Jaká je historie tvojí skladby poesie? Kdy jsi začal básně skládat a do veršů téma vkládat?

Zásadní básnický předěl nastal ve věku tří neděl, kdy složil ‚sem beze slov několik svých prvních strof.

Když opustil´s mocné hrady z písku, uvažoval jsi o básních v tisku? Anebo máš raději verše, jak se ve vzmachu slov dějí?

Nesnil  ‚sem o básních v tisku, leč soustředil se na propisku. Tou ‚sem zbásnil první vjem: „Zítra středa jest – popelářský den!“

Mnohý básník být chtěl popelářem – ale bylo kdy básnictví naprotiv popelářským snem? Zanechejme ten odpis. Jaký je tvůj životopis?

Narozen v Praze třináctého v měsíci, v krvi českou, irskou, německou a ruskou směsici, šel z gymnázia pracovat v knihovnu malou, na úkor spánku bloudil křivolakou Prahou.

Nyní v tento zádumný čas jaký je tvého života třas?

V tento čas nic není jisto, aktivně si hledám místo.

V záplavě každodenních anatémat jak se věnuješ výběru témat?

Témata přicházejí neustále, čekají na formu ve vnitřním sále.

Je motivem tvým tvůrčím bujný vzdor, anebo máš inspirativní vzor z pozapomenutých roklin smavě chmurných starohor?

Matčina knihovna skýtala množství vzorů! Rád tehdy četl ‚sem Halase, Holana a Horu.

Proč tak stručně? Píšeš básně ručně?

Píši rukou a snažím se psát stručně, s důrazem na výstižnost, a názvy píšu tučně.

Proč psát básně stručně? Vždyť metafora je jako s rumem vyčazená termofora.

Stručně a výstižně znamená košatě! Postihnout bez kliček cesty klikaté.

Abychom nezůstávali v poetické hypereseji a próze?

Věnuji se próze též, konkrétně prózni v báze, však dopřál ‚sem si odpočinek asi v půli práce, bych rozvážil, zda neskončí vše opačně… Zda hlavní můj heroj se měnit nezačne… Též napsal ‚sem, zatím jaxi naschovku, drobnou výtahovou jednoaktovku, kterou chystám se tajně zinscenovat, bych viděl, jak účinkují má teatrální slova.

Drama se bude díti jak? Bude tam herec i diviak?

Dva herci včetně mě a k tomu pozvánku pro několik velmi specielních diváků. Však nejprv‘ potrápit paměť musím, kam ‚sem napsal jednotlivé kusy… Je to taková existenční tragikomedie dvojice mužů zaseklých v elevátoru. Komorní až klaustrofobní prostředí je zcela prosté jakékoli naděje či otvorů.

Jaký děj bude dalšího spektáklu, pokud nechceš aby již prosákl (čímž by nastal debakl)?

Děj bude tísnivě nedostatečný. Vstoupí jen přízrak jedné slečny. Pak taky přízrak jednoho muže. Těm dvěma tam vůbec nic nepomůže.

Juchů – příběhy duchů! Chystáš též obligátně  historické drama, odehrávající se pod hadrama?

Nikoli duchů. Spíš představ infarktů myokardu. Tak silných, až připomínají pravdu. Drama ničeho, v čem něco kolotá. Pracovní název je „Vítání Godota“.

Představa infarktního myokardu? Můžeš vysvětlit onu mocnou dardu?

Nelidská představa. Téměř až zástava.

Bude v tom dramatu snídaně pod jedlí, aby se herci jednou po čase vegansky najedli?

V elevátoru jedlí není… Tam nevidět kuropění…

Co je to vlastně v tvém pojetí elevátor? Nějaký udělátor?

Ach, ano – dík, žes‘ dotaz vytáh‘ – jedná se o obyčejný výtah. Ach, ano – ptáš se a pravdu díš – jedná se o obyčejnou zdviž.

Diváci budou ze židlí vstávat, až se bude drama odehrávat. Jaké další smělisté projekty nesou mysli tvé trajekty? 

Vstávat budou a úprkně hned mizet ven, aby ti dva ve výtahu se stali jen zlým snem. Další projekty od toho patřičně se odvinou. Možná drama v hadrech se současnou spodinou. Vážně však o trajektech mé lebeční sluje – něco se vskutku dost nezbrkle sumíruje: písmo nikdy neexistující víry podivné… co nejdřív až po mé smrti se otiskne.

Ano, víra! Ta oslovuje i výra. Kam spěje duše po smrti, když smrt člověka podrtí?

Mám názor, co nikomu nevoní, že duše jest výčitkou svědomí.

Jaké máš koníčky, taktéž hobby uprostřed současné doby?

Rád chodím po kraji Cik Cak. Rád čtu knihy do půlky. Radši tvaroh než mák.

 

 

SONETY SAMOTY

Robert Wudy

Věnováno Vítu Kremličkovi

 

I.

PŘEMĚNA

 

Jdu dovnitř, jen sebe si ponechám.

Dál ti ve mně nebude nic bránit.

Jdu do ticha, spěji ze všech stran,

až tam, kde se protíná vznik a zánik.

 

Jak podzim, tak i tělo své vdechuji.

Nemohu zůstat ani chvíli venku.

Ne, nejsem určen tenatům dní,

odcházím sklidit jinou pšenku.

 

Tvůrče můj, ptáš se, co je mi?

S nelidskou silou zrození

spěji a stávám se tebou.

 

Jen krev se bojí, tratoliště.

Pravdy ne, ale její tříště –

tepny ji naposled vedou.

 

II.

ZEM

 

To jsou ty chvíle, kdy čistý jsem,

ve špíně světa zas vykoupán –

čas, kdy mě přitáhne má zem

v svůj starostlivý chřtán.

 

A věř mi, že jsem plný tebe,

teď, když je pryč chřtán ozvěny.

Tak nenech mě čekat, dobré nebe,

a buď už tady na zemi.

 

Mám čekat? Málo špinav jsem?

Ach, mé nebe, snad každým dnem

se v špinavé dlani mé zatřpytí klíč!

 

Vnořím se do nor a do bažin světa!

Noc mě vrátí dnu a ve tmě veta

vše opět dobré a zlé pryč.

 

III.

TOUHA

 

Nač radí mi… Tak dobře nevím,

jak si mám teď pomoci.

Soužen krásnou nemocí,

já, Adam, celý Evin.

 

Nic neříkej… Ať klidnou pouť

má k úplňku tvá luna!

Aby smyslu byla plna,

ona nesmí dříve spočinout.

 

Ó, ano! Ptáci pozvednout se

k cestě onou oblohou,

kam křídla s nimi nemohou,

 

a plnit budou jen a pouze

přání hvězd – pták čelí touze

tak, že kráčí po nohou.

 

IV.

KLID

 

Stál jsem v cestě. Stál nemocný

cukrovkou snu. Teď náhle není

o čem snít, že jsi, ó, dřeni,

tak pokojná, až už nejsou sny.

 

Vyloupla ses, když úzkost

konce dne mě objala.

Dal jsem vše. Tys povstala,

aniž bys měla důvod.

 

Jaké požehnání! Jak déšť chladivý

zas tiší onen slepý vrchol tětivy

a kane na mou vymyšlenou hlavu.

 

To je klid: být bezhlavě.

To je klid: být dech a tep.

Zvítězit v hlavolamu.

 

V.

ZRÁNÍ

 

O chléb vždy se dělím. Nu, zrání ale

hned uťal bych, dělit se spěchaje.

Věz, že společná tahle cesta je

(napsáno 10. 8. 2016, Praha Modřany)

 

Robert Wudy (narozen 13. dubna 1977 v Praze) je pravnukem pedagoga a spisovatele Karla Bohumila Hájka – prvního ředitele pražského Městského sirotčince. Z otcovy strany má irské, německé a ruské předky. Po absolvování gymnasia pracoval v knihovně Akademie věd. Nyní pracuje v knihkupectví. Zatím publikoval v časopisu Tvar (9/2016).