Donald Trump je odpůrce multilateralismu. Pro multilaterální organizace nemá pochopení ani sympatie, z principu odporují jeho preferenci dvoustranných vztahů, v nichž USA mohou „lépe prosadit své zájmy“. Nemá tak valné mínění ani o možná nejmocnější multilaterální organizaci světa, NATO. V případě NATO si nenechá ujít takřka žádnou příležitost ke kritice jeho financování. Zatímco Spojené státy vydávají na obranu 3,75 % svého HDP, evropští členové aliance jsou hluboce pod tímto číslem. U mnohých (bohužel včetně ČR) je navíc zřejmé, že nemíní splnit ani výdaje ve výši 2 %, ke kterým se všichni zavázali již na summitu NATO ve Walesu v roce 2014, tedy dlouho před nástupem Donalda Trumpa do funkce. Podfinancovanost obranných výdajů tak není žádným objevem Trumpovy administrativy, její zřejmost je jí jen násobně více zdůrazňovaná. Podle Trumpa by měli členové NATO na obranu vydávat dokonce 4 %, což v současnosti nečiní ani Spojené státy. I se svými současnými výdaji jsou však Spojené státy pochopitelně daleko napřed.

Na celou problematiku financování NATO se z poněkud jiného úhlu podíval Londýnský institut pro strategická studia a došel k zajímavým závěrům. Institut se totiž pokusil rozklíčovat vojenské výdaje USA a jejich část určenou právě pro NATO. Dle institutu tak na alianční obranu vydávají USA 36 miliard dolarů, což při celkovém vojenském rozpočtu 643 miliard činí pouze 5,5 %. Přepočteno na HDP pak dokonce jen 0,2 %. Pochopitelně je otázka, jak vyčíslit vojenské výdaje např. na techniku, když ta může sloužit jak účelům aliance, tak pouze pořizovací zemi. Institut k americkému podílu došel tak, že sečetl americké výdaje na vojenskou přítomnost v Evropě, dále náklady na aktuální odstrašovací iniciativu, protiraketový štít, poskytované dopravní letectvo a náklady na řídící struktury. Nezapočítány jsou naopak např. náklady na jaderné zbraně a jejich strategické nosiče, třebaže i z jejich odstrašujícího efektu členové aliance těží, nemluvě o spoustě dalších zdrojů, které USA mohou poskytnout a poskytují, jako námořnictvo, letectvo, informace z vojenských satelitů, ochranu kyberprostoru ad.

Pochopitelně ani u evropských členů aliance nelze tvrdit, že všechny výdaje na obranu jsou zároveň zdrojem NATO, nicméně tento nepoměr je výrazně menší. Dá se dokonce říci, že přímou úměrou čím menší země, tím větší podíl peněz na obranu pro společné účely NATO.

Z prezentovaných čísel vyplývá, že prezident Trump se hluboce mýlí, pokud srovnává financování NATO jen podle podílu vojenských výdajů na HDP jednotlivých členů. I přes těžko objektivní metodiku výpočtu je zřejmé, že právě vzhledem k HDP mnohé menší země, jako např. Řecko či Estonsko a Lotyšsko, vydávají dnes na společnou obranu násobně více než Spojené státy. Zároveň je třeba uznat, že v absolutních číslech je i podle londýnského institutu nepoměr zřejmý. I kdyby USA na NATO vydávaly pouze 0,2 % svého HDP, stále je to celých 22 % současného financování aliance o 29 členech. A navíc se otevřeně přiznává, že bez Američanů by Evropané těžko byli schopni bránit vlastní kontinent.

V souvislosti s financováním NATO si Trump jako největšího fackovacího panáka vybral Německo. Německo se nachází ve zvláštní situaci. Počtem obyvatel i hospodářskou silou je druhým největším členem NATO po USA, přičemž je pregnantním hříšníkem právě vůči vzývaným 2 % HDP. Podprahově lze ze strany Trumpa cítit navíc jistý protiněmecký resentiment daný aktuální výší deficitu vzájemné obchodní bilance.

V současnosti dosahují německé obranné výdaje 1,3 % HDP, přičemž německá kancléřka Merkelová již stihla korigovat závazek z Walesu. V roce 2024 by tak dle ní měly obranné výdaje činit nikoli 2 %, ale 1,5 % HDP. Jenže podle návrhů ministra financí Olafa Scholze na další léta by tyto výdaje místo růstu měly naopak klesat, a to až k 1,2 % v roce 2024. Z čísel tak vyplývá, že Německo je čistý černý pasažér těžící z členství v alianci poskytujíce na oplátku mnohem méně, než by odpovídalo jeho síle a velikosti. Jenže právě síla, velikost a historické reminiscence mohou být problém. V absolutních číslech se nyní vojenský rozpočet blíží 45 miliardám EURO, tedy téměř kompletní výši státního rozpočtu ČR. Je srovnatelný s výdaji např. Velké Británie. V případě Německa by tak splnění závazku představovalo vybudování kapacit, které by nejen v Alianci místo vzájemné důvěry mohly budit také obavy. Nicméně současný stav německých ozbrojených sil skutečně vzbuzuje minimálně rozpaky. Je známo, že operačního nasazení není schopná takřka žádná německá ponorka, u pozemní techniky to není o mnoho lepší a vše symbolicky završuje stav vládní letky. Za poslední dva roky snad nebylo jediné ministerské cesty, která by se obešla bez defektu a technických problémů.

Kritické hlasy tak zaznívají i ze samotného Německa. Zahraničně-politický mluvčí opoziční FDP Bijan Djir-Sarai se nechal slyšet, že za stávající situace je Německo pro alianci bezpečnostním rizikem: „Je nejvyšší čas, aby se Německo vzdalo tohoto trapného chování a investovalo více do vlastní bezpečnosti.“ V této souvislosti však pochopitelně vyvstává otázka, za co utrácet. Stanovená 2 % totiž nejsou vojenskou, jako spíše především politickou premisou. O skutečných schopnostech aliance nevypovídají takřka nic, a stejně tak i o tom, čeho by aliance měla být schopná, čeho je, čeho není, a jak nejlépe zajistit bezpečnost svých členů.

Zatímco tak Trump v tradici své twitterové politiky trvá na fetiši alespoň 2 %, Němci zároveň tvrdí, že bezpečnost netvoří jen výdaje na obranu, ale je komplexem více provázaných politik, jako např. rozvojové pomoci, diplomatických iniciativ, působení hospodářských sankcí, péče o uprchlíky ad. Ostřejší jazyky upozorňují i na to, že např. celá čtvrtina vojenského rozpočtu Francie je určena pouze na penze a výsluhy již neaktivních vojáků. Do Trumpovy zjednodušené metodiky je tak třeba započítat i odlišnosti v rozpočtování obranných výdajů jednotlivých zemí. Některé tam kromě penzí zahrnují např. i výdaje na policii, což pak skutečný příspěvek dále výrazně zkresluje. Bezpodmínečné trvání na 2 % výdajů je tak poněkud iracionální, pokud nemá zároveň dojít ke sjednocení metodiky jejich výpočtu.

Pole potencionálních svárů a vzájemných výtek je tak nebývale široké, čehož budou chtít mnozí využít. Samozřejmě včetně skutečných či potencionálních nepřátel NATO. Optikou vzájemné transakční výhodnosti preferované současnou americkou administrativou a ve světle neochoty či neschopnosti evropských členů podílet se více na vlastní obraně je pakt NATO odsouzen k pomalému zániku. Fakt je o to paradoxnější, že ekonomická situace je naopak spíše skvělá a obrana státu patří přece mezi jeho hlavní úkoly vůbec legitimizující jeho existenci. Je otázkou, zda za této situace bude k udržení funkčního NATO stačit étos společného se přihlášení k prostoru svobody a demokracie. Jistý optimismus vzbuzuje fakt, že NATO nechce opustit jediný člen, a naopak existuje další zástup zemí usilujících o členství. Již někteří současní členové ale příliš důvěry nevzbuzují. Největším úspěchem např. ČR je fakt, že o jejím neplnění vlastních zájmů a závazků je takřka ticho po pěšině.