V pondělí 2. ledna 2017 zemřela v klášteře v polském Krakově Anna Magdalena Schwarzová. V březnu by se tato karmelitánka dožila šestadevadesáti let. U nás je skoro neznámá – nebýt péče občanského sdružení Post Bellum, asi bychom o ní vůbec nevěděli. Přitom přežila jak Terezín, tak komunistický kriminál a pohybovala se i v okruhu Charty 77 – podpis jí ale zakázala převorka. V roce 1985 se Anna Magdalena Schwarzová vystěhovala do Polska, kde pak žila až do své smrti v klášteře bosých karmelitánek. Na jaře 2007 s ní Babylon přinesl rozhovor, který si lze nyní přečíst i na našem webu.

Je komplet velmi zajímavý, v závěru navíc přináší dodnes velmi aktuální reflexi role katolické církve v Polsku i u nás po pádu komunismu. Reflexi hodně nelichotivou: „Víte, po devětaosmdesátém měla církev obrovskou šanci, kterou jsme úplně pro… Ty tečky si doplňte. První, o co se začala církev starat, byly peníze, majetky, lesy, lány, úplně se kašlalo na to, že lidé přestávají chodit do kostela. Kdyby to tehdy vzali do ruky kněží s čistýma rukama, kterým by šlo o podstatné věci, snad dnes mohla být jiná situace. Vždyť se podívejte, koho v Praze prosazují na blahořečení: dokonce i ty, kdo se v těžkých dobách jednoduše podělali. A ti stateční, skuteční mučedníci, zůstávají stranou. V Polsku je to totéž v modrém, jenže tady do toho ještě smrdí xenofobní a antisemitské Rádio Maria, které v Česku naštěstí není… Nejhorší je, kolik Poláků i Čechů říká, jak bylo za komunismu dobře. Jsou úplně oblblí.“

U nás lidé do kostela stále chodit přestávají, v Polsku jich tam chodí pořád hodně, nicméně v chování zdejší i tamní katolické církve lze vysledovat jednu podobnou tendenci: spolupráci se státní, ba přímo politickou mocí. Přesněji řečeno, jde o část církve, leč u nás i v Polsku o část velmi významnou. U nás arcibiskup Duka, patrně motivován rovněž snahou zabezpečit církevní restituce, mnohdy působí spíše jako Zemanův pobočník (a dostává od něj metály); u našich severních sousedů vládne strana Právo a spravedlnost, jejíž působení je s církví přímo prorostlé.

Nicméně polský katolicismus představuje též poměrně silné lidové hnutí takříkajíc „zdola“, a právě i proto bývá často provázán s politikou. Snaha o vnější okázalost však tak jako tak přináší řadu neblahých důsledků, z nichž si zde, pro ilustraci, načrtneme některé týkající se architektury. Následující přehled o polské katolické církvi jistě nevypovídá zdaleka všechno, jedná se o pestrou pospolitost, pestrou, i pokud jde o politické preference a společenské postoje, na druhou stranu, jistou vypovídací hodnotu onen přehled má. Níže uvedené skutečnosti jsem pak zjistil i díky zvědavosti – když jsem začal na internetu pátrat po tom, jaké jsou na světě největší chrámy a nejvyšší kostelní věže (největší současný mrakodrap, Burdž Chalífa v Dubaji, má přes 800 metrů, nejvyšší kostelní věže měří jen okolo 150, tedy do poloviny pařížské Eiffelofky).

Loni v listopadu – u příležitosti svátku státní nezávislosti – se slavnostně, za účasti vrcholných státních představitelů, otevřel chrám Boží prozřetelnosti ve Varšavě. Tedy, on ještě není úplně hotový, ale datum bylo nanejvýš vhodné, neboť ke stavbě chrámu Poláky zavazovalo usnesení Sejmu z roku 1791, jako výraz díkuvzdání za ústavu z května 1791. Usnesení však přišlo krátce před dokončením rozborů Polska sousedními mocnostmi, čili ze stavby sešlo.

Podařilo se až teď, leč výsledek je přesto dosti diskutabilní – určitě z architektonické perspektivy. Vítězný návrh z architektonické soutěže totiž vedení polské katolické církve odmítlo a vybralo nakonec cosi, co prý lépe uspokojí tzv. prosté věřící. Ono cosi, pětasedmdesát metrů vysoký betonový monument, kritici označují za „vítězství banality“ či, konkrétněji, za „lis na citróny“, což je docela přesné. „Ti, kdo viděli stavbu jen z vnějšku, těžko uvěří, že uvnitř působí subtilním dojmem,“ poznamenal však deník Gazeta Wyborcza o údajně „nejlepší části“ svatyně.

K největším chrámům světa (i k chrámům s velmi vysokou věží – konkrétně 141.5 metru) nyní patří Bazilika Matky Boží Bolestné Královny Polska, postavená na místě mariánských zjevení z 19. století ve vsi Licheń Stary v letech 1994–2004. Architektonické provedení vyvolává spory, chrám je označován za kýč či za sakrální Disneyland. Stavbu údajně zaplatily dary věřících, nicméně člověk se při pohledu na ni neubrání nepříjemnému pocitu z kýčovité megalomanie.

A Poláci nedávno, v roce 2010, dokonce překonali světový rekord, pokud jde o největší sochu Krista na světě. Kdo chce vidět největšího Krista na zeměkouli, může Rio s klidem vynechat a místo toho zamířit do polského města Świebodzin. Co tam spatří, vidí čtenář na obrázku níže.

Brazilci se sice stále mohou chlubit nejvyšším kostelem na celém americkém kontinentu, ale co je jim to platné, když to ve světovém žebříčku sotva stačí na první dvacítku. I v tom je Poláci překonali – věží zmíněného „sakrálního Disneylandu“ v obci Licheń Stary. Katedrála v městě Maringá, čnící do výše 124 metrů, však přesto stojí za pozornost pokusem o novátorský, moderní tvar. Architekt se údajně inspiroval sovětskými sputniky – katedrála se začala stavět v roce 1959, dokončení se dočkala roku 1972.

Sputnik však není úplně od věci – vždyť chrám má být též jakýmsi modelem celého vesmíru, viditelného, ale hlavně toho neviditelného. Nicméně katedrála v Maringá se může přece jen zdát příliš betonově fádní. Stavba připomíná i silo nebo nějaký průmyslový objekt. Alespoň navenek. Leč každá neotřelost v této sféře potěší, poněvadž současná církevní architektura se často (samozřejmě, zdaleka ne vždy) nese v duchu tupého kopírování historických vzorů či přímo kýče. Pochopitelně, člověk s kýčovitým vkusem ohledně církevní architektury i vůbec umění může být klidně vzorem pro zástupy „estétů“ co se týče hloubky víry i morální integrity, dimenze, kterou tento článek letmo načrtává, je pouze jednou z mnoha komponent jevu zvaného náboženství. Ale přece jen…

Na závěr proto nezbývá než připojit jeden námět k přemýšlení, nejenom pro triumfalistické megalomany. „To, že [Benátčania] nedosiahli estetickú úroveň Byzantíncov, nepodmienili natoľko technické príčiny, ako skôr odlišnosť benátskeho chápania sveta a fakt, že benátske umenie nešlo cestou mystického transcendetalizmu, ktorý dodal najlepším dielam byzantského umenia takú krásu a osobitosť,“ píše David Talbot Rice v knize Byzantské umění. (Vyšla roku 1968 ve slovenském překladu, tedy jako Byzantské umenie, citát je na s. 182.) Nejde o nějakou idealizaci Byzantské říše, ale o postřeh, že obchodnická, dnešními slovy vyjádřeno tržní civilizace Benátské republiky měla prostě pro jisté věci slepý zrak. K duchovním výšinám se totiž spěje spíše ponorem do hloubky.