrovské popularitě se těší i historické televizní seriály a filmy, které více než úspěšně konkurují hollywoodským kasovním trhákům.

Jak je Severní Korea v jihokorejské literatuře vnímána, jde o stejný národ, stejnou kulturu, a přitom zcela odlišný, šílený systém, jako kdyby se Korea v noci měnila z doktora Jekylla v pana Hydeho.

S tím, jak postupně odchází generace Jihokorejců spřízněných se Severem pokrevními svazky a Jižní Korea se více a více zapojuje do mezinárodního společenství, zájem o severního souseda obecně upadá. Sjednocení je sice prezentováno bezmála jako „smysl moderních korejských dějin“, ovšem nikdo si moc nedokáže představit, jakým způsobem jej zrealizovat a dosáhnout. Ukazuje se, že severokorejský režim je natolik nekompatibilní s demokratickou společností, že i jakákoliv snaha o spolupráci v různých oblastech naráží na obtížně překonatelné překážky. Po desetiletích marných nadějí začínají být jižní Korejci, zdá se, poněkud unavení a rozčarovaní. Změnu společenských postojů ostatně naznačuje i Kim Jongha ve výše zmiňovaném díle Říše světla. Zatímco ještě v osmdesátých letech byla Severní Korea pro řadu jihokorejských levicových intelektuálů a studentských aktivistů vzorem a alternativou k domácí vojenské diktatuře, dnes představuje především velmi vážnou a reálnou bezpečnostní hrozbu a do budoucna potenciálně ohromnou ekonomickou zátěž. Kulturně, společensky a ekonomicky jsou dnes obě země úplně jinde a snad jediným důvodem a motivem pro sjednocení je touha zesílit a obstát v obležení velkých sousedů – Číny, Ruska a Japonska. V zásadě se dnes na Jihu literatura věnovaná Severní Koreji příliš neliší od té, která je v překladech dostupná i u nás. Jedná se totiž zejména o různá autobiograficky pojatá svědectví severokorejských uprchlíků, která se snaží nejen upozornit na tragickou situaci Severokorejců, ale také burcovat veřejnost z její letargie a vyvolat větší zájem o tuto problematiku. Dalším tématem je pak obtížné začleňování rostoucího počtu severokorejských uprchlíků do jihokorejské společnosti.

Foto Patrick Rodwell (CC BY-NC-ND 2.0)

Jaká další témata současná jihokorejská literatura reflektuje?

Korejská literatura prochází v posledních letech vývojem, který souvisí s proměnou knižního trhu, podobně jako u nás. Roste počet titulů všech žánrů při snižujících se nákladech, přibývá autorů, ať už profesionálních, poloprofesionálních či amatérů. Vzhledem k počtu obyvatel a ekonomické síle Korejské republiky se jedná o počty několikanásobně větší, než u nás, takže prakticky není v lidských silách orientovat se v této knižní záplavě a sledovat dostatečně reprezentativní vzorek. Současná korejská literatura navíc není mojí odbornou parketou, takže si netroufám dělat příliš konkrétní závěry. Budu-li mluvit obecně, tak s nástupem demokratičtějších režimů od začátku devadesátých let minulého století dochází v korejské literatuře k výraznému zvýšení tematické i názorové pestrosti. Jinými slovy s demokratizací padla celá řada dosud tabuizovaných témat a ta dosavadní začala být nově nahlížena „necenzurovaným“ pohledem. Jedná se například i o zmiňované téma korejské války či různých jiných událostí moderních korejských dějin. Roste i míra společenské tolerance (či otrlosti?) vůči dříve citlivým tématům a jejich zpracování. Zatímco například ještě v polovině 90. let byl autor románu s explicitním popisem erotických scén propuštěn ze zaměstnání a trestně stíhán, jsou dnes obdobně vykreslené scény běžnou „ingrediencí“ literatury hlavního proudu. Populární je i genderová problematika, literární zpracování aktuálních společenských kauz a problémů, nebo globální politická a environmentální témata.

Co Korejci čtou, je tam známá západní literatura?

Situace je v hrubých obrysech podobná té naší. Beletrie tvoří jen menší část vydávaných titulů, poměrně velký podíl zaujímá literatura odborná, náboženská, populárně naučná a především různé příručky a učebnice pro všechny věkové kategorie. Zhruba osmdesát procent mladších Jihokorejců má vysokoškolské vzdělání, což je samozřejmě víc, než je ekonomika schopná absorbovat. Chtějí-li Korejci získat a udržet si zaměstnání odpovídající jejich vzdělání, musí se neustále dovzdělávat a zlepšovat si kvalifikaci. Mezi bestselery tak nepatří kuchařky s recepty, jak uvařit baštu za pár peněz, ale v první desítce se pravidelně umísťuje populárně naučná literatura z oblasti ekonomie a managementu, různé sebevzdělávací příručky a manuály, jak se stát bohatým a úspěšným, jak uspět u nejrůznějších zkoušek, pohovorů atd. Jinak povědomí o západní literatuře (čímž je myšlena i literatura na východ od nás, například ruská) je samozřejmě silnější než povědomí o asijské literatuře u nás, což se týká zejména klasiků, jejichž znalost patří k obecnému vzdělání. Korea je sice podstatně větším knižním trhem, než je Česko, což poskytuje lepší podmínky domácí produkci, nicméně globalizace se projevuje i tam a podíl překladové literatury je jen o něco nižší, než u nás.

Foto Patrick Rodwell (CC BY-NC-ND 2.0)

V čem se liší „klasický“ jihokorejský román od „klasického“ západního románu, liší-li se?

Upřímně řečeno nevím, co si představit pod pojmem „klasický“ jihokorejský román. Vzhledem k tomu, že Korejská republika (Jižní Korea) vznikla až několik let po druhé světové válce, bavíme se zde o moderní literatuře, která se ale v Koreji formovala a vyvíjela od počátku 20. století pod silným vlivem literatury západní, byť zpočátku zprostředkovaným přes literaturu japonskou. I když Korejci velmi rádi hledají ve vlastní kultuře pokud možno rysy specifické, či snad ještě lépe jedinečné až výjimečné, nepřijde mi, že by se moderní korejský román, kromě výběru a zpracování domácích témat v korejském jazyce, něčím bytostně lišil od románů u nás známějších literatur. Jde samozřejmě jen o subjektivní laický pohled a literární vědec by to možná viděl jinak.

Proč jste si vybral za svůj obor koreanistiku?

K Dálnému východu mě to začalo táhnout na gymnáziu, kdy jsem se četbou překladové literatury seznámil se základy taoismu a buddhismu. Rozhodl jsem se, že se pokusím proniknout do těchto nauk prostřednictvím nějakého orientálního jazyka. Při podávání přihlášky na vysokou školu jsem váhal mezi sinologií a koreanistikou, ale jelikož jsem v té době shodou okolností cvičil korejské bojové umění, zvítězilo nakonec studium korejštiny. Dlužno dodat, že to bylo v době, kdy si u nás lidé spojovali koreanistiku se studiem koránu a Koreu považovali za zaostalou zemi porostlou džunglí. Za poslední čtvrtstoletí se situace naštěstí dost změnila, takže doufám, že mladších kolegů se už všichni neptají, k čemu jim to proboha bude a proč raději nestudují třeba japonštinu, nebo čínštinu.