Kostický mistr

Vážení i drazí, rodino, přátelé,

přijměte, prosím, mou účast v tomto rituálu srdce, na kterém myšlenky nemohou nic změnit, ale mohou mnohé ozřejmit i ulehčit. Společně s rodinou, které děkuji za důvěru, již několik týdnů abstraktně, a desátý den konkrétně, vyprovázíme z tohoto světa skutečně lidského člověka, k němuž má každý z nás, co tady jsme, jedinečný osobní vztah, a to nás všechny sbližuje i spojuje. Vyprovázení bude probíhat ještě následujících čtyřicet dnů.

Každý si svým způsobem může za to, jak vypadá. Jednu podobu má od Boha, a na té druhé celý život pracuje. Tělo Kostického mistra Jaroslava Blažka si teď Bůh vzal, a to druhé tělo, které z Boha mistr vytvořil svýma rukama, nám zde zůstalo živé. Vymaloval v něm ducha vesnice konce první poloviny 20. století, který v nás je také. Tím duchem je Dobrota, a kdo ji rozvíjí nebo napomáhá rozvíjet, ten je srdcem v té nejlepší lidové tradici, bez formalit, v jednoduchosti a přímočarosti, tak jak ji Kostický mistr Jaroslav Blažek virtuózně maloval téměř do své smrti, aby na sklonku svého života, podobně jako největší malíři světa, dosáhl dokonalosti.

Na Silvestra odpoledne ve věku 92 let odešel velký český malíř a kreslíř, grafik a keramik Jaroslav Blažek. Navenek pohostinný, uvnitř štědrý a ve skrytu osamocený držitel moravsko-slovácké kulturní historie. Jako ryzí představitel Jízdy králů v české kultuře zůstal po celý svůj život skromným a nenápadným člověkem.

Narodil se 5. prosince 1927 v Kosticích, a většinu života až do posledních dnů prožil se svou manželkou Hanou v Praze. Když jsem s ním nedávno, naposled o samotě mluvil, řekl mi, že je moc rád, že spolu vydrželi. Seznámili se v Praze ve Státním folklórním souboru ještě v době, kdy studoval na Akademii výtvarných umění, zakládal fotbalovou jedenáctku a také cimbálku. Hana si Jaroslava i s jeho uměním zamilovala natolik, že je po celý svůj život s obdivem a s láskou podporovala. Dala mu dvě děti, nejdřív synka Michala a potom dcerku Hanu.

On zůstal svůj, měl rád lidi a vyjadřoval to jedinečným způsobem vesnického sedláka. Na prvním místě bylo udělat dobře tělu, něco pojíst a popít. Najít cestu k sobě tím nejzákladnějším způsobem. Když se tak nestalo, byl nesvůj a nervózně posedával, coby ještě tak mohl nabídnout. Když došlo na řeč, bylo to stejné, jako když maloval. Neustále znovu odhaloval svůj původ. Vzpomínal na dětství, rodiče a tím oživoval ducha dědiny slováckého Podluží.

Maminka záhy, ještě před válkou, umřela. Vyrůstal s otcem a sestrou a hned po válce odešel naslepo do Prahy. Sílu musel najít v samotě, kterou překonal, a tak nějak přestal usilovat, aby se prosadil. Trápila ho minulost a utrpení bylo vidět na jeho tváři i v jeho tvorbě. Jakoby celou tíhu minulosti Slovácka vzal na sebe. Všechna ta vojenská tažení, která se v historii Podlužím přehnala, a že jich bylo, protože u Lanžhotu byl široko daleko jediný brod. Asi tak se všechen ten smutek do lidí v Kosticích, do jejich dolňácké, tklivé cimbálky i do Jaroslava vepsal.

Nikoli bez komplikací studoval v padesátých letech Akademii v Praze i Bratislavě, aby ho na zájezdu v Ermitáži oslovily Matissovy obrazy. Čisté barvy a ornamenty mající původ v Africe, které se z jiho-východu dostaly i k řece Moravě. V šedesátých letech se otevřel svět nejen pro něho. Pak přišla rána (srpen 1968), po které už mu nemohl a nechtěl rozumět. Tato etapa se uzavřela spolu s jeho výstavou v galerii Nová Síň, ve které měl jednu z posledních výstav v roce 1969, než byla tato galerie uzavřena. Následoval zákaz jeho pedagogické činnosti. Od sedmdesátých let se doslova každý den snažil oživit vzpomínky na dětství. Prošel také již ohromením světovým malířstvím, které mu do vzpomínek přirozeně vstoupilo.

Zemřel 31. prosince 2019, aniž by na život někdy zahořkl. Kdyby tělo vydrželo, měl v zásobě sílu ještě na půl života. A ta síla, kterou vzdoroval osudu, byla a je jako Slunce. To ostatně říkají ti, kteří mají jeho obraz doma. Zrála jako víno z divokých hroznů ošlehaných větrem, do kterých se opřel sluneční žár. Syrové tahy, syté barvy a něha, to byl mistrův vzdor osudu. Každý jeho obraz má tolik Slunce, že kolem sebe už nic nepotřebuje.

Od začátku, co jsme se poznali, jsem mu říkal Tato, nikdy jménem. Tatu jsem poznal přes jeho syna Michala, se kterým jsme od devadesátého roku vydávali výtvarně-hudební časopis Konserva/Na Hudbu. Tak jsem poznal i Tatovo dílo, a o pár let později mu udělal výstavu při knižním veletrhu Libri v Olomouci. Tehdy, v roce 1997, se na ni přišlo podívat víc jak šest tisíc návštěvníků výstaviště, kterým umělec po tři dny podepisoval přílohu Literárních novin s přehledem všech vystavených obrazů a grafik včetně jeho autoportrétu. Tam umisťoval svůj podpis a nejednoho návštěvníka pak pozval na sklenku vína. Ty tři dny se skoro nespalo a na závěr zahrála cimbálka. Byla to Jízda krále, která jako každá jiná oslava najednou skončila, a život se vrátil ke každodennosti – doma v Haštalské ulici, kde Kostický mistr tvořil.

Běžně se mu říkalo Mistře. Mistr toho moc nenamluvil, ale jednou za čas si dal říct. Měl přirozenou autoritu a jednoduchou moudrost, a lidi ho měli rádi nehledě na věk či pohlaví. Návštěvy si s ním chodily popovídat a on je přitom kreslil. I v hospodě po fotbale s výtvarníky svým humorem všechny dostával, a basu rozhodně nedržel. Asi nejčastěji se ptal, jestli se napijeme. A pilo se vždycky, s ním to šlo samo. Asi měsíc před smrtí Taty jsme za ním přišli. Pospával, ale jak nás uslyšel, otevřel oči a na svou omluvu poznamenal – „tož nebylo co pít, tak sem na chvílu zaspal“.

Nedával všechno, co věděl, do slov, spíš do postoje. Konverzoval kresbou. Myslil jako Slunce, světlem v obrazech, a tak veškeré myšlenky dopadaly na plátno nebo na papír, ve vzduchu rozhodně nekončily, neměl rád plané řeči. Jednal instinktivně, důvěřoval okamžitému stavu věcí a sobě. Postupně se zbavil i všech myšlenek na styl, kterým se vyjadřoval.

Samozřejmost, se kterou kreslil, dokazuje například i jeho odpověď na Placákovu otázku: „Malujete pravou?“ Řekl jen: „Ale to je jedno, já můžu tou i tou, na tom nezáleží.“ Také s tématy se moc nemazal. Dospěl ke zkratce folklorního motivu, ke znaku bez pozadí, a svým způsobem jakoby maloval podstatná slova z písní cimbálky – děvčicu, šohaje, neboli Jízdu králů, a životní sílu vyjádřenou koněm … a ještě húslemi, cimbálka byla druhou jeho hnací silou. Takže Tatův život charakterizuje zpodstatnění. Dělal jen to, co považoval za důležité – pil, maloval, hrál fotbal a doma vařil.

V posledních letech se dočkal zájmu i uznání z okruhu Babylonu, Přítomnosti, Libri Prohibity, Ztichlé kliky. V Brně u architektů, slavného dirigenta či kytaristy a všech primášů. Zatím zůstal mimo rozlišovací schopnosti kurátorů a kulturních vědců. Nakonec se dočkal díky Nadaci Jožky Úprky i velké výstavy v galerii v Uherském Hradišti, a předtím v Břeclavi.

Jaroslav Blažek spojoval a dál bude spojovat lidi. Když někoho portrétoval, namaloval ho bez příkras, ale vždy jen z té lepší stránky. Jakoby malbou mluvil o mrtvém, tedy vždy jen dobře. Zvláště v mládí maloval kdejakou vesnickou událost, ale nikdy nenamaloval pohřeb. Konečností a špatnými věcmi se prostě nezabýval, nepřipadaly mu tak důležité. Raději odpustil, než by se špatnostmi zabýval. Dokázal odpustit jen tak, jako by stále slyšel a naplňoval význam Otčenáše. Nemusel chodit do kostela, jeho duše byla v odloučení jako ta kaple sv. Terezie na návsi v Kosticích, o které někdy mluvil.