Onehdá jsem po delší době vlezl do vrat Divadla Na zábradlí a strnul jsem – místo útulného divadelní baru a přilehlého dvorku, které po desetiletí od konce 50. let sloužily jako útočiště stovkám svobodomyslných tvůrčích lidí, kde se doslova odehrávaly dějiny a kam se člověk rád uchyloval i po listopadu 89, na mě zírala jakási tuctová cukrárna, která by mohla být na berlínském nebo kterémkoli jiném nádraží kolem dokola zeměkoule, z útulného dvorku je prosklené atrium jako v nějaké nepovedené bance, kde se dá jedině tak pěstovat asparágus, a původní výzdoba divadelního sálu, na které se podílel jeden ze zakladatelů divadla Jiří Suchý, je přemalována.

Podobně začínala v roce 1970 normalizace – všechno přemalovat. Tak bylo burany, kteří opanovali Zábradlí, symbolicky změněno i logo divadla, které v 60. letech navrhl Libor Fára, kamarád Jana Grosmanna, který na Zábradlí režíroval slavnou inscenaci Jarryho Krále Ubu s Janem Libíčkem nebo Kafkův Proces. Už v roce 1963 zde Otomar Krejča režíroval první hru tamního kulisáka Václava Havla Zahradní slavnost, přičemž činohra se zde střídala s Fialkovou pantomimou, která měla obrovský úspěch všude po světě. Ve foyer měl první oficiální výstavu Jan Zrzavý, vystavoval tam i František Tichý…  Ale nejde jen o zdařilá představení etc. Divadlo fungovalo jako místo svobodné výměny názorů v zemi, kterou opanovala blbost, uniformita, konformnost, vlezdoprdelství. Nezačíná se dnes dít něco obdobného? (O Zábradlí natočila v roce 2000 dokument Olga Sommerová.)

Za ředitele Vodičky, který držel ochrannou ruku nad řadou proskribovaných autorů včetně Jiřího Krejčíka nebo Evalda Schorma, přežilo divadlo s odřenýma ušima i jinak zcela vyduchlou a bezpáteřní dobu normalizace. Co ale nepřežilo, byl nájezd polistopadových buranů. A nejde ani tak o to, že divadlo dostalo výpověď z části Pachtova paláce od jeho majitele (divadlo není jeho „byznys“ – spíš je v tomto ohledu nepochopitelné, že hl. m. Praha a ministerstvo kultury nechaly věci dojít tam, kam došly). Jeho zkáza byla dokonána pod vedením nového ředitele Petra Štědroně, který přišel z Brna.

Z Divadla Na zábradlí se stalo Divadlo Bez tradice. Dělat všechno znovu, stavět na zelené louce, kde se nemusí brát vůbec na nic ohled, aby se to mohlo zítra zase zbourat a postavit jinak, pořád dokola, aby se mohly točit peníze, blbost, poklonkování, nové radnici, novým přátelům, módě, byznysu, nové ideologii, k tomu je třeba nejdřív zničit jakoukoli osobitost, rozbít kontext, nastolit diskontinuitu – kultury, vědění, cítění, myšlení… Bez výhrad se otevřít budoucnosti. To se pak může dít cokoli. Třeba mít na Hradě Krále Ubu a za premiéra trestně stíhaného člověka, kterého si národ zvolil se sloganem všici kradú i s jeho nakradenými miliardami.

To, co se v 60. letech hrálo Na zábradlí, se stalo realitou. Neměl Hubert Gordon Schauer pravdu, když se v roce 1886 ptal, jestli nejsme moc malí (duchovně či možná duševně) na to, abychom se snažili vybudovat vlastní kulturu – zda by nebylo rozumnější se snažit v rámci kultury německé? Mohli bychom se pak angažovat třeba v rámci Alternative für Deutschland jako jiný zdejší veleblb Václav Klaus senior – junior teprve přijde.