Občas se s přáteli přu o to, zda vystavovat v negalerijních prostorech, tedy v kavárnách, v tzv. lepších restauracích nebo v nejrůznějších divadelních foyérech, není pro dílo vystavujícího autora jaksi znevažující. Už jen z toho prostého důvodu, že jsem od Davida Bartoně vyslyšel žádost (s radostí a poctěn, podotýkám), zda bych na současné výstavě řekl pár slov k jeho tvorbě, je zřejmé, k jakému stanovisku se přikláním. Vždyť, kde poprvé upoutal dnes slavný fotografický cyklus Josefa Koudelky Cikáni, například? V galerii? Nikoli. V předsálí tehdy neméně slavného Divadla Za branou. No a dnes David Bartoň předkládá v komorní podobě svou krajinářskou tvorbu k potěše návštěvníků či kritickému zhodnocení odborníků v neméně komorním prostředí legendární Violy. Violy, kterou jsem od mládí miloval pro její především poeticko-hudební náplň. Starší návštěvníci pamatují onu v té době svobodomyslnou dramaturgickou náplň v prezentaci amerických beatniků Ginsberga, Corsa a Ferlinghettiho, například, i jejich československých nejen takto zaměřených protějšků jakými byli Hrabě, Čerepková, Machulková, Kabeš a další, propojovaných slavnými nočními jam-sessiony s Luďkem Hulanem, se zavřenýma očima přítulně se mazlícím se svým jazzovým kontrabasem.

Zanechme ale vzpomínání na dobu, na čas zázračně rozvolněnou z dosavadní totalitní šedi, a podívejme se do tváře Bartoňovým současným krajinám, jež nezaměnitelně osobitým tvaroslovím nemají v dnešní české krajinářské malbě přímou analogii, nebo o ni alespoň nevím. Snad jen malířka Andrea Forsterová.

Na otázku, zda jeho krajiny odkazují na konkrétní lokality, odpověděl mi přímočaře: „Snažím se. Někdy ale tu lokalitu po letech zapomenu. Dělám si venku kresby, někdy si do nich napíšu barvy a někdy i místo, kde to je.“ Přirozené jako tvůrce sám. Z toho je zřejmé, že své krajiny dobře zná z blízka i z dálky, někdy jako by i z výšky, poznává je tedy i fyzickým kontaktem, ale divákovi může být vlastně jedno, nalézají-li se na Vysočině, Táborsku či na Lounsku, třeba. Podstatná proto není tahle krajina v její reálné nepozoruhodnosti až obyčejnosti, ale teprve v jejím tvůrčím dotvoření, při němž vynikne její zajímavost, její až bezpohlavně abstrahující minimalistická strohost s výraznou znakovostí. A bez lidí, jak vidno, přesto, že tu přítomnost člověka cítíme v podobě jeho dění, jeho stop. Viditelně by však v Bartoňově krajině překážel svou nepatřičností k samotné struktuře obrazu a jeho samotné obrazové estetice. To je zřejmé. Přítomným, neznajícím Bartoňovu tvorbu v plné šíři, pouze připomínám, že se autor lidské figuře nevyhýbá principiálně – zpodobňuje ji v až jarmarečně groteskní karikaturně pojaté podobě, kterou ztvárňuje nejen řady hospodských přátel a známých.

Leč zpět k přírodě. Při letmém pohledu na Bartoňovy krajiny je zřejmé, že autorem zpodobněné výseky pozorované skutečnosti nejsou pouhou realistickou nápodobou viděného, nýbrž i snaha pocitově a svérázně proniknout pod povrch. I barevná rozmanitost krajinných celků či fragmentů svědčí o Bartoňově nejen vizuálním, ale i smyslovém vnímání toho, co má v plenéru před sebou, a co se na původně jen viděném proměňuje v ateliéru na procítěné. Nejen tvaroslovným pojetím, jak už jsem naznačil, nýbrž i barevnou či monochromní poetičností (nebojme se toho slova), nahrazující zrakovou doslovnost.

Na Bartoňových obrazech neuvidíme reliéfní rozmáchlá hutně barevná gesta ani vypiplané detaily, naopak s citem pro barevnou uměřenost lehce natřené barevné plochy, více či méně doplněné o drobné i výrazné krajinné detail\ v podobě křivolakých cest a stromořadí, někdy až jakoby levitující předměty a neidentifikovatelné tvary, s krajinou zdánlivě nesouvisející, leč malířem viděné a cítěné. A je lhostejné, jedná-li se o lány nebo kousky polí, oblouky brázd či travnaté louky, s horizontem většinou v horní části obrazu, nebo jeho záměrným potlačením. Jako by krajina pozorovaná ufonem.

Je zřejmé, že logika umělce nemusí být vždy totožná s logikou pohledu návštěvníka, často však ani s logikou fundovanějšího posuzovatele, který se to či ono výtvarné dílo snaží interpretovat. Při téhle banální úvaze si vždy vzpomenu na anekdotu, kterou mi svého času při společném dumání nad jakousi výtvarnou obsahovostí výtvarného díla řekl Ivan Martin Jirous, nejen velký básník a undergroundový guru, ale pro mne především osobitý historik umění, koneckonců i Bartoňův přítel.

Se stařičkým Brucknerem mluví jakýsi muzikolog: „A mistře, co ten vpád absolutna na začátku třetí věty?“ Mistr nechápe: „Jakého abšolutna?“ Kritik mu zaintonuje příslušnou pasáž. „Á vy myšlíte, jak císař pán jede po Prešpurku v kočáře po kočičích hlavách.“

Z toho plyne, že umění obvykle vyrůstá z mnohem jednodušších kořenů, než jaké se mu snaží někteří interpreti implantovat. Ostatně, jak víme, často i nahodilost, zakomponovaná do příběhu, v našem případě minimalisticky pojatého příběhu krajiny, může umocnit sílu výsledného pocitu u obrazu. Čili nejen libého pocitu z krásné tvorby realistickým krajinářských osobností Mařáka, Kosárka či Kavána a výtvarnou formou Bartoňovi nejspíš bližších Špály s Corvinem nebo Čepelákem. Snad je to při pohledu na malířsky i kresebně vstřícné krajiny Davida Bartoně dostatečně srozumitelné.

prosloveno na vernisáži obrazů DB ve Viole 6. 3. 2023