Tak nám opět vypukla vládní krize. Tentokrát kvůli bytu pana premiéra a podnikání paní Šárky. První dojem zdánlivě velí k veselí: česká politika dosáhla parametrů kabaretu. Alespoň navenek, v jejích útrobách je to patrně ještě horší.

Shrňme si však libreto: na počátku jsou nedoložené prostředky na luxusní byt, pak se objevuje podivný strýc nalézající v konečné verzi potřebný milión v igelitové tašce. Poté je ona konečná verze shledána nedostačující a na scéně se objevuje komický schizofrenik Rod. Jeho árie „U kraviček směnku já skrytou dobře mám“ vyvolá sice očekávání šťastného konce, leč předčasné, neboť s každou další slokou se stává zřejmým, že tento hrdina je vším jiným, jen ne věrohodným zosobněním bankovní transakce.

Když už je Rod hodně v nesnázích, objeví se – kdo jiný než Deus ex machina. V tomto kusu se jmenuje Simkanič, je předsedou pidistraničky Česká pravice o síle 0,04 % v posledních volbách a esteticky spíše odpuzuje. Provede však takřka „božský“ trik. Sežere neexistující směnku čímž doloží její předchozí existenci. Zároveň je jediný, kdo ji kdy viděl a může o ní svědčit. Opravdu, takový malý zázrak za bílého dne. Žurnalisté jsou pochopitelně opět za blby. Slídí, kdo je Simkanič, a nedojde jim, jak odzbrojující je otrlá drzost pouťového spektáklu. Plamenné titulky „Odstup, Grossi!“ vyznívají v konfrontaci s ní podivuhodně schlíple. Takže věci se příliš nepohnou ani když vyjde najevo, že Grossova žena podniká v nemovitostech společně s majitelkou nevěstince. Sborové mediální „Demisi, demisi, demisi!“ zazní ještě silněji, Gross však odlétá do Paříže, odkud přísnou esemeskou zakazuje nebohé Šárce veškeré tržní aktivity. Ta zkoprněle hledí na display telefonu, po tváři stékající slzu zahaluje večerní soumrak.

Po chvíli romantického ztišení je ale na jevišti hned zase živo. Na poněkud uprázdněnou scénu se totiž nahrnou lidovci vedení lišákem Kalouskem. O nich se ví jediné: chtějí být vždy při tom. A jsou. Z Kalouska se vyklube Chytrá horákyně. Odstup-neodstup, odstoupíme-neodstoupíme, chceme-nechceme, víme-nevíme, bude-nebude, uvidíme, uvidíte. Finále diváka nutně zklame: vyzní totiž do ztracena. Nic se vlastně nevyřeší, nevysvětlí, po několika hodinách často až úmorných árií, monologů, duet, komických skečů, hádek i davových scén jsme v závěru tam, kde jsme byli na počátku. Začátek je tedy koncem, konec začátkem, také prostředek je vlastně koncem i začátkem, vše je v podstatě koncem i začátkem i prostředkem i čtvrtinou i osminou i šestnáctinou i čtyřiadvacetinou i osmačtyřicetinou … a tak dále, pořád dokola. Ejhle, tedy přece jen poučení! A hned filozofické. Dekonstrukce dokonána, postmoderna zvítězila. Hmm, řekne si divák a vlažně tleská.

Přitom takhle veselo tu nebylo šestnáct let. Od Milouše Jakeše z Červeného Hrádku. Jeden z posledních velkých surrealistů předchozí epochy dovedl nadělat z brojlerů bojlery a naopak, lid si tím však nezískal. Lid tehdy žádal svobodu, neb, a to je třeba přiznat, kouzelník Miloš byl tuhým rudým autokratem. Proto padl, svoboda zvítězila. Nyní vidíme, jak jsme s ní naložili. „Vědci se domnívají, že makakové třídí informace podle sociálních obsahů podobně jako lidé hltající společenské časopisy. Zajímají je mocní, sexuálně aktivní a bohatí. Rovněž opice se totiž domnívají, že chování těchto jedinců je klíčem i k jejich úspěchu,“ shrnula nedáno agentura DPA výsledky výzkumu makaků, který provedli vědci z Duke University v Kurhamu v Severní Karolíně. Co k tomu dodat? Že to na polistopadový vývoj padne jak ulité, že právě tohle je jeho hlavní rys? Bohužel…

A Gross? Gross je hlavní makak. Vrchol opičí pyramidy. Pilný čtenář příruček typu „Jak působit na lidi a získat si přátele“. JUDr. Gross s opsanou diplomkou o třiceti stranách. V masce milého upřímného hocha stoupal tvrdě vzhůru, za pomocí předlistopadových estébáků, jimž předal vnitro opět k plnému užívání, a mágů podprahovosti z reklamních agentur. „A nevadí, že Stanislav Gross nedovede zaujmout jasný politický postoj k řadě otázek?“ byl jeden z nich kdysi dotázán zvídavějším novinářem. „My o tom víme a budeme to řešit. On už si Standa nějaké ty názory pořídí,“ dostalo se mu odpovědi. V té době měl už Standa pořízenou manželku. Ta se vypracovala na dealerku makeupů (přesněji: makakupů) a posléze na obchodní společnici majitelky nevěstince. „Chci být bohatá,“ svěřila se takřka bezelstně médiím. Peníze nesmrdí, hlavně si nahrabat. Známý cíl: místo nahoře. Zatloukat, zatloukat, zatloukat, a když se to provalí, tak zatloukat. To je jediný aktuálně platný axiom. Kostry ostatních na hřbitově zakopány.

Úplně poslední otázka je ale ještě děsivější: proč byl kluzký Standa dlouhá léta nejpopulárnějším českým politikem? Proč není dávno plný Václavák jako v časech „Děkujeme, odejděte“? Zeman s Klausem měli samozřejmě k dokonalosti daleko, což druhý jmenovaný celý život těžce nese, ale oba vzešli z akademického prostředí a napsat práci na doktorát jim nečinilo problém. Že by nakonec právě tohle lidu této země vadilo nejvíc, zatímco drzoslizký Grossův šmejd, který každý soudný člověk musel za jeho mediální maskou dobře tušit, ba cítit, ten nevadil, ten přitahoval? „Chceme být jak oni“, znělo možná sborově na dně českých dušiček, jež nyní v průzkumech hrdě zaškrtávají, že panu premiérovi (už) nevěří…

21. února 2005, BABYLON č. 5-6/ XIV