Srdceryvná show dvou ruských agentů v domácí televizi RT obviněných Brity z otravy Sergeje Skripala, jeho dcery a dvou Britů, z nichž jedna oběť zemřela, nevzbudila v Česku valné odezvy. Vystoupení Alexandra Petrova a Ruslana Boširova bylo tak slaboduché, že ani zastánci všemožných spikleneckých teorií a dobroty ruské říše neuznali za vhodné vzít ho vážně a odvolávat se na něj. Jakoby mimoděk přiznávali, že Rusové lžou, aby dle hesla podle sebe soudím tebe nezapomněli dodat, ale to dělají přece všichni. Pokud by Petrova s Boširovem přece někdo považoval za skutečné obchodníky s nutričními přípravky, není nic jednoduššího, než se vydat britským orgánům a obhájit se před soudem. Pojem spravedlivý proces pro britskou justici není prázdná skořápka.

Zajímavé je, že oba agenti se objevili na veřejnosti po výzvě Vladimira Putina, přičemž si interview měli sami domluvit. Zde však jako by se státní mašinérie zastavila. Oba ve studiu vypadali jako, když se dva chlapci chycení při trhání jablek v sousedově zahradě snaží tvrdit, že jim sama padala přes plot do klína. Důsledek je nasnadě. Ze závažného trestného činu, jímž vražda bezpochyby je, nota bene spáchaná na území cizího státu, se stává trapná fraška, která i vraždu činí něčím směšným, ba nevýznamným až vedlejším. Přitom podobný čin před 100 lety vedl až k vypuknutí 1. sv. války.

Rusové vůbec mají k některým vrahům či osobám důvodně podezřelým z vraždy velmi zvláštní vztah. Jiného podezřelého, Andreje Lugového, který otrávil Sergeje Litviněnka, čekala po provalení velká kariéra. Stal se poslancem Státní dumy a navrch dostal medaili „Za služby vlasti“. Jiní dva agenti, Anatolij Belaškov a Vasilij Bogačev, v únoru 2004 umístili v Kataru bombu pod vůz čečenského exprezidenta Zelimchana Jandarbijeva. Exprezident zahynul, jeho syn byl vážně zraněn. Třebaže obvinění Rusové pracovali na ambasádě, zapomněli je zapsat mezi diplomatický personál. Do země přiletěli jen krátce před činem. Katařané je tak stihli nejen zatknout, ale dokonce je skutečně soudit. Od trestu smrti je zachránila jen skutečnost, že byli pouhým nástrojem, v tomto případě Moskvy. Dostali tak doživotí. Na základě dohody byli k odpykání trestu převezeni do Ruska, na letišti v Moskvě byli přivítáni jako národní hrdinové a do vězení se již pochopitelně nevrátili.

V Rusku jsme tak svědky zřejmé glorifikace vrahů, a to bez jiného zjevného opodstatnění než „šířit slávu a velikost Ruska“. Na opačné straně spektra se pak ocitli novináři, kterým taková „sláva“ přijde podezřelá.  Od roku 2000, kdy moc převzal Vladimir Putin, bylo v Rusku zavražděno více než 130 novinářů. Svoboda lhát bez nebezpečí konfrontace s jinými údaji, to je sen každého autoritáře a manipulátora, jistě i prezident Zeman ví, o čem mluví. Jeho náklonnost k Rusku je pak pochopitelná.

V Česku žije v současnosti na 40 000 Rusů s trvalým pobytem. Na pozadí současných diskusí o migrační krizi zvláště vyčnívá jeden „neprůstřelný“ argument jejích odpůrců. Nemožnost integrace uprchlíků na základě odlišného kulturního původu. To se nemá týkat přistěhovalců z našeho „kulturního“ okruhu, tedy i Rusů. Máme-li to vzít paušálně, podobně jako migranty z blízkého východu či Afriky, je paradoxní, že dle mínění i některých ústavních činitelů má našemu „kulturnímu“ rámci vyhovovat glorifikace vražedných útoků, jejich původců a vykonavatelů stejně jako potírání plurality v politice i médiích.